Adventní kalendář 2020 (5. 12.) - První společné Vánoce

Tahle povídka volně navazuje na mé rádoby veledílo „Na hranici smrti“. Příběh o starém inkvizitorovi, co zemřel a potom teprve zažíval neobyčejné události. Klidně si to můžete přečíst. Pokud nechcete, nevadí. Pro pochopení téhle vánoční povídky to není nezbytné.

Zde vystupuje zelinář, amatérský exorcista a teď už i kronikář a sepisovatel jakéhosi deníčku Eduard. V předchozím vypravování sehrál důležitou roli. O jeho dalším životě nemusíme vědět nic. A to ostatní se tam dozvíte.

No nic, tak se vydejte vstříc povídce plné historických nepřesností, nudných zápisků a ničím nezajímavé zápletky.

23. 12. léta páně 1712

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se ve svých jednašedesáti znovu ožením. Svou první ženu Amálku jsem měl velice rád. Byla vlídná, mírná, něžná a tolik křehká. Dala mi dvě krásné zdravé děti, které se zdárně dožily dospělosti. Pečovala o mě, když mi bylo nejhůř. To jak mě tenkrát málem zahubil ten rychtářův kůň. Přečkal jsem s ní období plné harmonie a klidu. Zemřela před deseti lety. Velice mě to zasáhlo. Proto jsem byl dlouho sám.

Moje dcera bydlí ve vedlejší vesnici se svým mužem a malým dcerkami a syn odjel na studia do hlavního města. Bude z něj nejspíš soudní úředník.

Mít někoho takového v rodině vůbec není k zahození. Je sice pravda, že bych byl raději, kdyby mi pomáhal s pěstováním a prodejem zeleniny a léčivých bylinek, ale co nadělám. No zkrátka, přestože mě moji potomci často navštěvují, občas se mi přece jen zastesklo po lidské společnosti. Byl jsem ve svém domku jako poustevník.

Ano, cítil jsem se tak. I když jsem často chodil prodávat na trh, do hospody na pivo a do kostela. Potkával jsem tedy lidí dost. Ale asi mi prostě jen chyběl někdo blízký, kdo by na mě čekal, až přijdu domů. Potřeboval jsem někoho, s kým bych si opravdu rozuměl a kdo by mě měl opravdu rád a koho bych mohl mít rád i já.

Vlastně jsem uvítal, když na mé dveře letos v létě zaklepala Tereza a vyptávala se na své příbuzné, co v naší vsi kdysi bydleli. Pochopitelně, jsem jí pozval dál, i když na mě tehdy vůbec neudělala dobrý dojem. Přece jen to byla nemanželská dcera inkvizitora Richarda Hagenhofa, se kterým jsem už měl to dočinění. A dost jsem si nedovedl představit, jak takový zabedněný člověk, co tvrdil, že ženy jsou nástroj ďábla a že slušný člověk se k nim nepřiblíží, mohl zplodit dítě. Ale kdo ví? Třeba mu nějaká hodně ublížila. Anebo on jí? To už se nikdy nikdo nedoví.

Nabídl jsem Tereze čaj a něco k snědku. Musela být hodně unavená, vyčerpaná a zřejmě i trochu hysterická. Abych pravdu řekl, ani se jí nedivím. Celý život vyrůstala bez otce a jen s matkou, která se nikdy nevdala. A rádoby ctihodná společnost jí to nejspíš dala sežrat. Když Tereza dospěla, přece jen našla ženicha, vzala si ho a měla s ním čtyři syny a jednu dceru. Pak ovdověla a protlokala se, jak se dalo. Teď už jsou její děti dospělé, jako ty moje. Mohla se tedy vydat na cestu a hledat své ztracené kořeny. Tady byla na správné stopě. Jenže sem přijela poněkud pozdě. Její otec dávno zemřel. A jeho bratr se svou rodinou se krátce po jeho smrti odstěhovali pryč. Samozřejmě, že jsem nevěděl kam.

Ačkoliv jsem tomu v první chvíli nevěřil, s Terezou máme hodně společného. Hodně jsme si rozuměli. Po pár dnech jsme začali pátrat po Hagenhofových spolu. Respektive zeptal jsem se na ně zdejšího faráře Lorence, který ví snad úplně všechno. Tedy věděl, než jeho vzpomínky začínaly brát za své. Nicméně mě překvapil. Lorenc si, pravda, mnoho nepamatoval. Nicméně měl dost duchapřítomnosti na to, aby otevřel své knihy, kam si tak dlouho a pečlivě zapisoval vše, co zažil. Je jako já. Také si sepisuji své paměti. Anebo já jsem jako on? Přece nějak se na mně muselo podepsat to, že se mě jako malého ujal, když mi rodiče zemřeli na mor.

No zkrátka tam měl napsaný i název obce, kam se Terezini příbuzní odstěhovali. A za pár dní jsme se vydali na cestu…

 

„Edo, co tam pořád spisuješ? To nemůžeš inkoust a brk odložit aspoň o Vánocích?“ ozvala se po dlouhé chvíli mlčení Tereza. Dokázala být velice tichá, což Eduard velice oceňoval. Když ale chtěla, tak ztropila takovou scénu, že jí bylo slyšet až o čtyři chalupy dál. V takových okamžicích jí šel raději z cesty. Byla přesný opak roztomilé a přívětivé Amálky. Věděl, že úspěch spokojeného manželství spočívá v tom, že jedinec ví, jak se správně chovat, když partnera ovládne negativní stránka jeho osobnosti. Očekával, že až se jeho žena vyřve, bude zase veselá a přátelská, jako před tím.

Tereza se zase naučila, že jakmile Eduard sepisuje své paměti, nesmí ho rušit, jinak se zlou potáže. Hádky jí sice většinou bavily, ale v tomto případě to dodržovala. Měla ho ráda, a tak mu nechtěla ztrpčovat život. V některých záležitostech jí moc pomohl.

Někdy ale přece jenom situace vyžadovala, aby se ozvala: „Víš, zítra je štědrý den a my ještě ani rybu nemáme. Měl bys nějakou sehnat. Edo, přece ti nebudeme jíst osmažený tuřín? To jsme měli včera a předevčírem. A dnes to byla zase hrachová kaše. Zítra bychom měli mít ale něco slavnostnějšího. Ráda bych ti vařila něco dobrého. Ale nemám z čeho.“

Eduard se usmál. Za ta léta, co žil sám, docela zlenivěl. A to dost. Je pravda, že se naučil pár jídel ukuchtit, ale po odchodu dětí z domu už se tím většinou moc nenamáhal. Ale Tereza trvala na tom, že mu bude vařit každý den. Zastávala názor, že člověk potřebuje alespoň jedno teplé jídlo denně. On sám by proti tomu nic neměl, kdyby to pro něj neznamenalo jistou námahu.

„A bylo by dobré, kdybys přinesl těch ryb více,“ nenechala se Tereza odbýt jeho zamlklostí. „Vždyť sis na zítřek pozval dceru s celou její rodinou a syna z Prahy. Já jsem si zase na pozítří pozvala své děti. Měl bys je poznat více. Viděls je jen jednou na naší svatbě. A také jsem napsala Hagenhofovým. Ti ale nepřijedou. Ale prý máme příští týden navštívit my je. Myslím, že už jsem ti to tento týden jednou říkala… Posloucháš mě vůbec, když s tebou mluvím?“

Eduard odložil husí brk a vstal od stolu: „Terezko, všechno má svůj čas. Vždyť víš, že nejbližší řeka je tři míle odsud a v obecním rybníku nemám povolení lovit ryby. Musíš počkat do setmění, aby mě nikdo při pytlačení neviděl.“

Tereza se zamračila a spustila: „Ty jsi ale trouba, Eduarde. Vždyť nedávno byl výlov. A dnes večer a zítra ráno budou prodávat ryby na návsi. Vždyť nejsou zase tak drahé. Kdo má jíst pořád ty tuříny? Nesnáším je. Když jsem byla malá, tak jsem je měla každý den. V tu dobu jsem se zařekla, že nikdy nebudu tak chudá, abych musela jíst tuto odpornou zeleninu.“

„Eduard si povzdechl. V takových chvílích mu opravdu připomínala jejího otce Richarda. Ten se taky nakonec stal inkvizitorem jenom proto, že už nikdy nechtěl trpět hladem. A držel se toho až tak urputně, že ztratil svou lidskost. Zaplať pánbůh, že nám inkvizici nedávno zrušili. Beztak přitahuje jenom takovéto zoufalce. V něčem má Tereza ale přece jen pravdu. Nesmí ale dát najevo, že s ní vlastně souhlasí. To by taky mohl ztratit pověst pána domu, kdyby poslouchal svou ženu.

„Vždyť už jsem ti několikrát říkal, že musím využít zimního období a konečně pokročit ve svých zápiscích. Nedá se pracovat na zahradě, nemusím chodit prodávat zeleninu a bylinky na trh. Letos už mám prostě odslouženo. To až na jaře zase zasejeme,“ odvětil s úsměvem Eduard. „A jak jsi už říkala, zítra budou Vánoce. Období adventu je určené k rozjímání, k zamýšlení se nad svým životem a k modlitbám.“

Tereza mu už chtěla vynadat, že ty jeho kraviny, co už po desetiletí píše a schovává na půdu, jen okusují myši a nikdo je ve skutečnosti nepotřebuje. On by ale určitě odpověděl, že to dělá pro budoucí generace, které se určitě budou chtít dozvědět, jak žili jejich předkové. A proti tomu by se nedalo nic namítat. Místo toho tedy řekla: „To ti přece nikdo nebere. I já už jsem přece starší osoba a taky ráda odpočívám. Však už nemám tolik síly jako za mlada. Člověk si alespoň zavzpomíná na staré časy, na dětství a na mládí. Co se mu událo dobrého a co špatného a zda neopakuje neustále ty stejné chyby. A i já si ráda popřemýšlím o Bohu, a co zamýšlí s námi lidmi do budoucna. A vůbec, kdo se v tomto domě modlí více, než já? Hlavně za zdraví nás obou, za náš dlouhý společný život, abychom byli dlouho živi, a za dobrou úrodu v příštím roce. Ale proboha Edo, tu rybu bys koupit mohl. Co ti to udělá? Vždyť i ty máš přece rád ryby, ne? Takový řízek z kapra by sis určitě dal líbit, že jo?“

Eduard se zasmál. Manipulantka jedna: „No co naplat. Asi mi nic jiného nezbývá, co? Vždyť i já jsem na tu rybu dostal chuť. Tak já tedy půjdu. Nechceš jít se mnou? Vybereš nějakou, která se ti bude líbit, a nemůžeš mi pak vyčítat, že jsem nakoupil špatně. Však tě znám.“

„No dovol, copak jsem ti někdy něco vyčítala? Vždyť jsi šikovný muž a pozorný manžel. Jenom tě člověk musí někdy popostrčit,“ opáčila Tereza a cupitala pro svůj vlněný šál. Eduard jen pokrčil rameny.

„Koupíme kapry dva,“ švitořila Tereza dál. „Jeden je asi málo. Vždyť nás navštíví tolik lidí. Tři by byly moc. Pak by nám to tu zase zapáchalo. Ale uvidíme. Přinejhorším udělám vajíčka na tvrdo. Ta jsou též dobrá. Ne, koupíme přece jen tři. Máme na to vůbec peníze?“

Eda si povzdychl. Tahle ženská prostě vnesla do jeho života chaos, na který nebyl zvyklý. Pořád po něm něco chce a neustále se o něj touží starat. Permanentně uklízí a přemisťuje věci, které už skoro třicet let měly určené své místo. Před tím byl jeden den, jako druhý. Ráno vstal, nakrmil slepice, když bylo sucho, zalil zahrádku, občas vytrhal plevel. Když byla doba sklizně a urodilo se mu více, než mohl sníst, tak to pak prodával na trhu. V pátek a v sobotu vždycky zašel do hospody a v neděli do kostela. Prostě už měl zajetý určitý řád. Když se k němu ale nastěhovala ona, velice brzy zjistil, že už nebude mít žádné velké přebytky svých výpěstků. Že dva lidé snědí více, než jeden. Tím ale přišel o tržbu, kterou měl prakticky vždy jistou. Naštěstí Tereza je pracovitá. Nedostatek peněz se vyrovnal tím, že čas od času chodila vypomáhat na statek jejich sousedů. A i Eduard nezahálel. Bylo by pod jeho úroveň, kdyby ho měla živit jeho manželka. Zrovna zemřel zdejší kostelník. Eduard ho ve volných chvílích hravě zastoupil. Takže v tomhle směru to vlastně bylo v pořádku. Ale po navyklém stereotypu se mu prostě občas stýskalo. Ale aspoň se nenudil.

Eduard si tedy vzal svůj kabát a čepici. U dveří si nazul kozačky a čekal, až bude hotová i Tereza.

„Edo, měla bych si vzít červené rukavice, anebo ty modré? A je lepší tenhle strakatý šátek, anebo hnědý s těmi střapečky?“ volala Tereza na Eduarda z vedlejší místnosti. Ten ale jen otočil oči v sloup a nechal to bez komentáře. Tomuto vskutku nerozuměl. Tereza má dvoje rukavice, dva šátky na hlavu, troje vlněné punčochy a tři sukně, jednu šálu, jeden kabát a jedny zimní boty. A přesto si nemůže vybrat, do čeho se obleče. Co by asi tak dělala, kdyby těch hadrů vlastnila víc?

„Už to bude? Nejdřív mě vyburcuješ a pak ti trvá tři hodiny, než se přistrojíš. Vždyť jdeme jenom na náves. Co ti proboha trvá takovou dobu? Myslím, že zůstaneme doma.“ zvolal na ní Eduard. Mělo to nejspíš účinek, protože jeho žena v tu ránu přiběhla a úlisným hlasem pronesla: „Můžeme jít, drahý. Již jsem připravená.“

 

***

 

Eduard a Tereza šli zablácenou cestou k návsi. Vítr si pohrával s větvemi bez listí. Na obloze se skvěly ocelově šedé mraky. Začalo poprchávat.

„Jak je vidět, Terezko, o letošních vánocích se nejspíš sněhu nedočkáme“, pronesl zamyšleně Eduard.

„Mě to ani nevadí. Ale má vnoučata budou zklamaná,“ pokrčila Tereza rameny. „Ale něco mi říká, že přes noc určitě sníh napadne. K večeru se ochladí a ráno uvidíš. Hlavně si ale pospěš, ať neprochladneš. Mysli na svoje revma. Už nemůžeš tak riskovat, jako za mlada.“

Eduard si povzdechl a poslušně jí následoval. Věděl, že ona má opět pravdu. Kdyby ale myslel na své nemocné klouby, i když ho jako náhodou nebolí, musel by se už úplně zbláznit. Rychle to tedy raději pustil z hlavy a pro změnu zaměřil svou pozornost na vánočně ozdobené domy.

„Kam to zase koukáš, Edo? Nezdržuj přece,“ naléhala Tereza a táhla ho za rukáv skoro až k návsi. Až tam ho pustila a zaradovala se: „Hele, Edo, tam jsou kádě s kapry.“

„Podívej se na tu frontu, Terezko. Budeme tu stát až do večera a promokneme stejně. Takhle ty myslíš na moje revma?“ ušklíbl se Eduard. „Zbytečně jsme se tak hnali. Pojďme raději domů.“

Tereza se nasupila: „Ale kdybys pořád nemlel. Za chvíli se rozprší ještě víc, polovina lidí se rozejde a my budeme brzy na řadě. Sakra, co to plácám? Víš co? Ty jdi domů a já nakoupím sama. Ať ti zase nemusím dávat obklady na kotníky a kolena. Já to tedy nějak vydržím.“

Eda zalomil rukama: „Bože, Terezo, nedělej mi to ještě těžší. Přece si nebudu válet šunky u kamen, zatímco ty budeš moknout? Dostaneš zápal plic a co potom?“

„Ach, ty jsi tak ohleduplný. Teď dostaneme zápal plic oba. Můj první manžel, dej mu Pánbůh věčnou slávu, nikdy tak ohleduplný nebyl. Ach proč jsme se nepotkali dřív?“ Tereze vhrkly slzy do očí a pevně překvapeného Eduarda objala.

Náhle déšť prudce zesílil. Vítr metal velké studené dešťové kapky do oken domků i do obličejů lidí, co stáli na návsi. Za pár okamžiků dav značně prořídl.

„Edo!“ zvolala Tereza. „Tohle je naše chvíle. Poběž.“

Eduard uznale hvízdl a řekl Tereze: „Tys to věděla, že přijde slejvák, který je všechny rozežene. Netušil jsem, že máš tak dobrou intuici.“

„Tohle není intuice,“ zavrtěla Tereza hlavou. „Ale obyčejná zkušenost. Víš, kolikrát už jsem tohohle byla svědkem? Vlastně mě podobný typ událostí pronásleduje. Naučila jsem se jich využívat.“

Eda s Terezou došli k jedné s kádí s rybami. V tu chvíli začaly padat kromě deště i malinké ledové krupky. Eda si otřel rukávem obličej a promluvil na místního podomka, co tady prodával a který už vypadal, že chce utéct taky: „Hele, Karle, my bychom prosili tři kapry.“

„Strejčku, budete si chtít vybrat, nebo je vám jedno, kterého ulovím?“ optal se podomek rádoby klidným hlasem. Drkotaly mu při tom zuby.

Eda jen pokrčil rameny a podíval se na Terezu. Ta ale jen netrpělivě mávla rukou a dál se snažila ždímat svou sukni. A tak jen řekl: „Vyber nám, které jen chceš, mladíku. Ale chyť nám spíš nějaké větší.“  

„Tak, hotovo,“ oddychl si Karel, když konečně chytil třetího z vyplašených kaprů. Pak si své mokré, promrzlé, červené ruce otřel o ještě mokřejší kalhoty. „Vypadá to, že dnes už asi nic neprodáme. Příšerné počasí.“ pak otevřel láhev slivovice a dopřál si z ní několik doušků.

Eda popadl kbelík s kapry, rozloučil se s Karlem, vzal Terezu za ruku a zamířil s ní k domovu. Jen co došli ke svému domu, déšť o poznání zmírnil. Dokonce se v mracích objevila trhlina, skrze kterou nesměle zasvítilo slunce.

„Hele duha,“ ozval se Eda.

„Kde?“ zahalekala Tereza a zahleděla se úplně na opačnou stranu, než měla.

„No tamhle nad lesem.“

„Jo aha, už jí vidím… Vezmi necky, dej je dovnitř, nalij do nich vodu a vysyp do nich ty kapry. Zítra ráno ti je pomůžu zabít. Já teď jdu vařit česnečku. Ta nás zahřeje.“

Eduard se žalostně pousmál. Tereza je tak neuvěřitelně přízemní. Ale česnečku vaří znamenitou.

 

***

 

Už se smrákalo, Tereza seděla na peci a pletla svetr. A Eda se mohl opět vrhnout na své milované zápisky…

 

Před tím, než Tereza vstoupila do mého života, byly mé dny vlastně bezútěšné. Jeden, jako druhý, třetí, čtvrtý…Už vím, jak se cítí duch, který neodejde do onoho světa a uvízne tady. Neměnnost svého bytí jsem miloval a zároveň nenáviděl. Každopádně to byla jedna velká nuda. To ona mi pootevřela dávno zapomenutý svět. Každý den mi připraví nějaké nové překvapení. Každý den, se o ní dozvídám něco nového. Chvíli, co chvíli mě něčím zaskočí. Manželství s ní je vlastně jedno velké dobrodružství.

Soused mi řekl, že jsem příliš usedlý, hodný, přemýšlivý a slabý člověk, na to, abych mohl být s tak divokou ženskou od rány. Ale neměl pravdu. Vždyť já za mlada vymýtal démony z lidských obydlí, než jsem byl upozorněn na to, že moje umění je nečisté a že bych se měl držet zpátky. Co bych si tedy neporadil s ní? Já vlastně konečně začal zase znovu žít. Před tím, jsem pouze existoval…