Zájezd na Slovensko - 5. část

Dobrý den, vážení čtenáři. Další část nás zavede trochu dál na střední Slovensko do Nízkých Tater. A byl to velice dobrodružný den.

Vím, další pokračování mi trvalo poněkud dlouho, ale on se opravdu nenašel ani kousek přebytečné energie, který bych mohla věnovat psaní.

30. 8. 2019 - Špania Dolina a potom jízda po úzké cestě

Snídaně probíhala jako předchozí den. Akorát s tím rozdílem, že tam přijel nějaký zájezd železničářů a tak tam byla ohromná fronta na teplý nápoj. Řekla jsem si, že si nandám salám, plátkový sýr a pomazánku na talířek, nějaké pečivo do košíčku a přitom si vyčíhám, až ta fronta opadne. Jasně že jsem mezitím zapomněla, že jsem chtěla nějaké kakao. A tak jsem si nalila aspoň džus. Po jídle jsme všichni šli k autobusu. Samozřejmě, že jsme čekali na nějaké opozdilce, kteří trpěli utkvělou představou, že se odjíždí v půl deváté a ne ve čtvrt na devět. A pak se jelo. Náš cíl byla obec Špania Dolina.

Tam se jelo docela dlouho. Ale nevadilo mi to. Stejně mi bylo nějak těžko. Teplý nápoj chyběl. A řekla jsem si, že zítra budu snídat ovoce a jogurt. To abych měla nějakou změnu.

Cestou jsem už neobdivovala hory, jako předchozí dny. Spíš jsem byla otrávená z toho, že je vždycky vidím jenom z dálky. Že je jen tak míjím místo toho, abych je poznala blíž. Tolik neprozkoumaných procházek. Ach jo.

Když jsme dorazili do té Španie Doliny, měli jsme tam obdivovat jejich lidovou architekturu. Žádné jsem si nevšimla. Tedy žádné vyjímané. Vlastně bych i řekla, že takových podobných architektur jsem viděla už mraky.

Vlastně úplně nejzajímavější bylo toto. Asi sto šedesát zastřešených schodů. A to bych nebyla já, abych tam nevlezla. Já jsem sice ultra líný tvor. Pro pár kroků bych si nechala vrtat koleno. Ale po těch dnech jízdy v autobusu jsem naopak oceňovala, že se můžu rozcvičit. Samozřejmě, že jsem se rozběhla, předběhla jsem ségru, paní průvodkyni a ještě někoho s tím, že budu trénovat na tu nedělní túru. Samozřejmě, že jsem se asi v půlce unavila a všichni mě zase dohnali a dokonce i předehnali. Ale vyšla jsem až na horu a to se počítá.

Tam bylo pár domečků se zahrádkami a kostel, který byl zavřený. Původně to prý byla románská stavba. Pak to přestavěli do gotické podoby a od nějakého osmnáctého století to vypadá tak, jak je to dnes.

A tak jsme po chvíli šli zase dolů. Ti, co se jim nechtělo lézt nahoru s námi, se samozřejmě ptali, jaké to tam bylo. Já jsem odpověděla, že skvělé. Ten tunel s těmi schody je prostě úžasný.

Kousek opodál pak byl hornický orloj. Ano, slyšíte správně. Taková podivná malá umělá skála, která se za cinkání kladiv rozevře a tam snad padesát dřevěných figurek. A když to docinká, začne hrát taková lidová hudba. A nic jiného se neděje. A pak se skála zase zavře. A celé tohle trvalo asi minutu a půl. Přísahám, jak to bylo nudné, tak mě přepadávaly záchvaty smíchu. No vy byste se nesmáli, kdyby ta hudba měla pauzu, vy už jsme si mysleli, že je to u konce a ona začala zase od začátku?

To je škoda, že to nemáme na fotce. Ale kdybyste to chtěli vidět, tak je to dohledatelné na internetu. Stačí zadat "Hornický orloj Špania Dolina".

A potom jsme opět nastoupili do autobusu. Měli jsme jet ještě do Bánské Bystrice, ale to se odpískalo, protože by se to nestíhalo. A tak jsme jeli rovnou k hoře Chopok, třetímu nejvyššímu vrcholu Nízkých Tater. Zezadu během jízdy se ozýval jeden pán, který se bavil s jedním číšníkem v hotelu a ten mu řekl, že jestli na to místo chcete jet autobusem, tak jsme fakt borci. A že je možné, že tudy ani neprojedeme. Možná kdyby to pak řekl nahlas řidičovi a ne jen tomu, co sedí vedle, možná bychom mohli ušetřit stres, ale to už je teď asi jedno. Zájezd měl být zážitkový. Tak proč pak nadávat kvůli neobvyklým zážitkům?

Jeli jsme dlouho, cestou jsem poslouchala písničky a udržovala jsem se v neutrální náladě. A pak to přišlo. Odbočili jsme na takovou úzkou asfaltku plnou serpentin. Vůbec mě to nevyvedlo z míry. V Alpách jsme se školou jeli autobusem po podobné cestě. Na jedné straně skála a na druhé sráz. A všichni jsme byli nadšeni. Pro jistotu jsem se ovšem připoutala záchrannými pásy, abych při případné nehodě nelétala po autobusu sem a tam. A vyndala sluchátka z uší. To abych se na nich neoběsila. To druhé jsem neměla dělat. Já jsem byla víceméně v klidu. Na mé straně vyla kamenná skalní stěna. Jenže ty čtyři důchodkyně, co seděly na druhé straně byly jak u vytržení. Bály se té výšky a přitom vykřikovaly na celý autobus: "To nedáme. To neprojedeme. Skutálíme se dolů." Teprve tohle mě rozrušilo. To už jsem si skoro říkala: Sakra, ať už se konečně převrhneme, abych je už nemusela poslouchat.

A pak jsme v zatáčce potkali auto. A nebylo se kam uhnout. Ale opravdu nebylo. A do toho ještě ty kecy ohledně toho, jak to nepřežijeme.

Mezitím náš řidič vystoupil a domlouval se tam s chlapem, co řídil to auto. A mezi tím přijelo druhé. Prekérní situace. Nakonec se to vyřídilo tak, že autobus musel couvat. Dost sebevražedná akce. Ale rada místního domorodce pomohla. O pár desítek metrů dozadu byl totiž ve skále takový výklenek, kam mohlo zajet osobní auto a my pak popojet dopředu, aby on mohl jet pryč. Potom zase trochu zacouvat a nechat tam zajet to druhé auto. No estráda hrozná. Asi by tam měli zavést nějakou jednosměrku. Nebo zákaz vjezdu autobusům. Ještě že jsme tam nepotkali kamion. Jinak bychom tam viseli ještě teď.

Potom už jsme nikoho nepotkali, a tak se to obešlo už bez komplikací. A stejně je ten řidič borec, že to takhle zvládl. Nezbývá než mu gratulovat. Stejně si ale myslím, že tohle si cestovka napíše na seznam míst, kam se už nevracet. Nebo aspoň zvolí jinou cestu. Ale ať je to jak chce, bylo to skvělé nabourání stereotypu jinak docela nudného života.