Znovu-probuzení

Heeej, vždyť já bych málem zapomněla na svůj blog. To bylo nějakých siláckých řečí: Změním design a získám novou energii na psaní. Asi ne, co? Nevadí. Odpočinek a záměrná prokrastinace je taky potřeba. Ano, čtete dobře, záměrná. Ale teď bych zase na nějakou krátkou dobu mohla být aktivní, ne?

Takže čím začít? Jednak vám musím oznámit, že sérii článků o dovolené na Slovensku už nikdy nedopíšu. Něco může zůstat tajemstvím. A to navzdory tomu, že by i stálo za to, popsat, jak jsme úplně ten poslední den zdolávali Jánošíkovy Diery, protože lidi v cestovce věřili, že je to trasa pro běžné turisty. Ne, ve skutečnosti je to pro průměrně zdatné horské turisty. Úzká kamenná cesta, kde z jedné strany je dvaceti metrový sráz a z druhé strany se přidržujete řetězů a ocelových lan. Uuuuch, ještě teď se mi stýská po tom stavu hluboké koncentrace. A jen tak mezi námi, zvládla to i pětašedesátnice s rukou v sádře. To víte, děvčata ze Šumavy nezdolá ani Malá Fatra. Já jsem po tom měla pocit, že jsem velký horolezec. Každopádně nejsilnější zážitek z celého výletu. A možná druhý nejsilnější z celého mého života.

Ale 19. října jsem se přesvědčila o tom, že nejsem velký horolezec. To jsme se ségrou jeli na Kleť, takový kopec či spíš už horu nedaleko Českého Krumlova. Nahoře je rozhledna vysílač a podle sestry nejlepší hospůdka na světě. Jeli jsme tam, protože jsme se chtěli zúčastnit toho sázení stromů. Což byla trapárna. Zasadili jsme si každá jednu jedličku a museli jsme přenechat taky něco na ostatním.

A pak jsme se tedy rozhodli, že půjdeme do toho kopce. To bylo martýrium, které hravě překonalo i ty zatracený Diery. Sice nehrozilo, že spadnete někam do propasti, ale když jdete do dvoukilometrového prudkého kopce plného balvanů a kluzkého listí... A lanovka zrovna nejela. V půlce už jsem prostě začala skuhrat, že bych tudy nechtěla chodit denně do hospody. Ségra už na Kleti byla dvakrát, a tak už to měla nacvičené, ale já chudák jsem tudy šla poprvé. A pak jsem se ptala, jestli je ta hospůdka opravdu tak skvělá. Jestli vůbec stojí za tu dřinu.

Když jsme tam konečně dorazili, dali jsme si polévku a smažený hermelín s hranolkami. Jídlo tam měli vskutku výborné, ale říkala jsem si, že až se budu chtít příště najíst v restauraci, dojedu si do té, co je ve vedlejší obci. :-)

Pak jsme vystoupaly na rozhlednu a potom jsme šly dolů. A cesta dolů je podle mě horší, než ta nahoru. Nehledě na to, že ségra na mě moc pospíchala, protože chtěla, abychom stihly vlak. Dvakrát jsem upadla, protože jsem se trmácela rychleji, než mi moje nemotorná konstrukce dovolovala a stejně jsme to nestihly. (UŽ VÍCKRÁT NEEE.) Jely tedy jsme až tím dalším.

Prý teď budu tři roky z té Kletě v šoku a pak budu chtít jít zase. Uvidíme. Příště si vezmu lepší boty a nebudeme si objednávat v hospůdce tolik jídla. Stejně jsme se přežraly jako blbci. Já kopce a hory vlastně miluji, ale když zrovna člověk není ideálně naladěn, je lepší rovná asfaltka.

Pro letošní rok jsem asi s nebezpečnými výlety skončila. Ještě musím do města nakoupit nějaké dárky, a pak se budu věnovat jen adventnímu rozjímání.

A co jiného napsat? Ono se vlastně nic jiného zajímavého za tu dobu nedělo. Jen takový běžný stereotyp. Tedy kromě toho, že jsem si nedávno koupila kámen tygří oko na harmonizaci spodních čaker. A taky prý funguje proti uřknutí, což velice potřebuju. Jedna ženská v práci je určitě čarodějnice. :-)

A nechala se ostříhat. Ty staré vlasy už byly tak roztřepené, že už ani nešly česat. Možná už se nebudu snažit o dlouhou hřívu, když to k tomu není. Nic delšího, než mikádo k ramenům prostě mít nemůžu. Musím to přijmout a pracovat s tím, co mám. Tedy aspoň v tomto případě.

A co dál? Asi zatím nic. Vlastně bych ráda ukončila tento článek, ale nějak jsem se odnaučila ukončovat...

Takže nazdar. :-)