Zájezd na Slovensko - 4. část

A je tu další pokračování mého zájezdu na Slovensko. Vyhovuje vám to, jak je to podrobné, anebo to mám zkrátit? No nevím. Asi zatím budu pokračovat tak, jak jsem začala. Stejně si všechno ještě musím zaznamenat, dokud si to pamatuji.

29.8. Plavba pltěmi a návštěva středověké vesničky Paseky

Okolo poledne jsme byli na pokoji. V televizi jsme tam shlédli nějakou kreslenou pohádku a potom dokument o ozonové díře, který mě více než rozrušil. Rozjely se mi v hlavě neuvěřitelné apokalyptické scénáře. Byla jsem otrávená na nějakou dobu dopředu.

A pak padlo za pět minut půl druhé a já, sestra a mamka jsme šly k autobusu. Měli jsme jet na určité místo, kde jsme se měli plavit pltěmi po řece Váh. Bylo mi řečeno, že plť je takový vor. Dost jsem se bála, protože jsem si představovala, jak sama budu muset veslovat společně s vyděšenými důchodci, a že se převrhneme a rozbijeme si hlavy o dno řeky. Jo, já vím, fakt bych měla něco dělat se svým způsobem myšlení. Ale já si prostě nemůžu pomoct. Závislost na negativních myšlenkách je závislost, jako každá jiná. Vlastně úplně nejhorší.

Tentokrát cesta netrvala tak dlouho. Jen krátce. Ani ne tři čtvrtě hodiny. Zastavili jsme na takové podezřelé silnici, kde jsme měli vystoupit a dál pokračovat pěšky k řece. Za pět minut jsme tam byli a nikde nikdo.

Jen u břehu byly přivázány tři pltě. Vypadali takto:

Aha, tohle je docela stabilní. Uvědomila jsem si, že se to nepřevrhne. Že je to docela stabilní plavidlo. To ale ještě neznamenalo, že z toho nevypadneme. Všimla jsem si i sedátek na konci, co byla naskládaná na sobě. No fajn. Aspoň si posedíme.

Mezitím paní průvodkyně někam zavolala, že už jsme na místě. Mezitím jsem prozkoumávala vodu. Překvapil mě nedostatek oblázků. V řece Otavě jsou vždycky oblázky. I v řece Blanici, jsou oblázky. A když už jsme u toho i v Dunaji v Rakousku měli oblázky. Vždyť jsem si jich přinesla domů plný batoh, jak byly krásné. Váh mě znepokojoval, i když byl taky pěkný. Měl takové hnědé zemité dno, a tak vypadal, že má hnědou vodu. Ta ale byla průzračně čistá. Tedy aspoň u toho břehu.

Po chvíli přijelo nákladní auto či spíš autojeřáb s dalšími dvěma pltěmi a sedátky. Hákem je položil na hladinu a mladíci v kloboucích a začali připevňovat sedátka, železné postranice na bocích a veslo dopředu a dozadu. A třetí náhradní bylo na palubě. Překvapilo mě, jak jsou rychlí.

Za svými zády jsem však slyšela protesty, že ta sedátka jsou mokrá, a že oni si na to sedat nebudou. Opravdu se jaksi leskla. Naštěstí já se nevzdaluju z domova bez své Globus igelitky, která je tak multifunkční, že si jí i můžu dávat pod zadek, když je mokro. Byla jsem v klidu. Poté nám to přitáhli blíž, jsme na pltě nastoupili. Shlédla jsem, že sedátka jsou suchá a že ten lesk jim propůjčuje lak.

A tak jsem si sedla a ostatní také. A plulo se. Jeden plťník byl ve vpředu a druhý vzadu. Ten vepředu byl veselá kopa. Pořád nám vyprávěl samé vtipné věci. Respektive ty věci byly hrůzostrašné, ale byly vtipně řečeny. Například, že on může přepravovat lidi suchým, vlhkým, mokrým a supermokrým způsobem. Vlhký je s poprcháváním, mokrý s normálním deštěm, a super mokrý a s přívalovým deštěm, větrem a kroupami. Také říkal, že opravdu prudký vítr, se opře do lidí jako do plachty a žene tak plť na skálu a že dá dost práce udržet plavidlo uprostřed řeky. Ukazoval nám, na kterém břehu je národní park a kde je hrad Strečno, na který jsme měli jít, jenže se tak nestalo, protože údajně vevnitř vypadá ještě hůř, než zvenku. A to už je co říct. A taky, kdoví, jaká tam vede cesta.

Pak nám vyprávěl, že žednou převáželi skupinu turistů. Ze začátku bylo sluníčko, nikde žádný mrak. A během té půlhodiny se zatáhlo a začala strašná bouřka. A že i plťníci, kteří se plavili už v ledasjakém počasí, měli trochu strach, když viděli ty velké blesky nad vrcholy hor.

Věděla jsem, že bych ty blesky chtěla taky vidět. Bylo by blbé opustit Malou Fatru a nezažít žádnou pořádnou bouřku.

Také jsme míjeli horu, kde byly vyhloubeny dva železniční tunely vedle sebe. A hned nám vyprávěl, proč tomu tak je. Prý jedna parta dělníků měla vrtat na jedné straně, a druhá parta zase na té opačné. Kdesi veprostřed se to mělo setkat. Oni se prstě minuli. Jenže se tak nestalo. A ještě si neodpustil poznámku, že u nich na Slovensku mají dva tunely za cenu jednoho, kdežto v Čechách za cenu dvou pomalu ani jeden. Tím možná narážel na tunel Blanka. No jo, to je taky smutná historie.

Pak jsme se dozvěděli, proč součástí jejich plťnického kroje jsou i klobouky. Zrovna jsme se blížili k železničním mostům. Ano, také dva vedle sebe. Prý, když tam jede vlak a v něm je nějaký člověk na záchodě, který zrovna splachuje, tak ta jeho stolice padá do řeky. A to je pak dobré mít něco na hlavě. Za mě je to nesmysl. To nebude ten pravý důvod. Každopádně jsem z batůžku vytáhla svůj vlastní klobouček, kdyby náhodou. Ale to by musela být nějaká hodně blbá náhoda, aby hovno spadlo na hlavu zrovna mně. Ať tak, či tak, žádný vlak nejel.

A kousek za těmi mosty jsme uvízli na kameni a ne a ne se pohnout. Už jsem se zase začínala bát, že budeme muset všichni vystoupit, vor tlačit. Naštěstí to ale nebylo potřeba. Ale i tak jsme stáli snad deset minut, než ho hoši dohrabali o kousek dál. Šikovní. No, zkrátka jsme se dostali v pořádku až do cíle. Vystoupili jsme, šli kousek pěšky, nastoupili na již připravený autobus, který nás kousek popovezl.

Ještě jsme se měli totiž podívat na středověkou dědinu Paseky. Takový skanzen o pěti maličkých srubech. Asi takovýchto:

Moc pěkné domečky. Ale nedovedla bych si představit, že bych v tom musela bydlet. Vždyť je tam jen jedna místnost na navíc je tam velká tma. Člověk ani neviděl, co tam pořádně je. Ale ta paní, co tam byla, říkala, že se lidé stejně zdržovali hlavně venku. Že vevnitř si skladovali různé věci, taky tam spali a eventuálně se schovali před deštěm. Více si nepamatuju. Byla by tam i živá ukázka řemesel. Jenže jako na potvoru na Slovensku měli státní svátek a tak tam bylo jako po vymření. To jsem vám zapomněla říct. Kvůli tomu jsem si vlastně nemohla nikde koupit ani svačinu. Moje chyba. Měla jsem si zjistit předem, že se slaví Slovenské národní povstání a podle toho se předzásobit. Příště budu chytřejší. Ještě že ve stáncích se suvenýry měli pití. Sice drahé, ale bez něj by to bylo hrozné.

Po prohlídce s přednáškou jsme měli mít rozhod a po něm cestu na hotel. Tam večeře, hnědá omáčka s rýží. Zase žádná neznámá specialita. Ale co jsem si objednala, to jsem měla.

Po večeři jsme mamka, sestra a já byly plné energie a tak jsme se šly projít do městečka, abychom z něj taky něco viděli.

To byste nevěřili, jaký mají už nedaleko hotelu nádherný park, který obsahuje vše, co člověk od parku očekává. Altánek, stromy, jezero, stříkající skálu. Ano, přesně tu. Park bez takové skály je každý park prostě neskonale nudný.

A potom jsme hledaly poštu. Ségra si totiž koupila asi dvanáct pohledů, které chtěla ze Slovenska poslat svým kamarádům. Trvalo nám to nějakou dobu, ale povedlo se. Chodily jsme sem a tam. Pak jsme si koupily zmrzlinu, snědly ji a šli na pokoj. Po procházce se nám pak spalo velice dobře.