Jóóó karanténa

Byl čtvrtek 10. září. Dle mého názoru úplně obyčejný pracovní den. Navzdory tomu, že jsem zase dělala otravnou činnost, jsem měla docela dobré naladění. A pak ke mě přišel vedoucí a zeptal se, jestli chodím na obědy. Odpověděla jsem že jo. A on odpověděl, že mi ho zrušili. Jsem docela podezíravá. Nedělá si ze mě ten člověk srandu? Každý si ze mě přece dělá legraci. Přemýšlela jsem, jestli se nemám urazit. A on pokračoval, že je to kvůli koronaviru. Že v jídelně, ze které nám do práce dováží jídlo je teď karanténa. Pořád jsem ještě moc nevěřila. A tak jsem se zeptala nejinteligentněji, jak jsem dovedla: "A to jako budu dneska hlady?" Vedoucí odpověděl, že se to nějak zařídí. Raději odešel. Ani se mu nedivím. 

Já už jsem teď trochu otupělejší. Před lety a možná ještě před pěti měsíci by mě popadla hysterie, že do týdně všichni zemřeme na virus. Že nás zaměstnavatel nejen, že nás chce zabít prací, ale i hladem. Do toho ještě za zdmi domů řádí neviditelný nepřítel. Že by se urychleně mělo nařídit stanné právo. V ulicích by chodili jen vojáci a ti by zastřelili každého, kdo by snad vystrčil hlavu z okna. Víte, jako já bych měla radost, že nebudu muset vycházet z domu? Nicméně tentokrát to se mnou nic moc neudělalo. Dneska mám na to jiný pohled. Teď už je člověk starší a zkušenější, než například letos na jaře. To můj psychický stav byl fakt drsný. Naštěstí mě napadlo úplně přestat koukat na zprávy a místo toho více meditovat. Do čtrnácti dnů bylo po strachu.

A proto v onen osudný čtvrtek jsem si uchovala veselou mysl. Nedělala jsem si iluzi, že by vedoucí jen tak sehnal padesát obědů pro všechny, co je odebírají. Na tenhle den určitě ne. Ale stejně jsem o tom musela přemýšlet. Napadlo mě, že všem budu vyprávět, že vedoucí mi zrušil jídlo, aby mě pozval na oběd k sobě domů. A jistě by neměl nic proti tomu, kdybych k němu přizvala i další lidi. Vzpomněla jsem si totiž na scénu z filmu Pekařův císař, jak pekař, kterého všichni považovali za omládlého císaře, se pozval ke komořímu Langovi na oběd a s sebou přivedl snad sto lidí. To bych vlastně i já mohla projít celou firmu a všem říkat: "Přátelé, zanechte práce. Vedoucí nás všechny zve na oběd. (Ten by koukal.) Naštěstí na to nemám dost drzosti a odvahy. 

Nicméně, jak se blížila pauza na oběd, moje nálada začala pomalu klesat. Byla jsem tak nějak otrávená a zároveň plná adrenalinu. Nevím k čemu bych to přirovnala. Podobný pocit mám, když se mi v noci zdá nějaký sen, ve kterém se plížím chodbami, občas potkám nějaké monstrum, které přemůžu, či se mu úspěšně vyhnu. Uvědomila jsem si, že si večer musím pustit nějakou meditaci, aby odbourala přebytečné napětí. Protože od napětí k hysterii je jen krůček. Samozřejmě že už je jen malá pravděpodobnost, že bych snad podlehla panice, jako na jaře. Dnes už je mi jasné, že Covid 19 sice možná existuje, ale určitě není nebezpečný tak, jak o tom mluví v médiích. Přesto ale člověk nesmí nic podceňovat svou psychiku. Kolektivní vědomí je mocné a může otřást i s člověkem, který momentálně stojí na pevných základech. Napětí je prostě nežádoucí.

A pak konečně přišla ta osudná hodina a já pořád nevěděla, co budu vlastně jíst. Už jsem dostávala trochu hlad. Naštěstí jedna kolegyně se uvolila k tomu, že tomu, kdo by měl zájem dojede do krámu pro salám a rohlík. Perfektní. Sice to není vepřo-knedlo-zelo, ale do konce směny to zasytí. Problém byl, že jsem u sebe neměla peníze. Musela jsem to doplatit až další den.  

V pátek 11. září jsem naštěstí už počítala s tím, že si musím vzít jídlo z domova. V lednici jsme měli ještě pět dní staré švestkové knedlíky mé vlastní výroby. Když byly čerstvé, taky byly tak měkké. Teď se daly jíst jenom napařené. Ale když je člověk dá do plastové krabičky posype strouhanými ořechy, (tvaroh došel už dávno), cukrem a hodí na to plátek másla a pečlivě uzavře, tak změknou i tak. Jako cukroví. 

No zkrátka jsem to všechno v práci hodila do mikrovlnky a ohřála. Bylo to v pohodě. Udělala jsem si k tomu čaj. Byla jsem spokojená.

V sobotu 12. září jsem si usmyslela, že bylo fajn, kdybych v pondělí k obědu měla sekanou s bramborovou kaší. A tak jsem si tedy vyndala z mrazáku mleté maso. 

V neděli 13. září jsem vařila. Musela jsem já. Mamka by mi z toho jinak udělala karbanátky a to jsem nemohla potřebovat, že jo. Sekanou potřebuju. Hodně moc. Ale byla to estráda, to vám řeknu. 

Mleté maso jsem trochu propláchla, dala do mísy. Na to jsem klepla jedno vejce. Mamka říkala, že mám dát dvě.  Proč ne?  Pak jsem začala loupat cibuli. Mamka se mě ptala, proč tam nedám větší. Jako by nebylo jedno, jestli tam dám dvě malé a nebo jednu větší. Pak jsem oloupala čtyři stroužky česneku. Když jsem tam chtěla nasypat majoránku, tak nebyla. Musela jsem pracně hledat nový pytlíček. Naštěstí jsme ještě měli tohoto koření železnou zásobu. 

Následně jsem se mamky zeptala, jestli jsem tam ještě něco nezapomněla dát. Ona mi odpověděla otázkou: "Dala jsi tam sůl a pepř?" Ne, nedala. To by byla legrace. Neosolenou sekanou jsem ještě nejedna. Tedy vlastně jo. Matně si vzpomínám, že na základce nám něco podobného naservírovali. Nebylo to ono. 

Ať tak, či tak, musela jsem si dát záležet. A hlavně neexperimentovat. Žádný tymián, žádný mletý hřebíček. Tohle se ztratí v bramboráku, ale v sekané to fakt nechcete. Poté jsem tak přisypala trochu strouhanky. S tou se to také nesmí přehánět. Mám s tím špatné zkušenosti. No zkrátka jsem tam třeba dát tak akorát, aby se z toho dala uválet kompaktní šiška. Hodila jsem to do remosky. 

Mamka mi radila, že to mám podlít vodou. Jenže já vím prd, kolik vody se tam má dát. Usoudila jsem, že devět milimetrů stačí. Zapnula jsem remosku a vrhla se na brambory. Trauma největší. Ty byly tak maličké. Povětšinou třícentimetrové. A než to člověk oškrábal, udělal se mi na prstu puchýř. A protože puchýře nesnáším, tak jsem si ho strhla. Od té doby mi ten prst začal bolet. Mezitím mi mamka ještě jednou podlila sekanou. Příště prý pět centimetrů vody. 

Když jsem usoudila, že mám těch brambor akorát tak dost, vylila jsem z nich špinavou vodu a napustila na ně čistou. Trochu jsem je ještě pokrájela. Vím, byly miniaturní, ale překrojit na půl jsem je musela. Ještě jednou jsem se trochu opláchla. Pak jsem do hrnce dala teplou vodu, položila na vařič a zapnula sporák.  Přisolila jsem. Následovalo zhruba dvacetiminutové martyrium plné bublání, přetékání a pěnění. Když jsem chtěla ochutnat brambor, jestli se dost vařený, upadl mi na zem. To je furt lepší než minule, když jsem si spálila jazyk. Ale jo, už to bylo vařené dost. Akorát tak na kaši. 

Brambory jsem slila a vrátila zpátky. Ukrojila jsem plátek másla a rozšťouchala i s brambory. A poté jsem si dala ohřívat mléko. Já jsem normálně přišla na to, jak udělat dobrou kaši. Mléko, které tam člověk přilije, musí být opravdu horké. Když tam přilijete vlažné, nebo nedejbože studené, kaše se pak nedá jíst, ani když je čerstvá. Nevím proč. Brambory jsou prostě choulostivé. Proto raději vařím těstoviny. Na těch se nedá zkazit nic. Ale k sekané bych si je asi nedala. 

Mléko jsem přilévala pomalu a postupně. Vždycky jsem tam trochu nalila, a pak šťouchala a míchala. A potom zase. Když jsem usoudila, že kaše je dokonalá, trochu jsem ještě přisolila a mohlo se servírovat. Tedy vlastně ne. Co ta sekaná?

Vím, jaký má mít odstín, aby se mohla konzumovat. A tohle nebyl ten správný. Pořád byla dost světlá. Ale to už je jenom detail. Však to za chvíli bude, ne? Stačí jen počkat. Stejně bylo třeba uklidit ten svinčík, co jsem nadělala na stole, na kuchyňské lince a na zemi. 

Když se konečně dodělala i sekaná, mohla jsem všechny svolat k jídlu. Taťka si normálně ukrojil pěti centimetrový plátek a k tomu si dal takovou horu kaše. Oceňuji jeho důvěru. Když si pak nandali ostatní, zbylo sekané jen velmi málo. Měla jsem paniku z toho, že mi to nezbude. Že v pondělí budu hladová.  Představa, že budu bez jídla, je horší, než nedostatek jídla, jako takový. Ale mamka mi poradila, že si mám nandat do krabičky, dokud ještě něco je. Spásný nápad.

Pondělí 14. září to bylo celkové divné. Posunuli nám pracovní dobu o čtvrt hodiny dřív, abychom mohli chodit o čtvrt hodiny dřív domů.  To abychom se prý nesetkávali s druhou směnou. Zatracená korona. Nikdo jí nemá a nikdo nikoho nezná, kdo by jí měl, ale vznikl takový chaos, jako už sto let ne. Připadala jsem si, jako by mi lední čas změnili na ještě letnější. Dost mě to rozhodilo. Ale jak se mi líbilo, když jsem byla o čtvrt hodiny dřív z práce. Měla jsem více času se připravit na cestu do města. 

Neuvěříte. Já jsem normálně zapomněla, že do autobusu potřebuju mít roušku a tak jsem jí neměla. Řidič se na mě mračil. A jak rychle mi prodal lístek. Sám ale roušku také neměl, takže musel mlčet. Tak jsem si aspoň dala před obličej igelitku, abych nedráždila. Hned jak jsem pak z autobusu vystoupila, zašla jsem do nejbližší lékárny a koupila pět těch jednorázových. Budou se hodit. 

A zaplať pánbůh, že už jsem tu roušku měla. Musela jsem navštívit veřejné WC. Tam vám byl takový smrad. To je pak člověk rád za zakrytý nos.

Následně jsem zamířila rovnou do Prioru. Koupila jsem mamce skleněnou zapékací mísu. Tu starou jsem jí rozflákala. Nenutila mě kupovat novou. Jenže pro mě je to důležité nádobí. Třeba žemlovka je v troubě lepší, než v mé oblíbené remosce. Každopádně jsem očekávala, že mamka bude mít velkou radost. A ona ji přijala spíše neutrálně. Zvlášť když jsem jí řekla, že mi bude vařit žemlovku každý den. Byla celá žhavá. :-) 

A jestli dneska budu zase vařit? Mohla bych. Vypadá to, že do konce týdne prostě obědy dostávat nebudeme. Ale víte co? Mě asi bude stačit to rizoto, co mamka přinesla ze své práce. Nebylo jí dobře od žaludku a tak se ani neodvážila ochutnat. Myslím, že bude dobré. Vezmu si k tomu zase rajčátka.

A na středu mám naplánované palačinky. A na čtvrtek také. A v pátek budou topinky. Ale kdo ví, na co bude chuť. :-) 

A co vy? Také je ve vašem okolí takový blázinec? Jak lidé ve vašem okolí řeší koronavirus? A jaké jídlo vaříte nejraději vy?