Co se skrývá v keři

V sobotu 18. 1. jsem byla na procházce a sebou jsem si vzala do kapsy prastarou igelitku, kterou jsem kdysi osvobodila zpod kamene mezi keři a do které čas od času sbírám odpadky, které nacházím u cest i mimo ně.

Pro letošní rok jsem si totiž dala závazek, že budu sbírat nepořádek v přírodě častěji. Ne jen třikrát do roka. Alespoň jednou za měsíc, aby to mělo nějaký efekt. Navíc, teď v zimě se to dělá lépe, protože pro nedostatek listů a vyšší trávy je všechno vidět. Jen aby mi nenasněžilo...

A tak jsem šla. Schválně jsem vybrala trasu, kde jsem ještě nikdy neuklízela. Ale nechtěla jsem sbírat hned na začátku. Vždyť bych si už v prvních pěti minutách naplnila tašku a musela bych zpátky ke kontejneru. Ano, až tak jsou některá místa u nás zaneřáděná. Takříkajíc bych si neužila dlouhou procházku. A tak jsem došla až na konec cesty, která končila v polích. A odtud jsem se odpíchla. Kráčela jsem pomalu zpátky. U mysliveckého posedu jsem sebrala papírek od hašlerky a o sto metrů dál nějakou hodně špinavou spláclou pet lahev, kterou už nejmíň padesátkrát přejel traktor. Vlastně se tam válela už hodně dlouho. Nemyslete si, že to nemám zmapované.

Pak nějakou dobu nebylo nic. A potom to začalo. Přišla jsem k místu, kde ze země čouhal dost zpuchřelý igelit. Když jsem ho vytáhla, což byla sama o sobě dost namáhavá a špinavá práce, zjistila jsem, že je nejméně metr široký. No vida. A už jsem měla půlku igelitky zaplněnou. A o kousek dál další igelit. Tentokrát napíchnutý na větvi. Ten byl menší. A o pět kroků dál bylo další křovisko. A tam byl jeden odpadek vedle druhého. Černý igelit, průhledný igelit, nějaký dost olezlý ubrousek, roztrhaný pytel na brambory, kus hadice a dokonce i ubrus nebo co to bylo a ještě mnoho dalších věcí. Igelitku jsem měla totálně narvanou, ale pod keřem bylo čisto. Usoudila jsem, že moje dílo je dobré.

A pak šel okolo mě jeden starší pán s pejskem. Samozřejmě, že jsem řekla tu největší trapnost, která mě napadla: "Já jsem se rozhodla, že budu čistit přírodu, ale jde to těžko." A on jen zabručel: "Hmmm" a šel dál.

I já smutně kráčela k domovu. Tu a tam jsem ještě sebrala nějaký drobný papírek, ale víc by se mi do tašky opravdu nevešlo. S divným pocitem jsem ještě minula roztřískanou televizi se střepy všude okolo.

Dobrá, nic se neděje. Náhodou mě ale těší, že jsem byla viděla při takové činnosti. Je třeba, aby se inspirovalo co nejvíc lidí. Ano, přiznám se rovnou. Sama na to nestačím.

A to jsem tentokrát našla samé lehké věci. To když jsem sbírala naposled (loni v květnu), nacházela jsem samé rozbité sklo, dlaždičky a dokonce i autobaterii. Tu jsem ale nevzala, protože jí neunesu. Tedy unesu. Ale jděte s tím dva kilometry. I dlaždičky a pneumatiku jsem tam musela nechat. Bylo to velice stresující.

Tímto tedy vzkazuji těm, co čtou tento článek. Už nevyčítám těm lidem, že si dělají z každého pátého keře černou skládku. Jen je chci požádat, aby to už nedělali. A možná že už dostali rozum a opravdu to už nedělají. Vždyť některý ten bordel musí být už hodně starý. Každopádně kdyby přece jen chtěli napravit, co pokazili, mohli by vzít auto a káru, naložit si svůj odpad a odvést ho, kam opravdu patří. Aspoň ty větší věci. Nemůžou přece v přírodě jen tak vyhazovat televize, autobaterie, pneumatiky, odpad ze stavby, sporáky a tajemné zavřené železné bedny, ve kterých je bůhví co. Fantazie mi nyní pracuje na plné obrátky. Brrr. Člověk by takovýto postup chápal před třiceti, dvaceti, deseti, ba i před pěti lety, kdy se ještě tak nějak dalo tolerovat nějaké to nevědomé chování. Nyní ale přichází nová doba. Teď už si lidé čím dál víc uvědomují, co všechno je špatně. A zrovna pro takovou věc, jako je ničení přírody, nebude v budoucnu ve světě místo…