Ostrov Ticha, Ostrov Bouří a Ostrov Perutí

Ne, tohle nejsou názvy žádných knih, i když to vážně nezní špatně. Prostě dávám jména místům, kterými procházím. A tahle čekala na pojmenování přes deset let.

Dlouho už jsem nezveřejnila žádný článek. A proto vám dnes představuji fotografie z 10. května. A abych pravdu řekla, hodně z nich stálo za starou belu. Tohle jsou ty použitelnější z nich. 

Tehdy byla neděle, těsně po dešti a nebe bylo ještě pořád potaženo šedými mraky. A vypadalo to, že bude pršet zas. Těžko říct, kolik tehdy bylo stupňů, ale asi je to jedno. Šla jsem místy, které můžete znát například ze série fotek "Před větrolamem, za větrolamem" a ještě v mnoha dalších. Vždyť mám šest, sedm tras, které neustále opakuju. Pak mám pár cest, na které chodím jen jednou za uherský rok. Buď jsou moc bahnité nebo zarostlé, či dokonce neuvěřitelně daleké. Jen málokdy zavítám na mnou neprozkoumané místo. Takových už přece moc není. Vím už jenom o jednom. A já tak miluji objevitelské výpravy. 

Nicméně tohle byla kratší a celkem rutinní procházka. Šla jsem s pejskem, obdivovala krajinu. Úplně jsem zapomněla, jak zelená dokáže být příroda, když je hodně vláhy. A jak krásně ten den kvetl rozrazil. Jako děti jsme mu říkali bouřky. Věřili jsme, že začne pršet, když ho utrhneme.

A tady už se blížíme k našim zmiňovaným ostrovům. Tenhle první jsem nazvala Ostrov Ticha. Není to nic jiného, než taková vyvýšenina v poli. Vždyť už jí mnozí z vás znáte. Je tam taková hromada kamenů, z nichž si stavím různé podivnosti. Také tam chodím čas od času meditovat a přemýšlet. Nikdo tam nechodí, a tak tam mám klid.

Na téhle fotce pak můžete vidět Ostrov Perutí (vlevo), Ostrov Bouří (uprostřed) a ještě malinkou část Ostrova Ticha.

A tady už stojím na Ostrově Bouří. O něm vám toho moc neřeknu. Snad jen, že jsem se k němu vypravila v minulosti jen jednou. Zrovna dozrávalo obilí a bylo tak těžké se tam prodrat. Tentokrát nebyl problém se k němu dostat.

Tady se dokonce i můžete pokochat, Jak vypadá výhled z Ostrova Bouří na Ostrov Ticha a na větrolam.

A takhle z toho samého ostrova vypadá Ostrov Parutí. Pejsek už ho prozkoumává. Tam jsem nebyla nikdy.  Vlastně jsem ani nevěděla, že je tam ještě třetí ostrov. Z ostrova Ticha na něj není vidět. Bylo to pro mě překvapení

Pak jsem zamířila prozkoumat Ostrov Perutí. Ale zahlédla jsem slunéčko sedmitečné. To jsem přece nemohla nechat bez povšimnutí. Vždyť je to vlastně můj nejoblíbenější brouk.

A tady už jsem na místě. Je totálně neobyvatelný. Za tím kopečkem je taková totálně zarostlá prohlubeň, kam se nejde dostat. Říkám tomu Kráter Zapomnění.

A Kráter Zapomnění vypadá takhle. Jak říkám. Nic moc. Jen bujná zeleň a spousta roští.

A víte, co bych si měla naplánovat do budoucna? Nějaké meditativní posezení na Ostrově Bouří i na Ostrově Perutí. Mají svou specifickou energii, kterou ještě nemám úplně prozkoumanou. Na Ostrově Ticha se samozřejmě medituje nejlépe a nedovedu si představit, že by to na těch ostatních také šlo, ale... mají prostě také nějaký potenciál. To cítím.