Adventní kalendář 2020 (2. 12.) - Nejhezčí dárek

Tuto povídku jsem napsala už na konci prosince 2019. Až takový jsem tenkrát chtěla mít náskok. To, že se budu celý 2020 flákat, jsem si nechtěla připustit. A také bylo o svátcích volno, tak proč to nevyužít k tvorbě? A to, že jsem právě před tím dočetla jeden milostný román odehrávající se ve středověkém prostředí, mě dost ovlivnilo. Proč ne? Ono se to tak pěkně píše.

 

Violett stála u okna a melancholicky pozorovala zasněženou krajinu. Už byla tma, ale měsíc svítil jasně. Dnes poprvé stráví noc v domě svého novomanžela. Ale nebyla z toho moc nadšená. Vždyť se právě provdala na muže, kterého za svůj život viděla jen párkrát. Skoro vůbec ho neznala. A navíc byl snad o dvacet let starší, než ona. Zrzavý, pihatý a šilhavý vévoda Harald ze Sadmeadow s křivým nosem.

Byla to vůle jejího otce. Chtěl pro ni zajistit šťastnou budoucnost, a tak tento výhodný sňatek dohodl už před lety. Nedbal na její nářky, že se jí ten člověk nelíbí. Že je na ni starý, že pije více než je zdrávo a že se o něm říká, že je šílený.

„Ne,“ odpověděl jí na to tenkrát. „Vévoda ze Sadmeadow je čestný muž. Bojovali jsme spolu bok po boku v bitvě u Bannockburnu. Zachránil mi tam tehdy život. Jinak bych ještě teď hnil někde v močálu. Myslím, že jsem tě svěřil do dobrých rukou. Je to skutečný hrdina…“

Violett se při té vzpomínce sama pro sebe ušklíbla. Prý hrdina. Znechuceně se podívala na chrápajícího muže, který ležel napříč přes obě manželské postele. Na svatební hostině se tak opil, že se sem sotva připotácel. Pak se svalil do peřin a celé hodiny se už ani nepohnul. Matka jí samozřejmě poučovala, jak se má chovat žena o svatební noci. K její úlevě je dnes ale Harald nepoužitelný.

A navíc zítra budou Vánoce. Co zítra? Už dnes. Vždyť bude za chvíli svítat. Pěkně zkažené Vánoce, tím si byla jistá. Co si počne s takovým nesnesitelným manželem? Ještě s ním skoro vůbec nepromluvila a už věděla, že ho bude nenávidět. Violett klesla do křesla a hlasitě se rozplakala. Naříkala tak úpěnlivě až se pomalu otevřely dveře. Stál v nich jeden ze strážných, který se hned udiveně zeptal: „Stalo se něco, paní?“

Violett si rychle otřela slzy, uhladila svou róbu, a co nejklidněji odpověděla: „Ale… ale nic. To já jsem se jen tak dojala z toho, že už jsem konečně vdaná. Je to… radostná událost. Všechno je v pořádku. Nemusíš se starat.“

Strážný se koutkem oka zahleděl na svého spícího pána, a pak do Violettina výstřihu. Potom zčervenal a sklopil zrak k zemi. „Rozumím,“ zamumlal. „Omlouvám se za vyrušení. Už se to nestane. Měl bych odejít.“

Violett si teprve teď svého nezvaného návštěvníka lépe prohlédla. Byl to pohledný mladík. Měl upřímné modré oči a na vojáka poněkud jemné rysy. Zpod přilbice mu čouhaly světlé vlnité vlasy. A také si všimla, jak rudnul v obličeji.

„Jak se vlastně jmenuješ? Potřebuji vědět, jak tě oslovit, až se zase potkáme,“ zašeptala Violett. „Totiž, já stejně dneska už asi neusnu. Přemýšlela jsem, že se projdu. Nechceš mi dělat doprovod? To aby mě někdo nepřepadl.“

Mladík zrudl ještě víc: „Jsem Anthony.“

„Výborně,“ rozzářila se Violett. Přistoupila k němu a vzala ho za ruku. „Pojď, ukážeš mi vánoční výzdobu na této tvrzi.“

„Ale vždyť nás někdo uvidí spolu. Vzniknou zbytečné klepy. Paní…“

„Tím chceš říct, že nechceš vyslyšet mé přání? Nebo se snad bojíš?“ ptala se popuzeně Violett. „O mém manželovi se říká, že je hrdina. Nechce se mi věřit, že by najímal do svých služeb takového zbabělce.“

Anthony na ni vytřeštil oči. Nevěděl, co si o tom má myslet. Ano. Líbila se mu. A dovedl by jí obdivovat celé dny, ale teď netoužil po ničem jiném, než vzít nohy na ramena a nějak zdrhnout. Ale věděl, že musí vytrvat. Ta dáma si o něm myslí, že je zbabělý. Musí jí dokázat, že to není pravda. Zato Violett byla sama se sebou velice spokojená. Chtěla, aby jí s Tonym někdo viděl. A ještě dalšími muži. Potřebovala, aby se o ní vyprávělo, že je děvka. Pak možná Harald anuluje jejich sňatek a ona se bude moci vrátit domů. Chce to ale vytrvalost.

„Tak jo,“ hlesl po chvíli Anthony. „Ale nebudeme se držet za ruce. Nechci, abyste přišla o svou dobrou pověst, má paní.“

 ***

O chvíli později už Anthony prováděl Violett po chodbách. Hovořil o historii panství, o životě v tvrzi a o portrétech předků vévody ze Sadmeadow. A všichni byli zrzaví. Neměla ráda zrzavé lidi. Připomínali jí její přísnou chůvu, která se o ní starala, když byla malá. A ten její pisklavý hlásek. No hrůza.

Pak mluvil o svém dětství a svých rodičích, jak zemřeli na mor, když mu bylo třináct. O tom, jak se mu všichni sousedi vyhýbali obloukem a on trpěl hladem. I o tom, jak raději vyrazil do světa, než aby zahynul doma. 

Nakonec nějak pronikl na nějaký statek poblíž sadmeowské tvrze. Chtěl se jenom schovat před bouřkou a krupobitím. Ráno ho našli, jak spí na slámě. Sedláka to pohoršilo, protože nějaká zmoklá slepice mu nebude ničit jeho majetek. Hnal to až k vévodovi. Jenže Harald je rozumný člověk, Usoudil, že pro otýpku namočené slámy nemá cenu otevírat nákladný soudní proces. Vyřešil to tehdy domluvou. Sedláka i Tonyho pozval na bohatou snídani a oba se nakonec shodli na tom, že nevznikla žádná škoda. Sedlák se pak vrátil domů spokojen a dobře najeden. Tony chtěl také odejít, ale vévoda mu nabídl, jestli u něj nechce zůstat a naučit se šermovat. A on to přijal. Stejně neměl kam jinam jít.

„Vím, paní, že jste si pana Haralda nevzala ze své vůle a že se mu možná i chcete pomstít za to, že se s vámi oženil. Nebo co já vím, co se ženám honí hlavou. Věřte mi ale, že si pana Haralda velice vážím. Je to dobrý člověk, i když někdy… není ve své kůži.“

„Jak, není ve své kůži?“ vyjekla najednou Violett? „Tím myslíš to, že je věčně namol, anebo to, že je choromyslný?“

Anthony zbledl. Ano, říká se to o něm. A také kolovaly fámy o tom, jak se vévoda hádá s hlasy, které nikdo kromě něj neslyší. On tomu ale příliš nevěřil. Je ale pravda, že často trpí nočními můrami. Někdy i křičí ze spaní. Nebohý pán. Anthony to přisuzoval tomu, že už bojoval v mnoha bitvách a že tam viděl a zažil věci, které si jiní lidé ani nedovedou představit. Jak to ale vysvětlit jeho mladé ženě, aby se nevyděsila?

„Tak odpovíš mi, nebo mám začít volat o pomoc? Všude roznesu, že jsi mě chtěl zneuctít.“ procedila Violett skrze zuby. Sama sebe překvapila tím, co vypouští z úst a že by snad byla schopná takových úskoků. Přesto na sobě ale nedala nic znát.

„Ach,“ povzdechl si Anthony a zařekl se, že už se k Violett raději nebude přibližovat. Je to nebezpečná osoba. „Pan Harald potřebuje jen péči milující ženy, to je vše. Ale vy ho zjevně nemáte vůbec ráda a vaše počínání by mu mohlo i ublížit. Nemám vám co jiného povědět. Dejte mu ale šanci. Nebo si s ním aspoň v klidu promluvte bez výhrůžek a pochybných manévrů... Ach promiňte. Samozřejmě vám nemám co radit.“

Violett se zamračila. Ano, tenhle mladík si až příliš troufá, ale nezlobila se na něj. Vždyť se jen zastává člověka, který se o něj postaral, když mu bylo nejhůř. Ano. Vévoda má možná opravdu dobré srdce. Nejspíš si zaslouží, aby se s ním jednalo čestně, když už nic jiného. Trochu se i zastyděla, že se byť jen na okamžik, poddala bláznivým nápadům, které nepřísluší dobře vychované dámě a které by neuškodili jen jí, ale i druhému člověku. Možná i dvěma lidem. 

„Děkuji, Anthony,“ pak sklopila zrak. "V něčem máš přece jen pravdu. Myslím, že jsem se opravdu trochu unáhlila. Už... asi budu muset jít." Obrátila se a vyrazila zpátky do ložnice tak rychle, co jí dlouhé podpatky dovolovaly.

 ***

Když se Violett vrátila do místnosti, Harald už byl vzhůru. Stál vykloněný z okna a zvracel. Hlasitě si odkašlala, aby dala najevo, že tu je. Po chvíli se k ní opravdu obrátil, utřel si ústa do rukávu, usmál se a chraplavým hlasem zvolal: „Kdepak jste byla, má drahá? Už jsem myslel, že jste vzala roha. Nebo že jste si sehnala náhradního milence.“

Violett se zahleděla do jeho kropenaté tváře. Tato otázka jí překvapila. Buď je neuvěřitelně bystrý, anebo chorobně podezíravý.

„No nekoukejte na mě tak. Vím, co jsou ženské zač. Moje první snoubenka dělala před svatbou takové scény, že ze sňatku nakonec sešlo. Druhá snoubenka si na mě najala vrahy. Všechny ty tři darebáky jsem samozřejmě přepral. A co vy? Nevypadáte ani jako hysterka a řekl bych, že vy byste nebyla schopná mě připravit o život. Ne, vy jste intrikánka už od pohledu."

„Milence jsem nesehnala, i když jsem se to snažila,“ přiznala Violett pomalu. Asi nemělo cenu něco zapírat. Chtěla s ním jednat na rovinu, ať to stojí, co to stojí.

„To jsem ani nechtěl slyšet. To jste taková koketa? A ještě se drze přiznáte.“ Harald vypadal, že je dost nesvůj. 

Violett se zamračila a pak vyhrkla: „Byla jsem přesvědčená, že když si budete myslet, že jsem lehkých mravů, že necháte zrušit náš sňatek.“

Vévoda složil hlavu do dlaní a pomalu a přerývavě dýchal. Pak znovu běžel k oknu a vyzvracel se. Violett si povzdechla. Možná to s tou upřímností přehnala. Nebyla si jistá, jestli to vévoda snese. Opravdu je to ten samý člověk, který s jejím otcem bojoval proti těm proradným Skotům?

„Já jsem vás nechtěla ranit, Haralde. Je mi to líto,“ řekla jen. Pro jednou se jí nedostávalo slov, i když jindy měla jazyk jako břitvu.

„A čeho je vám líto, Violett? Že jsem měl takovou smůlu na ženy anebo toho, že i vy se mě chcete zbavit?“ otázal se nevrle Harald.

„Když vy úplně nabouráváte moje představy o tom, jak by měl vypadat můj manžel,“ rozplakala se Violett. Je… mi líto především toho, že… že…“ Vlastně ani nevěděla, proč pláče. Je toho na ní bylo všeho moc. Vždyť co si má počít mladá dívka, která se musela mít svatbu s člověkem, kterého viděla jen párkrát a to ještě velmi krátce?

Harald si znovu otřel obličej do rukávu a pak jí vzal kolem ramen. Chtěl ji utěšit, jenže Violett se zachvěla odporem a odtáhla se od něj. Vždyť jeho oděv byl tak nechutný.

Jenže vévoda si to vyložil jinak: „Vím, že byste si přála někoho hezčího a mladšího. Já jsem vašemu otci říkal, že to nakonec tak dopadne. Ale povězte mi. To se vám opravdu tak hnusím? Ne neodpovídejte. Nechci to vědět. Už nic nechci vědět, rozumíte, Violett?

Violett jen zavrtěla hlavou a brečela dál. To už ale Harald přešel celou místnost a podíval se do zrcadla a pozorně se zkoumal. Ano, věděl, že není žádný krasavec, ale přesto všechno vypadal jako běžný člověk. Nebo ne? A pak si toho všiml. Aha, znečištěný kabátec od zvratků. Dámy jsou prostě na některé věci moc háklivé. Hlasitě se zasmál nad tím, že se nechal rozrušit takovou malicherností. I Violett úplně zapomněla plakat. Jen na něj hleděla s otevřenou pusou, protože nepochopila, co ho tak pobavilo.

„S vámi se tedy člověk nenudí, to vám řeknu. Ano, uznávám. Mám pozvracené hadry. A nemá cenu se převlékat. Stejně mi začíná být zase zle.“

Violett se také trochu pousmála, ale pak zase zvážněla a tiše pronesla: „Víte, Haralde, nejvíc je mi líto, že jsem vás nesnášela ještě předtím, než jsem vás poznala. A za to se vám omlouvám. Asi jsem všechno zkazila.“

„Ale houby jste poznala. A nic jste nezkazila. Ale nemluvme už o tom. Teď se musíme dohodnout, co dál. Kdyby mi aspoň nebolela tak hlava.“ Harald se jí podíval do očí, a když nereagovala, pokračoval: „Předtím jste mluvila o tom, že byste byla ráda, kdyby se naše svatba zrušila. Ještě nedošlo k milování mezi námi dvěma, takže by to ještě šlo. Klidně o mě všude rozneste zprávu, že jsem o svatební noci, jako muž zklamal. Já se bránit nebudu. Berte to jako vánoční dárek. A teď mě omluvte. Jdu si lehnout jinam.“

„Ať vás ani nenapadne odejít,“ vyhrkla Violett. Nevěděla, co jí k tomu vede. Před tím by dala, kdo ví co, aby tato chvíle nastala, ale teď už ne. Najednou ho totiž viděla v novém světle. Zjistila, totiž, že až na pár nešvarů je to docela inteligentní člověk. Člověk, který už nikdy nesmí zůstat na Vánoce sám.

Harald se k ní znovu otočil. Tvářil se poněkud zmateně. A také zmatený byl. O co jí sakra zase jde? Vždyť ona je náladovější, než jeho sestra Beatrice. A to už je co říct. Byl si jist, že jestli s ním tady Violett zůstane, čeká ho peklo.

„Víte, Haralde, já jsem dala před lidmi i před Bohem slib, že s vámi zůstanu, dokud nás smrt nerozdělí. A ten nehodlám porušit. To je zase můj dárek.“ Došla až k němu a chytila ho za límec: „Přece se nechcete z našeho svazku vykroutit, že ne?“

Jenže v tom se vévodovi znovu zvedl žaludek, vyškubl se jí a utíkal k oknu. Tam to ale nestihl a vyhodil poslední zbytky hostiny na koberec. Violett k němu přistoupila a poplácala ho po zádech a pronesla: „A myslím, že vám zakážu pít, drahý muži. Vůbec vám to nedělá dobře. A hned teď vám nechám připravit lázeň. Horkou.“ A pak se rozesmála nad jeho vyděšeným výrazem…

V příběhu se objevila malá zmínka o bitvě u Banockburnu. Ta se skutečně odehrála v roce 1314 mezi Anglií a Skotskem. A Skotsko vyhrálo. Pokud vás zajímají bližší souvislosti, můžete si je zjistit na Wikipedii. A nesníte si zapomenout pustit píseň od skupiny Asonance. Protože mezi jejich skladbami jsem hledala nějakou vhodnou bitvu, kterou bych mohla zmínit v příběhu. A kdyby Asonance nevyhověla mým požadavkům, přišel by nejspíš na řadu Sabaton. Ten nezklame nikdy.