Jdeme k vodě

Dobrý den. Po dlouhých chvílích rozjímání jsem přišla na to, jak pojmenovat fotky z 6. a z 13. prosince. Víte, co to znamená? Že budu mít konečně za sebou resty z roku 2020 a budu moct pokračovat dál. 

Začneme tedy tím 6. prosincem. Pamatujete si ještě na sérii fotek "Před větrolamem, za větrolamem"? Tak přesně na to samé místo jsem ten den šla. A musím říct, že v zimě to tu přece jen vypadá trochu jinak, než na jaře. 

Takže těsně před větrolamem jsou těsně vedle sebe takové dva hranaté rybníčky. Možná spíše takové požární nádrže. Celoročně je tam totálně odporná voda. Možná už ho znáte. Fotku s ním jsem zveřejnila 24. ledna 2020. Na jaře to snad ještě jde, ale pak je v něm až do podzimu takový ten zelený žabinec. A ani na samém začátku prosince to nevypadá kdovíjak parádně. Ten den bylo kolen nuly. Voda při takové teplotě má už tendenci zamrzat. I tady je místy takový škraloup. Tedy alespoň u krajů. Na bruslení to rozhodně není. Navíc tenhle výjev není ani moc fotogenický. Nicméně je to první pokus matky Přírody o led a to se zvěčnit musí.

O to epičtější je ovšem fotka pořízená za větrolamem. Obsahuje tu správnou ponurost kterou já mám ráda a ve které se s takovou oblibou utápím. 

Tohle je naopak rybník, který je pěkný za každého počasí. To je přesně ten, co jsem ho fotila i ve výše zmíněné sérii. Jen trochu z jiného úhlu. Možná dokonce i z opačné strany. Teď nevím. A ještě je to trochu přiblížené. Při nejbližší příležitosti  tam půjdu, a pak vám poreferuju. 

13. prosinec vypadá úplně stejně, jako ten šestý. Tady už jsem dlouho nebyla. Naposled snad na přelomu června v a července. Možná července a srpna. To spíš. Nevím, zrovna začínaly dozrávat trnky a bylo vedro. Foťák jsem s sebou ale neměla. Vlastně, co tak koukám, poslední fotky z tohoto místa mám ze záři 2018.

Každopádně když jsem sem šla v onen prosincový den, velice mě překvapilo, že mi vyasfaltovali další kus cesty. Paráda. Jednou jsem tu byla na kole a to tu nebyl ani ten starší. Jen takové kameny, po kterých se velice blbě jelo. Poměry se rozhodně zlepšily. 

Vždycky, když objevím nějakou polní cestu, která je takto zušlechtěná, jasně, že mě zajímá, kam až to udělali. A tak jsem se tedy tím směrem vydala.

Na konci toho asfaltu pokračuje už jen obyčejná polní cesta. Po pravé straně je ale taková odbočka z té cesty A ta vede mezi dva rybníky. Osobně mě baví představa, že v tom levém je mrtvá voda a v tom pravém živá voda. Mám to místo ráda.

Nicméně jsem pokračovala po hlavní polní cestě. Ta pokračuje až k větrolamu. Nejhorší je, že nevím, jestli navazuje na ten předchozí. Nejspíš ne, ale až bude jeden den sucho (což nejspíš bude až v létě) nebo až bude bodně moc mrznout, musím to prozkoumat. Zkrátka nemůžu jít skrze rozbahněné pole. Zničila bych si boty. Nebo to můžu risknout, ale na to je třeba mít speciální náladu. 

Na fotce zkrátka můžete vidět všemožné dřeviny a opodál jakousi vodní hladinu. Nikdy jsem si jí tam nevšimla. Byla tak vůbec někdy? Je tam vždycky a nebo jen po nějakém větším dešti? Mám dokonce dojem že v tu dobu v týdnu sněžilo a krátce potom to zase roztálo. Možná to je ten důvod, proč se tam ta voda usadila. A je to jen mělká louže, nebo je to jako jezírko? Další věc k prozkoumání.

A tady už jsem na cestě zpátky. Tohle jsem původně fotit ani nechtěla. Ale nemohla jsem si pomoci. Můžete tam vidět docela pěkně rostlý strom a hned vedle něj ještě jeden, poněkud světlejší kmen. Nebyla to bříza. Koukala jsem na to. Spíš mi to přišlo, že už je léta mrtvý.  Ale to člověk na sto procent zjistí až na jaře.

No zkrátka mě v roce 2021 čeká ještě spousta práce.