Návrat bohů

Dobrý den, vážení čtenáři. Pamatujete si ještě na článek s názvem "Obloha ztemnělá, mraky se stahujou"? Takovou tu sobotní procházku, při které jsem sbírala odpadky a zároveň jsem se rozčílila a následně zmokla? Tak tyhle fotky jsou z neděle 2. 2. 2020. Tedy z dalšího dne.

Docela pěkná procházka. Tentokrát jsem si ale neprozpěvovala "Dej bůh štěstí" od kapely Dymytry, nýbrž "Návrat bohů od Arakainu. Píseň z doby, kdy s nimi byl ještě Aleš Brichta. A abych se přiznala, tu moc neumím.

Vlastně jsem dala dohromady jen úplný začátek:

Mlhy se táhnou

z bezednejch blat,

kamenný sloupy

hlídaj slunovrat...

A pak dlouho nic a pak až:

Návrat bohů...

Ale vystačila jsem si s tím skoro dvě hodiny. A také jsem přišla na to, že pojmenovat článek podle písně, kterou jsem si zpívala při situaci, kterou popisuju, je dobrý nápad. Kdo má ty názvy pořád vymýšlet.

A teď k procházce samotné. Bylo o něco chladněji, než den předtím. A také o poznání vlhčeji. A stejně, jako den před tím, foukal takový ošklivý větřík. To mi ale vůbec nevadilo.

Prostor i dnes vypadal velice magicky a tajemně.

Putovala jsem po mokré asfaltce lemované křovím, jež někdo z menší části vyřezal a nechal pohozené. Zima bez sněhu je krapet ponurá, že jo?

Nicméně tu a tam byla nějaká ta větev i na cestě. Vzala jsem jí a odhodila ke straně. A pak jsem si všimla, že tam, kde větev ležela, je teď suché místo přesně v jejím tvaru. Už kdysi dávno jsem na mokré silnici viděla něco hodně podobného. Ač mám velkou fantazii, nedovedla jsem si představit, jak něco takového mohlo vzniknout. Teď už to vím.

O kus dál na kameni rostl tento přenádherný mech. Určitě o něj pečuje nějaký skřítek, jinak by nebyl tak úžasně zelený trojrozměrný.

A to je všechno. Škoda, že si z té procházky moc nepamatuju. A ono se stejně nedělo nic mimořádného. Vím jen jedno. Dostala jsem se domů dřív, než jsem stačila zmoknout. Což je dobré.