Před větrolamem, za větrolamem

Dobrý den, drazí čtenáři. V mém životě se za poslední dobu nestalo nic zajímavého. Tak proč bych neměla zveřejnit fotky z 19.4. 2020? A jako vždycky u fotek z dob dávno minulých, nepamatuju si okolnosti, při kterých jsem je pořizovala. Jenomže si nakonec většinou vzpomenu. Člověk se do toho nakonec znovu ponoří a  píše text ke každé fotce, jako divý.

Tak třeba tahle fotka. Je na ní dost ohyzdné, nefotogenické, avšak velice fascinující křoví. No křoví. Vyrvaný pařez i z kořeny? Shluk pařezů a ořezaných větví? Prostě něco již dávno mrtvého. Už jsem se to pokusila zvěčnit tolikrát. Ale vždycky se mi to nelíbilo. Marně jsem dumala, proč vlastně. Ten den jsem si ale řekla: "Je to to, co to je. A lepší už to nebude. Teď nebo nikdy. Nakonec to není nic moc, co?

A teď už jsme u potůčku, který jsme se ségrou v dětství pojmenovaly "Nálezníček" a to, na čem stojím říkáme "Můstek Ponožek". Kdysi jsme si tu s té vodě namokřili ponožky.

Můstek Ponožek vede na pole a uprostřed toho pole je takový neobdělávaný kopeček. Vlastně více takových kopečků. Jsou na nich kameny, rostou na nich stromky. A kopeček, na kterém jsem byla já, jsem nazvala Ostrov věčného ticha.

Letos na jaře jsem měla takovou zábavu. Skládala jsem si útvary z kamenů. Útvary, co sice nepřesáhnou výšku třicet centimetrů a nevydrží déle, než deset minut, ale vypadají působivě. Člověk jen musí hledat těžiště. A až ho najde, může s gravitací bojovat proti gravitaci.

Na těchto dvou fotkách kromě útvarů vidíte i výše zmíněný větrolam.

Potůček Nálezníček pokračuje i za větrolamem a ústí tam do rybníka. A z toho rybníka teče do dáli. Je to nádherný rybník, co říkáte? Obešla jsem ho celý. Bylo po dešti, takže tam bylo trochu mokro.

Zde je pokračování potůčku, jak se klikatí mezi poli.

A tady jsem už na cestě zpět. Už prakticky skoro doma. Tihle lidé si kdysi dávno poskládali dříví do tvaru domečků a nechal je tam dodnes. A kdo ví? Třeba jsou opravdu vevnitř duté a dá se tam schovat.