Do práce hnát lidi, jak na jatka

Dobrý den, drazí čtenáři. Je to už dvacet dní, co jsem naposled napsala nějaký článek... Ale mám pro to pádnou výmluvu. Nejdříve jsem na to neměla čas, pak energii a nakonec náladu. Myslím, že by se mi dost ulevilo, kdybych nemusela chodit do práce. Ne, nebojím se nákazy. To mě přešlo už loni v květnu. Mě už je tak nějak jedno, jestli budu dál žít, nebo jestli zemřu. A možná i tu smrt přijímám snáze, než život. Jen některé lidi, co tam potkávám už nemůžu ani vidět. A už vůbec ne poslouchat jejich debilní žvásty na mou osobu. Není den, aby mě někdo něčím neurazil.

Zaměstnavatel mě taky štve. Všude je tvrdý lockdown, všechno se zavírá, a on, místo toho, aby se nad námi slitoval a šetřil nás, tak nás tam žene i v sobotu. Člověk neví dne ani hodiny, kdy si vymyslí nějaké další přesčasy a jiné krutosti. A to jenom balíme hnojiva. Já si musím odpočinout, sakra. Aspoň na čtrnáct dní tam nepáchnout. Prostě jen tak ležet, rozjímat a třeba si číst. Předpokládám, že když na nějakou dobu někam zalezu a nevylezu dřív než v půlce března, dostane se mi elánu a přátelštější nálady. Prosté potřebuju před jarem nabrat nové síly... 

Ale myslíte si, že bych dostala tak dlouhé volno? Já sice disponuji mnoha dny dovolené. Mám je našetřeny ještě od loňska. Ale co je mi to platné, když si to smím vybrat až v létě, kdy je méně práce?  A co když se vůbec nedožiju léta? To ta dovolená jen tak propadne? Jedna kolegyně nedávno potřebovala jediný den být doma. Volno dostala, ale taky si toho vyslechla dost. Takhle se holt v dnešní době zachází s lidmi.

Už léta odtud toužím odejít a už se tam nikdy nevrátit. Když si ale představím, že bych šla za vedoucím a řekla mu, že se mi tam nelíbí, jímá mě hrůza. Jako pokaždé, když musím provádět nějakou neobvyklou sociální interakci.

Když jsem se kdysi kolegyním svěřila, že by mi skoro ani nevadilo, kdyby mě odtamtud vyhodili, dost udiveně se mě zeptali, co bych jako chtěla jiného dělat? Jako by si pro mě nedovedli představit jinou práci. Což zase udivilo mě. Copak je tohle jediné pracovní místo na světě? Je ale fakt, že všechny práce jsou odporné, tak fakt nevím. Jediné, co mě uspokojuje je čtení a psaní fantasy příběhů. Možná bych se mohla nechat zaměstnat někde v nakladatelství? Tam bych možná měla dostatek četby, ne? Také bych mohla začít obchodovat na burze a hrát Poker o peníze. Stejně mám pocit, že v mém životě je málo vzrušení. 

No, radši už skončím. Za necelých pět hodin vstávám, tak ať ještě aspoň na chvíli usnu. Jestli se mi to ovšem vůbec podaří. Jsem dneska tak rozčílená. 

Vlastně už tolik ne. Vylila jsem si za zvuku písně "Covid 19" od Ortela tu část své frustrace, co ve mě byla nashromážděná za celé dva měsíce a je mi trochu lépe. Já vím, že bych měla být zodpovědnější, a nezahlcovat kolektivní vědomí lidstva, ale nejde to jinak. Nemám se komu svěřit. Aspoň to už nebudu muset nosit v sobě. V éteru už se to nějak rozpustí...

***

EDIT 13:38

Víte, že se mé toužebné přání vyplnilo? Ségra dostala horečku a tak jsme se všichni uvrhli do karantény. Zítra půjde na test. Dál se uvidí.