Obloha ztemnělá, mraky se stahujou

Než začnete číst, nejdříve si pusťte píseň........ A jestli se vám nelíbí, tak jí raději opět vypněte...... Výborně, a teď můžete pokračovat. Asi jsem si osvojila novou tradici. A tou je jednou za čtrnáct dní vzít svou fajnovou žlutou igelitku a jít sbírat odpadky do přírody. Šla jsem jinou trasou, než minule, protože od toho směru, kde jsem byla minule, foukal na můj vkus příliš silný vítr. Ale je fakt, že jsem si nepolepšila. Nevadí. Kráčela jsem po úzké silničce, občas cukla s vodítkem, když jsem měla pocit, že pes moc táhne a přemýšlela nad tím, jestli mě ofoukne a rozbolí mi zuby na levé straně. Také jsem se dost pozorně rozhlížela, jestli někde neleží nějaký odpadek. To abych měla přehled, až tudy půjdu zpátky a budu je sbírat. Už od začátku jsem si pochvalovala, jak je tahle cesta docela čistá. A tak jsem si prozpěvovala. Především refrén té písně:

Obloha ztemnělá, mraky se stahujou

Křídla havraní zlý zprávy věstí

Tak už to začalo, červi se radujou

Já přeju nám "Dej Bůh štěstí,

Dej Bůh štěstí."

No zkrátka jsem byla ve velice dobrém rozpoložení. Líbilo se mi, jak vibrace písně rezonuje s hřejivým a přesto jaksi palčivým a větrným počasím. A docela jsem si to užívala. Vím, že text má krapet depresivní tématiku, ale takové jsou přece nejlepší, ne? To vám potvrdí jakýkoliv zkušený zarytý melancholik. A já miluju svou melancholii.

Kdybych si své oblíbené písně měla roztřídit podle živlů, tak tahle by patřila do kategorií vzduchu a ohně. Možná bych si tu píseň měla i nakreslit. Ale až jindy.

Svítilo sluníčko, ale jak jsem tak šla dál, viděla jsem, jak se v dáli rýsují černé mraky. Říkám si: "Aha, obloha ztemnělá, mraky se stahujou, škoda, že tu nejsou havrani. Miluju havrany. No nic, křídla havraní zlý zprávy věstí... Ono určitě bude večer pršet. Výborně. Dej Bůh štěstí... Skoro to vypadá, jako bych ty mraky vyčarovala já." Něco mi říkalo, že tohle je opravdová synchronicita a že bych se ihned měla vrátit. A to hned teď. Protože prostě už jen přítomnost těch mraků věstí zlé zprávy. Ignorovala jsem to.

Po delší chvíli jsem došla na konec cesty, otočila se, vyndala z kapsy ledabyle složenou tašku a vracela se zpátky. Hned u jednoho keře jsem viděla pytlík od bonbónů a průhledný igelitový sáček. Všimla jsem si, že v tom sáčku je něco tmavého. Zkoušela jsem to z toho vysypat. Vůbec to nešlo. Když jsem to zkoumala podrobněji, zjistila jsem, že je to psí hovínko. Aha, takže někdo dá psí hovínko do pytlíku a pohodí ho v přírodě? Já snesu ledacos, ale tohle už jsem víc nechtěla mít v ruce. Hodila jsem to tam zpátky a prchala co nejdál. Další kus cesty jsem na jednu stranu byla dost rozčílená a nadávala. To malé hovínko mě opravdu nasralo. Brblala jsem, že trus se v přírodě časem rozloží. Ale když se dá do igelitu, tak ne. Za tisíc let se pak najde zachovalý sáček a zkamenělina, která kdysi bývala exkrementem. A že by se umístění psích výkalů do igelitového sáčku mělo trestat. Přinejmenším by takový jedinec měl být poslán na pranýř. Přistihla jsem se, že toho člověka, co to tam dal, začínám nenávidět. Už jenom proto, že jsem na to sáhla. Na druhou stranu jsem se napomenula: "Jenom žádný hněv a žádný fanatizmus. Vždyť jsi jako Gréta. Jsi horší. Klídek, piánko, meditace. Vždyť jsi v přírodě a příroda je chrám." A takhle jsem se přesvědčovala snad půl kilometru. Moje rozčilení se ale znásobilo, když jsem spatřila posmrkaný papírový kapesník napíchnutý na větvi. Kdejaký pazdrát nakažený koronavirem rozhazuje své kapesníky a tak zamořuje okolí. To já mám svůj ekologický látkový a ten je vždy bezpečně v kapse.

A pak jsem pod listím stromů viděla cosi bílého. Trochu jsem se tam pohrabala a vytáhla bílou igelitku. Krásnou igelitku. Sice trochu děravou, ale jinak perfektní. Ihned jsem si představila, jak se do ní bude skvěle sbírat. Zvolala jsem jen: "Díky přírodo." Teď bych ještě dodala, "Člověku, co jeho jest," ale to mě v tu chvíli nenapadlo. V tu chvíli jsem byla o poznání radostnější.

A protože jsem byla opět ve formě, tak jsem si zanotovala:

Jde s písní děl, blíží se nepřítel

Krátí se dech, usínáš v zákopech

Jsi sám.

O pár metrů dál na mě káplo. Že by večer přišel tak rychle? No ne. Že já před tím do svých úvah nezahrnula ten vítr, který mraky popohání nad mou hlavu? Po chvíli se opravdu rozpršelo. Nebylo to nic hrozného, takový jemný déšť jen steče po mých mastných vlasech, aniž by mě nějak výrazněji poškodil. Vlastně to bylo docela příjemné. Přesto jsem se neubránila jisté ukřivděnosti. Já tu vlastně makám pro přírodu a ona mě zmokne. A co ten chudák pes? Ten se ale jen oklepal a vypadal spokojeně.

Já mám ovšem velmi špatné zkušenosti s tím, když člověk nadává na déšť, když je na procházce. Ještě stále cítím to krupobití z roku 2013, když jsem vynadala Perunovi, že si troufnul zahřmít, když jsem na procházce. Ještě štěstí, že jsem tehdy psa nechala doma. Protože příroda, bohové, ani vesmír tu ve skutečnosti nejsou proto, aby plnili egoistické vrtochy jednotlivce. A dokážou to dát velice srozumitelně najevo. A já nemám právo krafat do jejich činnosti. Přesto jsem se ale v duchu modlila: "Přírodo, dej, ať se nezvětší ten déšť, než dojdu domů. Prosím. Prosíííím." přitom vzadu v mysli se mi vyrojila myšlenka: Přece si zasloužím nějakou odměnu. Kdyby se na obloze objevila nějaká duha, která by mě potěšila.

Déšť se trochu umírnil. Aspoň něco. Ještě jsem však neměla vyhráno. Raději jsem hlídala svojí mysl, aby si příroda nemyslela, že jsem snad nevděčná. Nicméně, ona mě má určitě prokouknutou a ví moc dobře, co jsem zač. Před ní se nic předstírat nedá.

Už jsem ani nic nesbírala. Stejně skoro nebylo co. Jen jsem svižným krokem kráčela zpět ke vsi. Když jsem tam dorazila, pršet přestalo docela. Dokonce i vítr se utišil. A mě padl zrak na trochu osekané křoví, které je u křížku naproti přes cestu a v něm hromada bordelu. Bordel, který jsem se pokusila zredukovat už loni, ale na to aby měl člověk kárku a mačetu. Tentokrát ale byla bezva příležitost. Díky tomu, že mi to někdo ořezal, já se můžu dostat blíž ke středu. Najednou jsem pochopila, že na tomhle místě jsem se měla zastavit především. Že tohle jediné se po mě dnes chtělo. A tak jsem během chvilky naplnila jednu poloprázdnou a jednu prázdnou tašku. A ještě to pořád není ono. U kontejnerů naproti našemu domu jsem to potom roztřídila. Zbytek, co nebyl plast, papír, ani sklo jsem hodila do popelnice. To už se stmívalo. Doma jsem zjistila, že už je půl šesté. Že jsem se toulala dvě a půl hodiny. To tak uteklo…