Když sníh zmizí a led zůstává

Dobrý den, vážení čtenáři. Po mrazivém období plném sněhu přišla obleva a s ní déšť. A po dešti nutně musela přijít na řadu procházka. On ten 21. únor je stejně takový zlomový. Většina zimy už je za námi a jaro ještě nepřišlo. Člověk už je napjatý. Už se těší na slunce a teplo a to je v nedohlednu... a přesto nedaleko. Já obvykle v tuto dobu mám velkou chuť na čerstvé bylinky bylinky a listovou zeleninu. A ono v tu dobu ještě nic neroste. Ani pažitka, ani petržel. Což mě trýzní. Naštěstí letos jsem to vychytala. Nasela jsem si do květináčku řeřichu. Takže nějakou tu zeleň člověk přece jen měl.

A teď k fotkám. Také jsem zvyklá, že takhle na tom konci února raší kočičky. Chtěla se tedy podívat, jak na tom jsou a zkusit je vyfotit. Sice jsem měla zato, že budou letos  trochu opožděné, ale zkontrolovat se to musí. Ach, jaké bylo moje zklamání, když jsem našla toto. Vypadá to, že tu někdo řádil. A to bylo do Velikonoc ještě tak daleko...

Toto je krapet zbytečná fotka se suchou trávou s pofidérním ledem na pozadí. 

To už jsem byla na zpáteční cestě a ještě jsem byla zachmuřená z toho, že mi nějaký darebák zlikvidoval můj oblíbený keř. Samozřejmě jsem věděla, že to brzo zase obroste, ale i tak to naštve. 

A tak si tak jdu a najednou slyším, jak se blíží auto. O chvíli později už to zastavilo u mě. Zhluboka jsem se nadechla, zase vydechla a obrnila se. Myslela jsem, že se mě ten pán bude ptát na cestu. Věřte, nic nevyděsí introverta, jako jsem já, víc, než tohle. Jaký mi spadl kámen ze srdce, když jen otevřel dveře a řekl něco jako: "To je krtinců, co? Jeden vedle druhýho." Podívala jsem se na něj, pak na ty krtince, pokrčila jsem rameny a odvětila: "No jo, no." S tím dveře opět zavřel a odjel. Vůbec jsem to nepochopila. A já si myslela, že jsem divná. Co mi to ten vesmír zase přivál de cesty? :-) 

Hele, původně jsem je fotit nechtěla. Věděla jsem totiž, že mám nějaké zvěčněné už od předminule. Ale potom, co se odehrála tato originální příhoda, už jsem nemohla jinak. To snad chápete.