Když se dárek nepovede

Vážení čtenáři. Zítra budu mít narozeniny. Ale dárek jsem dostala už dnes. Mamka o něm už tři dny básnila a tak mě navnadila. Samozřejmě, že jsem ani neočekávala, že dostanu něco jako detektor kovů, že mi zaplatila týdenní pobyt ve tmě, či že mi pořídila knižní sérii Zaklínače nebo knihu 1984, protože to jsem ještě nečetla. Zkrátka něco, co může upotřebit člověk mého druhu. Přesto jsem ale doufala, že dostanu něco, co se mi bude líbit. Třeba nějaké chlupaté ponožky. Hodně chlupatých ponožek. Nebo diář, kalendář. Sice by mě nasralo, kdyby diář nebyl bílý nebo světle šedý a v kalendáři by byly místo koťátek kuchařské recepty, ale s tím se dá ještě nějak sžít. Prostě potřebuju mít věci, ke kterým bych mohla mír důvěru.

A co že jsem to dostala doopravdy? No jen si to představte. Mamka mi dala mi chytré hodinky. Ty jsem vůbec nechtěla. Už když mi ty svoje ukazovala kolegyně v práci, jímala mě panika. Připomínali mi takové ty náramky, co musí nosit lidé, co jsou v domácím vězení a nesmí se hnout z domu. Je pravda, že chytré hodinky jsou menší, ale to je jen chabá útěcha. 

Nicméně jsem jim přece jen chtěla dát šanci. Už už, jsem se snažila přesvědčit sebe samu, že údaje z těch hodinek o mém tepu, o tom, kolik udělám kroků a o tom, jak spím, nesbírají nějaké nějaké tajné spolky. Že tyhle hodinky nevynalezli jako předvoj čipování lidí. Že moje hysterie je zbytečná.

Ale když jsme se to snažili zprovoznit, zanevřela jsem na ně úplně. Zaprvé, mají totálně hloupou nabíječku, která se mi nelíbí, zadruhé mi vlastně vadí veškeré náramky, prstýnky, hodinky a cokoliv jiného, co mě nějak obepíná a za třetí, pro to, aby se na nich dal nastavit čas, si člověk musí do mobilu stáhnout nějakou aplikaci. Já nevlastním dotykový chytrý telefon a s jeho pořízením nijak nepospíchám. Vlastně jsem ho nikdy nepotřebovala. Pravda, už jsem o něm uvažovala. Člověk by si rád i v práci pouštěl písničky nebo dokonce ve chvíli, kdy není sledován, koukl na email a na to, jestli mu snad na blogu nepřibyl nějaký komentář. Ale není to akutní. Nikdy nebylo. 

No zkrátka a dobře, vím, že mi mamka chtěla udělat radost. A oceňuji to a vážím si toho. Nicméně se zase ukázalo, co to udělá, když někdo někomu chce něco koupit a nezeptá se, co by chtěl. Jenže taková překvapení často vedou do pekel. Proto já vždycky všem říkám: "Napište si seznam věcí, které chcete v Vánocům, k narozeninám, k svátku a já to seženu, pokud to nebudou drogy nebo zbraně nebo to nebude moc drahé. Ale copak s nimi jde pracovat? Je to, jako by člověk mluvil do dubu. Nic nenapíšou a pak se diví, že já jsem vždycky na pokraji zhroucení, když něco vybírám. To mi připomíná, měla bych i já takový seznam napsat, aby se zase nestal nějaký... omyl.  

Prostě mě ještě čeká hodně práce na sobě. Potřebuji se dopracovat do bodu, abych k těm hodinkám měla alespoň neutrální postoj. Aby mi nezpůsobovaly téměř už panické ataky.