Krev a sliny, zubař a test

Ach, drazí čtenáři. Je tomu zase nejméně čtrnáct dní, co jsem naposled vydala článek. Dneska jsem chtěla konečně zveřejnit fotky z 3. ledna. Ale asi to bude muset opět počkat. Mám totiž z poslední doby tolik podnětů, že nejdou nechat bez povšimnutí. 

Například, víte, jak jsem na konci minulého článku zmínila, že ségra má horečku, že půjde na testy a že do té doby, než tam půjde a dozví se výsledek, budeme všichni doma. Článek jako takový jsem začala psát v neděli 28. února, ale přetáhla jsem to až přes půlnoc. Psala jsem tam, jak se mi vlastně hnusí práce kterou dělám atd... To už jsem věděla, že se ségra necítí dobře, ale ještě jsme nebyly definitivně rozhodnuti, jestli to budeme a nebo nebudeme řešit. To až ráno po probuzení jsme se rozhodli že budeme doma. A odpoledne jsem právě napsala ten dodatek, o tom, že se mi vlastně splnil sen a že si odpočinu. jenže ségra šla na testy už v úterý, hned ten den jí řekli že je negativní a to znamenalo, že nejen že musím ve středu do práce, ale také musím ve čtvrtek k zubařce. To už je lepší práce, než zubařka. 

K té se mi obzvlášť nechtělo, protože už dopředu jsem tušila, že mi nejspíš bude trhat moudrák. Za normálních okolností by to nebylo potřeba. V pohodě se mi tam všechny vejdou. Na to mám velkou hubu dost. Jenže zrovna v tomhle zubu, na velmi nepřístupném místě, byla díra, jako kráva. Do ní mi vždycky lezlo jídlo a většinou nešlo na boha ven. Nejhorší byla rýže, čočka a oříšky. Dost mě to štvalo.

A jak že to u té zubařky probíhalo? Už dopředu jsem propadala trudomyslnosti. Jedinou konstruktivní věc jsem viděla v tom, že jsem mohla vstát o něco déle. Měla jsem tam totiž být hned ráno a tak nemělo cenu jít do práce a za necelou hodinu zase odcházet, že jo. 

V čekárně jsem již pociťovala veliké napětí a velký tlak v břiše. Pamatuji si, že tyhle stavy jsem měla vždycky každé ráno, když jsem měla jít do základní školy. Ta vlastně byla horší než zubař, protože tam člověk chudák musel chodit pětkrát do týdne. Fuj. Ale neodbíhejme od tématu.

Prostě jsem tam seděla, zaobírala se svými toxickými myšlenkami, naslouchala zvukům zubní vrtačky, které se linuly z ordinace a snažila se rozptýlit letáky, co byly nalepené na zdi. Moc mi to nepomáhalo. A když od zubařky vyšel pán, jemuž se totálně klepaly ruce, na náladě mi to nepřidalo. Co tam s ním proboha ta ženská dělala? Naštěstí jsem ještě ale nebyla na řadě, takže jsem mohla ještě chvíli odpočívat. Šla tam nějaká starší paní.

A jak tak tam sedím, najednou slyším zpoza dveří povědomou hudbu. Asi tam bylo puštěné Rock rádio. Ihned jsem si uvědomila, že je to Princess of the Down od kapely Accept. Píseň, kterou jsem si oblíbila teprve nedávno a která se stala inspirací pro vytvoření aktuálního designu. Usoudila jsem, že je to dobré znamení. Že všechno dopadne skvěle a bude to v pořádku. Část mých obav mě opustila. 

Následně jsem byla do ordinace povolána i já. A tak jsem tam vstoupila. Okamžitě jsem paní zubařce ukázala onen vyhnilý zub a ona usoudila, že je opravdu třeba vytrhnout. Ptala se mě, jestli mě to bolí a já popravdě odpověděla, že momentálně ne. Dala mi injekci, aby nebolelo ani to trhání. Pak zkontrolovala i ostatní zuby. Opravila i jednu vydrolenou plombu na jiném zubu. A pak vzala do ruky kleštičky. Ihned se mi vybavil ten sen, jak mi chtěl zuřivě rvát zuby kombinačkami jeden kolega z práce. Brrr. Až takové noční můry se mi občas zdávají. Ale tohle byly hezké kleště. Malé, čisté a nezrezavělé. To mě uklidnilo.

Samotné trhání nebylo nikterak hrozné, jak jsem předpokládala. Jako takové bylo hotové za chvíli. To mi daleko víc vadilo, že po celou dobu, co jsem měla v puse ty kleště, se mi chtělo zvracet. Můj dávicí reflex je přeci tolik citlivý. Ale udržela jsem se. Jaké bylo moje překvapení, že zub byl venku, aniž by byla potřeba řezat do kosti, do tváře nebo do lebky. Měla bych se prostě zbavit myšlenek na hrůzostrašné scénáře. Kéž by mi to šlo.

Ještě ten den jsem šla do práce s tím, že pracuju přece rukama a ne zuby. Že taková prkotina, jako je vytržený moudrák mě nemůže rozhodit, protože oproti menstruačním bolestem, které občas mívám je tohle jako balzám. O to víc mě zaskočilo, že se lidi divili, že jsem do té práce vůbec šla. Vždyť kromě toho, že mi v té hubě půl dne krvácelo, mi vlastně nic nebylo. Jeden člověk mi dokonce říkal, že se mi do té díry po zubu dostane prach a budu tam mít zánět. Já jsem ale byla přesvědčená, že když si nebudu sundavat respirátor a nebudu otvírat pusu, když nemusím, tak se mi tam žádný prach nedostane. Dokonce jsem byla tak sebevědomá, že i oběd jsem si troufla sníst. Přece jenom to bylo už víc, než dvě hodiny po zákroku... A taky jsem měla hlad. Naštěstí jsme měli kuřecí řízek s kaší, tedy docela měkkou a nepříliš ostrou věc. Bylo to tam ještě tak citlivé. Doma jsem ten den jedla už jenom krupicovou kaši. A taky jsem si musela vzít ibalgin. Přestala působit injekce.  V pátek večer jsem si troufla na grog. Ale to nebyl vhodný nápoj pro mou indispozici. Ten alkohol tak pálil a cukalo mi v ústech ještě za dvě hodiny. Horký čaj mi na to ale nevadil. Momentálně se moje ústní dutina ale dala do kupy. Myslím, že co nevidět budu moci začít chlastat. 

Následující týden se pak nesl v čekání na antigenní test. Nejdřív nám slíbili, že se budou dělat ve čtvrtek, pak že v pátek. Nakonec nám to ale dali domů, ať si je uděláme v sobotu. V případě, že bychom snad byli pozitivní, máme zavolat, a pak nás objednají na PCR test. V případě negativního testu jen vyplníme formulář a i s testem ho přineseme do práce a obojí ukážeme vedoucímu. 

Což mi způsobilo další stres. Já se ještě nikdy netestovala. Ani sama, ani za něčí asistence. Samozřejmě, že jsem si s tím neuměla poradit skoro ani s návodem. Naštěstí tam byl i obrázek, takže jakž takž.  Plivla jsem do plivacího pytlíčku, pak jsem ty sliny nabrala do kapátka a nakapala takové čtyři kapky do plastové zkumavky. Do toho jsem nakapala jaký si roztok. Zavřela zkumavku a několik vteřin protřepávala. Jelikož jsem kdysi absolvovala barmanský kurz, tak to nebylo těžké. Pak jsem nabrala tuhle odpornou smíchaninu znovu do kapátka a musela jsem tři kapky kápnout do kulatého místa na malé plastové placičce. Po dvaceti minutách by mi to mělo ukázat, jestli jsem pozitivní (dvě čárky) a nebo negativní (jedna čárka). To, že se mi ani po několika hodinách neobjevila žádná čárka, mi způsobovalo doslova neurotické stavy. Jak to, že to nefunguje? Určitě jsem něco udělala špatně. Napadlo mě, že mám takovou smůlu, že kdyby mi chtěli udělat EKG, tak by se na obrazovce místo obvyklého grafu objevilo slovo exitus. Nevěděla jsem, co budu dělat. Měla jsem chuť si hodit mašli. Určitě jsem jediný trotl, kterému se to nepovedlo. Už jsem si představovala tu ostudu. Ségra mi ale poradila, že je možné, že mám třeba moc husté sliny. Že je potřeba do toho testu trochu rýpat, aby se dostaly kam mají a něco to ukázalo. A tak jsem na to přes pytlík trochu mačkala a následně to nechala to být. Dneska, když jsem se na test šla kouknout, zjistila jsem, že tam čárka je. Jedna, takže jsem negativní. Ale v tu chvíli bych brala jakýkoliv výsledek, jen ne to, že jsem hovado, které neumí pracovat podle pokynů...

A co vy? Máte také nějaké zajímavé zážitky se zubařem nebo s testováním na koronavirus?