Zájezd na Slovensko - 2. část

Dobrý den, vážení čtenáři. Je nejvyšší čas pokračovat ve vyprávění o naší dovolené na Slovensku. Vím, že cestopisné články nikoho nezajímají a že jsou nudné. Nicméně si to nemůžu odpustit. Jediný zájezd na uherský rok. No nepochlubte se s tím.

A víte, že se tato série původně měla jmenovat "Ó hory, ó hory"? To podle téhle písně. Pak jsem to zavrhla. Přišlo mi to zbytečně afektované. A také to nebylo jenom o horách. To, že se mi ty hory, líbily ze všeho nejvíc, je zase věc jiná.

Středa 28. 8. - Už na Slovensku

Po svačině jsme všichni nastoupili zpátky do autobusu a jeli jsme dál. Po nějakém čase začínala být krajina více a více kopcovitější. A průvodkyně nám řekla, že jsme právě projeli česko-slovenskými hranicemi. Ani jsem si nevšimla. Očekávala jsem, že nás aspoň budou prohledávat vojáci se samopaly. Dost mě zklamalo, že jsme ani nezastavili. Prostě nuda. Za to mi hnula žlučí sfrézovaná vozovka. Naštěstí to bylo jen pár desítek metrů. To mi ale vydrželo jen chvíli. Pozorovala jsem ty kopce, které byli větší a větší. Průvodkyně říkala, že je to pohoří Javorníky, které jsou z menší části v Čechách a z větší na Slovensku. Já z toho byla už nějakou dobu jak u vytržení. Takže to jsou hory? Opravdové hory? A to jako hory můžou být porostlé stromy? Nikdy jsem neviděla tolik jehličnanů pohromadě. A tak temně zelených. Úžasně zelených. Nadpozemsky zelených. Javorníky prostě byly nádherné, skvělé, kolosální. Já... nedovedu ani slovy vyjádřit, co jsem tehdy cítila. Nejde to. Ale určitě mě to místo až dojalo, nadchlo. Byla to láska na první pohled. Chtěla jsem vystoupit z autobusu. Nadechnout se jejich lesního vzduchu, dotknout se hlíny. Běhat po strmých svazích, promlouvat k stromům, poslouchat temné šumění jehličí ve větru a hledat v něm sebe, svět, vesmír. A potom vyšplhat na nějaký vrchol a tam jen dlouze v tichu a klidu rozjímat nad údělem člověka. V autobuse je člověk ale tak oddělen od vnějšího světa, až to doslova bolí. A tak jsem tu krajinu s přimáčknutým obličejem na sklo jen dlouze pozorovala. A tenhle stav mi vydržel zhruba necelou hodinu.

A pak Javorníky zmizely. Chvíli byly jen nějaké obyčejné nudné kopce, jakých je třeba i u nás v Pošumaví spousta a pak konečně začala Malá Fatra. Hurá. Abych pravdu řekla, hodně se podobala Javorníkům, kterých už jsem se dostatečně nabažila, takže ta už na mě neměla takový vliv. A navíc byla v mlze, nebo co. Její krásy mi tedy prozatím zůstaly skryty.

Po nějakém dalším čase jsme zastavili ve městě Bytča. To abychom navštívili Sobášný palác. Netušila jsem, co od toho čekat. Věděla jsem jen, že sobáš je svatba. Takže svatební palác? Každopádně jsem doufala, že tam někde poblíž budou mít záchody. To se aktuálně stalo středem mého zájmu. A nebyla jsem sama. I ty důchodkyně kousek ode mě, co od rána popíjely becherovku, zřejmě potřebovaly čůrat. Ještě, že se jim nechtělo blinkat. To by bylo strašné.

A pak jsme vystoupili, chvilku jsme bloudili, a pak jsme to s pomocí místních domorodců našli.

Na fotce můžete vidět Bitčanský zámek, jehož je Sobášný palác součástí. Podobnou věc jsem kdysi stavěla v Minecraftu. Odradil mě od toho ale vandalismus. Hrála jsem totiž na serveru. V singelplayeru mi stačí malá chaloupka na truhly, pec a postel a rozsáhlé podzemní chodby. Tam jsem se ale snažila o pompézní stavbu. Jednou mi tam vymlátili okna, potom mi vytěžili celou stěnu a nakonec mi tam dali hromadu bloků písku. Smutné. Nepotřebovala jsem písek. Nedaleko byla poušť. Prostě každý den něco. Asi si na mě někdo zasedl. Ale neodbíhejme od tématu.

Vlastně jsme tam toho mnoho neviděli. Probíhala tam nějaká rekonstrukce a návštěvníci tam nemohli. Viděli jsme vlastně jen síň, kde se kdysi pořádali hostiny. Dnes je tam něco jako museum. Jedna slečna vyprávěla o historii toho místa. Moc si z toho nepamatuji a ani jsem toho moc neslyšela. Byla tam ještě jedna skupina turistů, která strašlivě hlučela. Nehledě na to, že na slovenštinu se člověk musí dvakrát více soustředit a to já jsem nemohla, protože přes ten šum to ani nešlo. Proto jsem si to doma potom dodatečně našla na Wikipedii.

Byly tam nějaké obrazy a ukázka mužského a ženského oblečení, přičemž jsem si uvědomila, že ty šaty by mi byly. Že bych si je chtěla vyzkoušet. Ale asi by mi to nedovolili. A stejně by asi škrabaly. Takový hrubý materiál. Potom zmenšený model, jak ta síň vypadala kdysi.

A nakonec tato věc i s cedulí. Mám takový dojem, že to má být rodokmen. Pěkné.

Sestře se pak vybila baterka ve foťáku, a proto toho nemáme více. Moje chyba. Už se to nestane. Měla jsem to nabít. Ale já čekala, že nová baterie už bude dostatečně nabitá od výrobce. Zrada.

Potom jsme si, kdo chtěl, došli na záchod a pak jsme měli rozchod. Nemám ráda rozchody. A už vůbec ne ty dlouhé. Již od školy. Shodla jsem se se ségrou a mamkou na tom, že jsou opravdu zbytečné. A tak jsme šly na náměstí, které mi velice připomínalo náměstí v Protivíně. Obešli jsme ho kolem dokola a v Jednotě (Ano, na Slovensku mají také Jednotu) jsme si koupili pití a sedly si na lavičku a čekaly, až přijde čas srazu.

Tam se s námi dala do řeči nějaká babča. Vyprávěla nám, že jejímu vnoučkovi se rozlepily boty a že nové stály dvacet euro. A nakonec, se vyptávala, odkud jsme. Já nevím jak vás, ale mě dost znervózňují cizí lidé, kteří si z ničeho nic chtějí povídat. Jsou prostě podezřelí. Ale já jsem velký introvert a ještě k tomu všemu trochu paranoik. Vlastně mě znervózňují lidé jako celek.

Když už se blížila ta správná chvíle, šli jsme na místo, kde se prve vystoupilo z autobusu. Už se tam shlukovali ostatní účastníci zájezdu.

A pak jsme konečně jeli dál. On už byl vlastně skoro večer a další zastávka měla být v hotelu Skalka v Rajeckých Teplicích, kde jsme měli být ubytováni. Na to jsem se vlastně těšila nejvíc. Čekala jsem se, že mi tam k večeři dají nějakou slovenskou specialitu. Já jsem chtěla poznat pokrmy jiných národů.

Poslední úsek cesty jsem si opět pouštěla písničky. Užívala jsem si klidu a pohledu na hory, které člověka prostě nepřestaly fascinovat, řeku Váh, která byla úplně všude a domy, které se tak podobaly těm českým. Vlastně žádná exotika, a přesto jsem byla víceméně nadšená.

Paní průvodkyně nás vyrušila, až když jsme míjely město Žilina. Říkala, že tak za necelých dvacet minut bychom mohli být v hotelu. Což je dobré vědět dopředu, aby se na to člověk mohl naladit. Vytáhla jsem sluchátka z uší a strčila i s MPtrojkou do batůžku. Taktéž jsem uklidila binec, který jsem kolem sebe za celý den stačila nadělat. Potom mi to ale přišlo moc dlouhé a MP3 přehrávač opět vytáhla. Stihla jsem si poslechnout necelé dvě písně a už jsme zastavovali. To teda mělo cenu.

Vystoupili jsme si a z úložného prostoru vytáhli zavazadla. Byl přitom trochu zmatek. Pak jsme vešli na tu recepci, kde nám řekli, že od nás budou chtít občanské průkazy a že po večeři nám je vrátí. Dost mě to rozrušilo. Co když je nevrátí?

Pak jsme vešli do takové jídelny. A po menším chaosu si tam každý našel své místo. Dostali jsme polévku. Takovou bledou gulášovku. Na chuť ale nebyla špatná. Potom nám přinesli kuřecí plátek masa s americkými brambory. A také rajčatový salát v mističce. No, alespoň mi nezpůsobili tím jídlem kulturní šok, že?

Po večeři jsme dostali jídelní lístky a měli jsme si zvolit, co budeme chtít k večeři v příští dny a pak napsat do takové kartičky a do kolonky pak napsat čísla pokrmů, které jsme si vybrali. Moc mě to nezajímalo. Prostě jsem tam něco napsala a děj se vůle boží.

Ocenila jsem i to, že tak, jak jsme si sedli, budeme sedět pořád. Zasedací pořádek je asi to nejlepší, co nás mohlo potkat, pokud chceme hladký průběh stravování.

Po jídle jsme si na recepci vyzvedli klíčky a říkali, že občanky nám vrátí až ráno. Teď už jsem jim vůbec nevěřila. Byla jsem přesvědčená, že nám je dají, až když vrátíme klíče.

Pak jsme táhli svá zavazadla na pokoje. Já, mamka a ségra jsme měli číslo 223. Shlédla jsem celou místnost během chviličky. Tři postele, tři noční stolky, skříň, stůl a televize. V koupelně sprcha, záchod a umyvadlo. Na něm tři malinkatá mýdla a tři skleničky. Pod ním odpadkový koš. Nic víc ani člověk nepotřebuje.

Já jsem se těšila, že si konečně užiju klidu a v tom ségra pustila televizi. Myslela jsem, že jí zabiju, ale jen jsem jí to vytkla. Potom jsme se postupně vysprchovaly.

Pak jsme se dívali na zprávy, které byly hrozné a zbytečné, jako vždy. Doma by mě ani nenapadlo zůstávat v místnosti, kde je něco takového puštěné. Pak to ségra přepnula na jiný program, kde dávali ještě horší zprávy, a pak Výměnu manželek. To si přece slušný člověk nepustí, ne? Schovala jsem hlavu pod polštář, zacpala si uši a oddávala se svým hysterickým myšlenkám. Vlastně jsem byla neklidná tak, jako tak. Celý den člověk seděl v autobuse a teď ještě promarňujeme čas válením se na pokoji, koukáním na nejhloupější pořad, co znám. Přitom venku byl tak vlahý večer a celá neprozkoumaná sada procházek.

Naštěstí mamce se chtělo spát a takový nepokojný pořad, jako je Výměna manželek jí rušil. Navrhla, jestli by se to aspoň nepřepnulo. Potom prohlédla všechny programy, co tam byly. České i slovenské. Nakonec nechala ČT Art, kde byl dokument o nějaké slavné osobnosti. Po jeho skončení obě spaly. Já ne. Vypnula jsem televizi a převalovala jsem se tam ještě tak tři hodiny. Rozrušovalo mě to ticho. To u nás na vsi je kraválistická hospoda a štěkající pes za každým plotem. A navíc to bylo úplně cizí prostředí. Když jsem usnula, zdály se mi takové horolezecké a padací sny. Každou chvíli jsem byla vzhůru.

Naštěstí brzy přišlo ráno.