Zájezd na Slovensko - 1. část

Prakticky nikdy nejezdíme na žádné dovolené. Ale letošní konstelace hvězd výrazně napomohly tomu, že i takoví zarytí peciválové a milovníci domova, jako jsme my, vyrazili do zahraničí. Až na Slovensko na Malou Fatru. A to rovnou na pět dní. Tedy respektive jenom já, sestra a mamka. Taťka s druhou sestrou nikam nechtěli. On stejně někdo musel krmit psa.

A ono by stálo za to napsat o tom nějaký podrobnější článek. Eventuálně sérii článků. Uvidíme, na kolik podrobností si vzpomenu. A budou i fotky, protože jsem na tuto cestu speciálně koupila nový foťák. Ten starý totiž přestal fungovat. Snad se mi z těch 157 snímků podaří najít nějaké pěkné. Já jsem totiž uvěřila myšlence, že fotím hrozně, a tak jsem ho dala sestře a mamce, ať se činí. Paradoxní je ovšem to, že jediné fotky, které se mi líbí, jsou ty tři nebo čtyři, které jsem vyfotila já. Takže, kde je pravda? Ale nezdržujme se u nesmyslů a poodhalme zájezd plný hor, pohody, poznání a dobrodružství

Středa 28.8. - Ještě v Čechách

Ten den jsme se probudili velice brzy. Skoro o dvacet minut dřív, než obvykle vstávám do práce. Vyspala jsem se tedy jako obvykle velice málo. Tentokrát to bylo markantnější, protože jsem usínala možná ve dvě hodiny v noci. Byla jsem totiž tak vzrušená z toho, že druhý den jedu pryč a totálně se vytrhnu z běžného stereotypu, že jsem ani usnout nemohla. Až tak jsem se těšila. Zároveň jsem myslela na to, jestli jsem si s sebou sbalila dost věcí a jestli mi tam nebude něco chybět. Vzala jsem s sebou tužku a notes s tím, že si tam budu zapisovat, co si mám přidat do báglu příště a co úplně vypustit. A taky, kdyby mně tam napadali nějaké básně nebo příběhy. Papír a propiska se prostě hodí vždy. To už vím z pobytu v nemocnici. Protože nikdy nevíte, kdy k vám přijde nějaká spisovatelská slina. Tedy alespoň jsem předpokládala, že na psaní budu mít klid a volnost. Zvlášť když jedeme s cestovní kanceláří a ne na vlastní pěst. A protože jsem myslela opravdu na všechno, nezapomněla jsem na MP3 přehrávač, kam jsem si stáhla asi šest nových písní. Hlavně písně od Žiarislava. Pak něco od Arakainu a potom ještě něco polského. Počítala jsem s předlouhou cestou.

Nakonec to ale nebylo tak hrozné. Když jsme nastoupili do autobusu, já jsem byla ještě rozespalá. Zhruba tak první dvě hodiny jsem tedy jen tupě zírala z okna na to, jak krajina ubíhá kamsi dozadu. Za tu dobu mě napadly jen dva verše a víc už nic. Pak jsme najeli u Humpolce na dálnici a já se docela probrala. Hladká jízda běžných silnic se změnila v zemětřesení. Komunisti byli sice neuvěřitelní koumáci, ale když poručili stavět cesty z panelů, určitě si zrovna šlehli kokain. Jinak si nedovedu představit, jak mohli vymyslet takovou kravinu.

A protože už mi nešlo při těch otřesech a při pohledu na ty rozkopaniny dál relaxovat, rozhodla jsem se, že se konečně nasnídám. Takže jsem si z batůžku vytáhla řízek. Když Češi vyrazí na výlet, řízky nesmí chybět, i kdyby na chleba nebylo. Už nikdy nebudu jíst na dálnici. Úplně jsem se z toho rozškytala a přešlo mě to, až když jsem vypila skoro půl litru vody. A pak se mi chtělo čůrat. Prekérní situace. Nicméně jsem výjimečně neztrácela klid. Vždyť i ten řidič si přece musí udělat dřív nebo později pauzu. Taky je přese člověk a má lidské potřeby. A přišla na řadu "empétrojka". S hudbou se přece jen cestuje lépe. Další hodina a půl uběhla, ani nevím, jak a autobus začal zastavovat. Všimla jsem si cedule s nápisem "Devět křížů". Zamrazilo ve mně. O tomto místě jsem četla v Enigmě. Je prokleté. Nepamatovala jsem si, co tam přesně psali. Snad o nějakém masakru, a že ještě dnes se na tomto úseku stává spousta nehod. A to je tam tak krásná cesta. Samozřejmě že jsem měla strach. Ale když jsem zahlédla benzínovou pumpu, kde jsem si došla na záchod a koupila nové pití, byla jsem spokojená. Napadlo mě, že by se tu naopak zastavovat mělo. Odpočatý řidič totiž přízrakům čelí mnohem lépe, než unavený.

A pak se jelo dál. Naše paní průvodkyně nám pak ten příběh převyprávěla:

Jeden sedlák se vracel domů a všiml si zraněného obchodníka. Samozřejmě že ho dopravil domů, kde o něj pečovala sedlákova dcera. Ti dva se do sebe zamilovali. Sedlák jejich lásce nepřál. A tak to vyřešil tím, že mu řekl, že si jeho dceru může vzít, až vydělá nějaké peníze. Obchodník pak odjel do Uher s tím, že se za rok vrátí a bude svatba. Sedlák pak svou dceru po čase zasnoubil s nějakým boháčem ze vsi. Když se obchodník vrátil, dozvěděl se o tom, že se bude konat svatba. Chtěl se pomstít. Domluvil se s nějakým hajným a oba vyrazili s puškami na svatebčany. A tak si na ně počkali u cesty a stříleli. Přitom nejspíš hajný zasáhl i nevěstu, která měla zůstat živá. Takže tam bylo sedm mrtvých. Obchodník se rozhněval a zabil hajného. A nakonec i sebe, protože se mu bez své milé už nechtělo žít. Takže jich nakonec bylo devět. Všichni byli pohřbeni na místě masakru a na jejich místě bylo postaveno devět křížů.

Pak jsem si znovu pustila hudbu do sluchátek. A zároveň jsem přemýšlela, kdy mi asi dojde baterka. Dlouhou dobu se nedělo nic zajímavého. Až jsme po nějaké delší době, nevím, jak dlouhé, zastavili ve Valašském Meziříčí, abychom si prohlédli muzeum gobelínů a zároveň manufakturu na ně. Nějaká ženská nás tam provedla. Řekla, že gobelíny se dají vyrábět tak, že se buď tkají, anebo se vážou. Používá se na to buď vlna, bavlna nebo hedvábí. Prý jim tam i chodí zakázky od klientů. Pošlou nějaký obrázek a rozměry, jaké potřebují a oni jim to tam podle toho vyrobí. Také jsem se tam dozvěděla, že gobelín a koberec není rozhodně to samé. Protože koberec je vespodu podšitý takovým tím tvrdým hajzlem. To gobelín nemá a tak by se mohl za chvíli zničit, kdyby se po něm chodilo. Mimo jiné tam restaurují i staré kusy. A tam člověk mohl vidět, jaká byla technika výroby před dvěma sty lety a teď. A teď by se hodily nějaké fotky. A vůbec, že to vyžaduje dobrý zrak, šikovné ruce a absolutní přesnost.

Asi ani nemusím říkat že mě nejvíce uchvátil tenhle zelený. Je to moje oblíbená barva. Na gobelínu je převozník Cháron na řece Styx.

Zde vidíme stav s osnovou. Tady se tká.

A tady gobelín, který sem přivezli z nějakého zámku. paní restauruje. Napadlo mě, že bych si měla vážit, že nemusím pracovat tady. Mě by strašně štvalo, kdyby nám tam chodilo několik skupin lidí denně, kteří by očumovali a hrabali mi na vzácné kusy, na které se ve skutečnosti hrabat nemá.

Po exkurzi jsme si sedli pod slunečníky u nedaleké restaurace, a pak jsme šli za roh, kde už na nás čekal autobus. Nastoupili jsme a vyjeli konečně vstříc slovenským hranicím. Ale o tom příště. Už je článek trochu objemný.