Jak jsem byla na očním

Někdy na začátku března jsem zavolala na oční na kontrolu. A že by jako bylo dobré si nechat vyrobit nové brýle. A protože tam mají dlouhou čekací dobu, tak mě napsali až na 5. října. Což mě vlastně ani nevadilo. Čím déle, tím lépe. Stejně jsem nebyla tak docela připravená jít tam tak brzy. Stačilo, že jsem měla jít v dubnu k zubaři, že jo. Dva doktory během tak krátké doby bych asi nepřežila.

A tak šel můj život dál. Vzedmula se koronavirová vlna, kdesi uprostřed ní jsem opravdu šla k té zubařce. Byla moc hodná. Vrtala šetrně. Potom přišly Velikonoce a po nich se rozlinul po kraji takový klid a pohoda. Zhruba v červnu pak skončila ta trapná opatření a svět byl zase normální. Jenže asi třetího září vláda řekla, že přišla druhá vlna koronavirová. A já věděla, že až půjdu na to oční, budu muset mít zase roušku. 

Když už přišel onen 5. říjen, moc se mi tam nechtělo. Víte, oni mi tam vždycky měří tlak v očích. Používají na to takový přístroj, který vám vždycky foukne do oka, což z hloubi duše nesnáším. A to by ještě nebylo to nejhorší. Jeden čas tam byla taková protivná zdravotní sestra, která vždycky trvala na tom, abych vykulila oko, jak nejvíc můžu a zároveň zelené světýlko. To je ale nemožné. Mám povislá oční víčka. Nikdy neotevřu oči tak, jak ta čarodějnice potřebovala. A když se opravdu hodně snažím, tak to její debilní světýlko vidím dvakrát, jelikož šilhám. Prostě neřešitelný problém. A jak jsem z ní byla nervózní, tak jsem  sebou ještě vždycky trhla, když to na mě fouklo a bylo to všechno v háji. Samozřejmě že jsem pak vždycky dostala vynadáno. Martyrium může začít od začátku. Když jsem to pak vyprávěla ségře, tak se mě ptala: "Tím chceš říct, že tak ty světýlka v tom přístroji nejsou dvě?" Asi šilhá také. Ale stejně. Ať si vybere jedno a nebo druhé. Buď budu sledovat světýlko a k tomu musím mít oko přimhouřené, abych ho vůbec s těmi svými osmi dioptriemi zaostřila a nebo můžu mít oko vykulené. Obojí dohromady prostě nejde. No snad se mi nebudete divit, že jsem vždycky z ordinace odcházela málem s brekem. Nesnáším příkazy, které si protiřečí.

Tentokrát to ale bylo v pohodě. Poté, co mi na recepci změřili teplotu a poslali mě do čekárny, si mě zavolala nějaká jiná, příjemná a vlídná paní. Nijak na mě netlačila. Mluvila klidným tónem. A také jsem už měla zkušenosti z jógou. Takže jsem si v duchu řekla: "Zaujmout pozici k měření tlaku v oku, opřít si bradu a čelo, otevřít oko a sledovat světýlko. Prodýchat zaujatou pozici. Sledovat, co se v těle děje, při této pozici. Pozorovat svůj dech. A než se člověk nadál, jedno oko bylo změřené a mohlo se jít na druhé. Všechno bylo úplně v pořádku. Moje cvičitelka jógy vždycky nabádala, že by se člověk měl snažit zařadit principy jógy do běžného života. Myslím, že se mi to začíná dařit.  

Potom mi zdravotní sestra řekla, že si vyzkoušíme, jak s brýlemi budu číst čísla. Zakryla mi jedno oko papírem a mohla jsem číst nejdříve levým okem a pak pravým. Jenže jsem měla komplikace s rouškou.  Mlžily se mi kvůli ní brýle. Tak mi řekli, abych si jí sundala pod nos. Pak to šlo dobře.

Následně mě poslala čekat před ordinací a počkat, až si mě za chvíli vyšetří ještě doktorka. Ta jejich chvíle se protáhla na čtyřicet minut. Nicméně jsem se nenudila. Chvíli jsem nerušeně rozjímala, a poté jsem se i rozhlédla po okolních lidech v čekárně. Kousek ode mě stál voják v uniformě, o kterém jsem přesvědčená, že to byl fešák. Tedy on měl roušku a já měla zamlžené brýle od své roušky, takže kdo ví, jak vypadal doopravdy. A také nějaká uklízečka tam furt běhala sem tam. Neuklízela. Jen závratnou rychlostí se vždycky mihla a táhla za sebou jaký si vozík s kbelíky, košťaty a čistícími prostředky.

Když si mě zavolala paní doktorka, znovu jsem musela číst číslíčka nejdříve pravým a pak levým okem. Větší, menší a ještě menší... Paní doktorka usoudila, že mám stejné dioptrie jako minule. Stejně jsem jí ale říkala, že bych potřebovala nové brýle. Ty staré, ač ještě drží pohromadě, jsou kapku zohýbané. Nevím, jak jsou staré. Sedm let možná. Vím, že je zhýralost mít dvoje brýle se stejnými dioptriemi. Na druhou stranu je krajně nezodpovědně nevlastnit nějaké náhradní. Kdyby se mi ty staré nějak zničily, tak bych byla na několik byla úplně vyřazení z pracovního procesu. Tedy ony by se v krabici na skříni našly nějaké vyřazené brýle, se kterými by člověk nějakou dobu přežil. Ale hrabejte se v tom. Je tam mnoho brýlí. Některé ještě z doby, když jsem já a moje ségry byly malé. Jednou už jsem to zažila. A žádné nebyly vhodné pro mě. Jen jedny jakž takž šly. Moje minulé brýle. Mají o dioptrii méně, ale lepší něco, než-li nic. 

Teď ale, až mi vyrobí úplně nové, tak na staré si pořídím futrál a uložím na bezpečné místo. Už nebudu muset mít takový strach z toho, že kdyby se mi s brýlemi náhodou něco stalo, budu v háji. To bude taková krása. Ty jo. Už jen ta představa mě naplňuje radostným pocitem.

Návštěva oční optiky také dopadla perfektně. Nejdříve jsem si zkoušela různé brýle. A vybrat je není jednoduché. Musíte brát v potaz, že musí dobře sedět na nose a být dostatečně široké, aby netlačily na spánky. Zároveň ale nesmí být zase moc volné. To by pak spadávaly. Pak musím dbát na to, aby byly dostatečně bytelné. Ne každé obroučky v sobě udrží tak tlustá skla, jako mám já. Vždyť to v jednom kuse vypadává. Jakmile se vám u toho povolí šroubky, už to nikdy nebude v pořádku. Také je dost velký problém, když máte špatný tvar těch obrouček. To pak vás může rušit samotná ta obruba, když vám zasahuje do vašeho zorného pole. Zkoušela jsem si jedny takové tyrkysové a ty mi dost vadily. Snad si tedy dovedete představit, že pro mě najít vhodné brýle je stejně náročné, jako prodat hůlku Harrymu Potterovi.

Nakonec se pro mě přece jen jedny absolutně dokonalé našly. To, jestli mi vůbec sluší, uvidím, až na ně budu vidět. Zhruba za deset dní mi do toho vyrobí sklíčka.

S optičkou jsme se pak domluvily, že by bylo dobré si nechat vyrobit zeslabená. Sice jsou pak o tísícovku dražší, ale celé brýle by pak byly o pět gramů lehčí. I ty obroučky by se méně namáhaly. Také mi říkala, že by bylo fajn, kdybych měla antireflexní brýle. Že takhle silně dioptrie pak fungují jako lupy a silnější světlo pak může dráždit oči. Tohle si myslím už léta. Nikdo mi nevěřil. Konečně mi ale to někdo potvrdil. Konečně někdo chápe mé problémy. Myslím, že bych se s tou paní měla skamarádit. 

Každopádně mám vlastní příjem, tak si můžu koupit brýle drahé jak chci. Na těch se přece šetřit nedá. Na všem ostatním ano. Na oblečení, na kabelkách, na kosmetice, na jídle, dokonce i na bydlení. Ale brýle a boty musíte mít prvotřídní. To je základ všeho. Přes to prostě nejede vlak. 

Každopádně z toho mám dobrý pocit. Už se těším. A jsem na sebe hrdá, že jsem si to zvládla zařídit takhle sama. Vůbec jsem se nebála. A naučila jsem se platit kartou. Prostě mám po dlouhé době zase radost. Každopádně už raději tento článek ukončím, protože nic nového už se ode mě stejně nedozvíte. Takže nashle...