Cestou necestou

Dobrý den, vážení čtenáři. Dnešním dnem přidávám fotky z další nedělní procházky. Ten den bylo počasí totožné s tím, co bylo předchozí týden. Jen bylo asi o dva stupně méně. Téměř to ale nebylo poznat.

Rozhodla jsem se, že tentokrát půjdu okolo rybníka po úzké cestě, po které se dá dojít do jiné vesnice. Tak daleko jsem ovšem jít nechtěla. Jen kousek k tomu vzdálenému, osamělému domu, abych zkontrolovala, jestli je tam opravdu to rozcestí, jak říkala mamka, a pak zase zpátky. Odbočka, která vede z hlavní polňačky na polňačku vedlejší a po které se dá dojít ještě do jiné vesnice. Ach, to by člověk nevěřil, co všechno s námi sousedí a kam nevede normální silnice.

Zde můžete vidět ten zmíněný rybník. On má na sobě takovou tenoučkou vrstvičku ledu, ve které se odráží nebe. Nebo spíš od vody, co je těsně pod ledem. Nevím. Do toho se přidal ještě sluneční svit a tak je velice modrý. A v kontrastu té hnědo zlaté trávy je asi ještě modřejší.

***

A ta cesta tam opravdu byla. A vypadala přesně tak, jak jsem si jí představovala. Respektive vypadala tak, jakou už jsem jí mnohokrát viděla, ale nebyla schopná jí plně vnímat. To, že si něčeho nevšimnete, ještě neznamená, že se vám to neuloží v podvědomí. Šla jsem po ní pár metrů. Pak jsem narazila na úsek, který vidíte na fotce. Nebyl vyloženě nepřekonatelný. Ale také jsem si nechtěla umazat sváteční boty. Kdyby bylo mínus šest šla bych do toho. Ale bylo na nule (to znamená, že na slunci je tak čtyři nad nulou) a bláto bylo nedostatečně zamrzlé. Možná tudy půjdu až v létě. Určitě bude zase období sucha, tak toho využiju.

***

A při cestě zpátky jsem si všimla tohoto zlomeného stromu. Stromu, který neležel dlouho. Dřevo vypadá čerstvě. Chudák. Tak nechť odpočívá v pokoji.