Jak se sžívám s novými brýlemi

 Drazí čtenáři. Jak asi víte, před nedávnem jsem byla na očním a také v optice, aby mi vyrobili nové brýle. A víte co? Nejsem tak docela spokojená. Teprve teď vím, jak ty staré byly skvělé. Prakticky jsem je nosila od roku 2010. Tolik tělocviků přežily, tolikrát jsem s nimi usnula. Nehledě na to, jako další psí kusy jsem s nimi dělala. Za ta léta se tak pohodlně zohýbaly podle tvaru mé hlavy. A měla jsem k nim už i citový vztah.

Ale tyhle nové? Za ušima tlačí a na nose taky. A to jsem vybírala tak pečlivě, abych těmhle věcem předešla. A nakonec jsem přebrala. Ale bez osmidioptriových skel to sedělo dobře. Teď ale asi mají těžiště jinde. Příště budu chytřejší a lépe si to propočítám. Ale v tomhle není ten největší problém. Jak říkám. Čas pohodlně zohýbá i zdánlivě nepoddajné brýle. A když ne, znám jisté metody, jak to napravit. Prováděl jí můj děda. Vždycky si nalil slivovici, tu zapálil a v tom plamínku nahříval packy brýlí, a následně tvaroval podle potřeby. Jednoduché, geniální. Sama jsem ještě nezkoušela. A asi to nebude ani třeba. Mám teprve třetí týden a už teď mám pocit, že sedí o něco lépe. Ještě půl roku a bude to v pořádku úplně. 

Horší je, že na ně o malinko hůř vidím, než na ty staré. Jako by mě ošidili minimálně o půl dioptrie. To asi bude způsobeno těmi zeslabenými skly. Asi to není vhodné pro mě. Těch pět gramů, o které jsou lehčí, za to nestály. Tedy je pravda, že na mé oči to stejně nic nejde vyladit na sto procent. Ani ty staré nebyly ideální. Vždyť už se to stokrát zkoušelo. Když se dá dioptrií víc, tak je to špatně, když se dá méně, tak taky. Ani ty staré nebyly ideální. Člověk s tím může tak nějak existovat. Ale prostě musí počítat s tím, že nepřečte malá titěrná písmenka a že i na ta větší člověk musí zaostřovat o něco déle. Naštěstí knížku ještě přečtu a na počítači to jde většinou zvětšit. A věci, které nepřečtu teď, jsem nepřečetla ani se starými brýlemi. Nic se pro mě nemění.

I ta rouška mě sere stejně. Brýle se s ní tak mlží. Člověk si jí může dát jakkoliv. Klidně připlácnout až úplně pod oči a je to zamlžené stejně. Jednou jsem si natřela skla i přípravkem proti mlžení. Nezabral ani na minutu. A víte, co je úplně nejhorší? Že nejvíc radí ohledně mlžení ten, kdo ještě na držce brýle nikdy neměl. Což člověk k tomu mlžení ani nepotřebuje roušku. Stačí, když přijde ze zimy do tepla nebo vleze do koupelny, kde se krátce před tím někdo koupal a je minimálně na pět minut vyřazen z provozu. 

Víte, občas mám tendence upadat do trudomyslnosti. A kdo by taky neměl, že jo. Většinu života se zkrátka cítím jako mrzák. Už léta tápu nad tím, proč nemůžu být jako normální člověk a zda má smysl v tohle světě dál existovat. Tedy kromě chvil, kdy pohrdám normálností. Ale jsou zase jiné situace. A to není jenom tohle. To mám i špatná záda. A myslím, že s věkem budou komplikace jenom přibývat. Pomalu přestávám věřit, že se ve zdraví dočkám důchodu. Čas od času se mi do hlavy vetře i myšlenka, že z práce mě odvezou rovnou na LDNku. A to mě děsí. 

Ne teď vážně. Realita je jedna věc a strach z domnělé budoucnosti, která ani nemusí nastat věc jiná. Jak se vlastně bojuje s domněnkami? Víte jak blízko mají k démonům? Jak se vlastně bojuje s démony? V jedné pohádce říkali, že ďábel nemůže zvítězit, když ho člověk k sobě nepustí. Takže nevěřit a ignorovat? To je těžké. Vždyť má hlava je plná domněnek.

No a po filosofické vsuvce budeme pokračovat dál. Asi budu uvažovat o operaci očí. Tedy já čas od času uvažuju už delší dobu, ale pořád jsem si nebyla jistá. Děsila mě představa, že mi budou lejzrem brousit rohovku nebo nedejbože, že mi do očí zabudujou nějaké umělé čočky. Navíc se určitě může tolik věcí podělat. Ale teď mám pocit, že bych to nejspíš zvládla. Už jsem asi psychicky připravenější. Však jsem přežila už horší věci. Například základku, operaci páteře a různé jiné nechutnosti. Tohle bude, jako když plivne.

Mimochodem, ptala jsem se i své očařky. Ta říkala, že neví. Že bych si měla zajít tam, kde to dělají. Že tam mě vyšetří a zjistí, co se s tím a dělat a zda se s tím vůbec dá něco dělat. Tam jsou přece na to odborníci a mají na to moderní vybavení. A vývoj jde pořád dopředu. Ale počkám až po koronaviru. A beztak stejně na to nenajdu odvahu, jako ke všemu ostatnímu, co bych měla udělat a neudělám.

Se mnou je holt kříž. A s kým ne? On má nejspíš každý nějaké své osobní utrpení. Pak už jenom záleží na tom, jak se s tím kdo popere. A možná že se sem lidé rodí právě z toho důvodu, aby řešili náročné úkoly a tím se vyvíjeli. V bardu je asi nic nedávající ráj, nuda a stereotyp...