Zájezd na Slovensko - 3. část

Ať je to jak chce, vážení čtenáři, jedno musím uznat. Měla bych cestovat častěji, abych měla novou inspiraci k psaní článků a podněty k dalšímu životu. Když si vezmete, že jsme tam byli pět dní a já každému dnu věnuju články, tak to ještě příští měsíc budu mít co psát. No, tak já už nebudu zdržovat a budu pokračovat ve vyprávění.

A ještě něco. Toto pokračování je zároveň i příspěvkem to Tématu týdne "Na cestách" v Klubu snílků. Snad bude vyhovující.

29. 8. 2019 - Čičmany a Rajecká Lesná

Jak už z minulé části možná tušíte, vstávalo se mi docela snadno ještě před zazvoněním budíku. A na to, jak jsem spala málo, jsem vůbec nebyla unavená. To bude tím, že se mi v noci nezdálo o práci. To bych byla udřená. Ale takhle to bylo v pořádku.

A tak jsme já, mamka a sestra, vykonaly všechny důležitosti v koupelně, učesaly jsme se, oblékly a ještě jsme měli trochu času, než bude půl osmé, kdy začne snídaně. Na tu jsem se také těšila. Prý měla být formou rautu. To znamená, že si můžu z volné nabídky sežrat, co chci a kolik chci, ale nesmím si odsud odnášet žádné zásoby na potom. Což je velká škoda, protože nebudeme mít oběd. To je ta nevýhoda polopenzí. Budeme si muset příště více nafasovat z domova.

Každopádně to snídání mě moc bavilo. Nalila jsem si kakao, umístila na svůj stůl, pak jsem si došla pro talířek, na který jsem si dala nějakou brynzovou pomazánku, nakrájenou papriku a rajče, plátkový sýr, šunkový salám a debrecínku. Do košíku pak rohlík. Víc ne. Přece si takové dobré suroviny nebudu kazit pečivem víc, než je nutné, že ano. Potom jsem šla na své místo. Naproti mně už seděla ségra, které měla to samé, co já akorát ještě navíc měla máslo, vajíčko na tvrdo, švestku a kus melounu a vánočku. Dost jsem se podivila, ale neřešila jsem to. Namazala jsem si rohlík pomazánkou a obložila ho salámy a sýrem. Příliš mnoho plátků na jeden rohlík. Sakra. Tak jsem to snědla. K tomu jsem přikusovala papriky a rajče. Zapila to kakaem. I já jsem mistr podivných kombinací. Už jsem byla prakticky hotová. Všimla jsem si, že druzí lidé mají i džus. A tak jsem potom hledala kde je. A našla jsem to. Oni tam měli takový automat na několik druhů džusu. Člověk jenom vzal skleničku, položil na příslušné místo, zmáčkl tlačítko a ta se naplnila. Já si vybrala pomerančový a odnesla si ho zpátky. Tu ségra začala naříkat, že je přejedená a že to nemůže dojíst. A přece to nevyhodí. A tak se i jí zželelo a odebrala jí vánočku, kterou jsem si namazala máslem.

Po snídani jsme vyrazili k autobusu, kde už se shlukovali ostatní. Už jsem je i poznávala.

A pak se jelo. Měli jsme navštívit vesničku Čičmany. Prý je její část vyhlášená jako památková rezervace, tak jsem byla zvědavá, co to tam vlastně bude. Paní průvodkyně o tom místě po cestě vyprávěla. Ale je fakt, že jsem to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Potřebovala jsem nerušeně koukat na ubíhající krajinu. Vím, že jsem na to úchylná, ale prostě se ráda dívám za jízdy z okna. Uklidňuje mě to.

Nevím, jak dlouho cesta trvala. Prodlužovali jsme si cestu přes nějaké vesnice s úzkými silničkami, abychom se vyhnuli jedné nehodě na dálnici, kvůli které se tvořila kolona.

Když jsme konečně dorazili do Čičman, už z dálky mě zaujaly tmavě hnědé domečky s bílými ornamenty.

A v tomto jsme byly dokonce uvnitř. Je to takové mini muzeum, kde byla ukázka historických předmětů. Tam nám pak nějaká paní vyprávěla, kolik v takovém domku bydlelo lidí a jak tam žili. A že to, co je namalováno na zdech, není nic jiného, než to, co si vyšívali i na oblečení. A že vlastně ještě dnes je většina z nich obydlená.

Každopádně je to docela pěkné. A ještě mám inspiraci na obrazce do svých mandal. Skvělé. Ale bude to makačka. To já ještě musím dostat vizi, jak by se to dalo zkombinovat.

Moc by se mi líbilo mít za domem takový skvělý kopec. Z hlediska Feng Shuej je naprosto ideální. Ony jsou ty Čičmany vůbec takovým harmonickým místem. Všechny domy podobné, žádný ničím zbytečně nevyčnívá. Pravda, kdybych šla v noci z hospody, asi bych hodně tápala, ale kdybych tam už bydlela celé roky, asi bych to našla v pohodě. Navíc se ty ornamenty dům od domu trochu liší. Když si to člověk zapamatuje, nemůže zabloudit.

A potom jsme měli asi půlhodinový rozchod, abychom si to ještě jednou pořádně přišli. Víte, co se mi tam líbilo, ještě více, než baráčky? Tento potok, nebo říčka. Nevím. Ale jen se podívejte na ten úžasný kontrast průzračné vody a zeleného žabince. Nikdy v životě jsem nic takového neviděla pohromadě.

A pak jsme jeli dál. Zastavili jsme v městečku Rajecká Lesná, abychom si prohlédli Slovenský betlém. Moc jsem se netěšila. Betlémy jsou přece nudné i o Vánocích.

Když jsme vystoupili z autobusu, už z dálky na nás volala nějaká stařenka se stánkem, abychom si koupili její oplatky. Slíbili jsme, že si je koupíme, až půjdeme zpátky a přidali jsme do kroku.

Ten betlém mě vlastně mile překvapil. Já jsem si představovala, že tam bude jen Marie, Josef, Jezulátko, eventuálně tři králové a pět, šest kusů dalšího dobytka. Ale nebyla to pravda.

Shlédla jsem asi osm metrů dlouhé dílo vyřezávané ze dřeva, kde kromě jesliček nechybělo ani 300 postaviček (z toho asi polovina se pohybovala), 122 oveček, hromada slavnějších kostelů a hradů Slovenska a vůbec je tam zachycená typičnost slovenské krajiny. Na fotce ho nemáme. Veledílo bylo za sklem a to se pak fotí blbě. Ale na internetu je to dohledatelné.

Prý to vyrobil jeden starý řezbář, který si chtěl v důchodu vyřezat něco jenom pro sebe. A nakonec z toho vznikl takový gigant. Tuším, že ani on to neplánoval. Asi se mu to tam doma nevešlo a tak to daroval městu.

Poté jsme měli kratičký rozchod na občerstvení. Já, mamka a sestra jsme hledaly především WC. Jako na potvoru bylo jen kousek vedle toho stánku s oplatkami, kterému jsme se chtěly obloukem vyhnout. No nic. Tak jsme se vyčůraly a šly si tedy nějaké koupit, abychom splnily slib, který jsme my ani nesložily. To byla tragédie. Každé balení oplatek stálo tak euro a půl. Některé jenom euro. A tak jsme si vzali oplatků za šest euro a chtěli zaplatit. Nejdřív sestra vytáhla hrst takových těch nejmenších centů. Babča spráskla ruce, že tohle nechce. Že tyhle malé ona hází do hajzlu. Bože. Tak jsem vytáhla svou padesátieurovku. Ona obrátila oči v sloup, že nebude mít na vrácení. A proč by také měla mít, když si všechny drobné nahází do záchodu, že. Já už jsem se začala potit. Nesnáším komplikované společenské interakce. Příště tak budu konat dobrý skutek a z lítosti k prodavači kupovat, co nepotřebuju. Naštěstí mamka měla desetieurovnou bankovku a proti tomu už ta stánkařka nic nenamítala.

Každopádně jsem propadla v beznaděj, protože jsem uvěřila myšlence, že já tu padesátku nikdy nerozměním. Že ještě za dvacet let jí budu vozit za hranice a pokoušet se jí marně udat.

Pak jsme si sedly na lavičku a viděli, jak nějaký chlap s nastartovaným motorovou kosou máchá nad chodníkem a vypadá, jako že seče trávu, která tam není. Asi posekal všechny trávníky a asi se nudil.

Rajecká Lesná je holt takové bláznivé místo. Nevím, jak ostatním, ale mě se docela ulevilo, když jsme autobusem odjížděli k hotelu. Tam jsme si měli všichni přes poledne odpočinout a že potom kolem o půl druhé nás autobus odveze do kaňonové oblasti řeky Váh poblíž hradu Strečno, kde jsme se pak budeme plavit na takových vorech po vodě. Ale o tom příště.