Navzdory tomu, že před 7.březnem opět napadl sníh, zdálo se mi, že jsem ve vzduchu už regulérně cítila jaro. Jaký to zvláštní paradox. V den této procházky byl sníh hlavně ve stínu. V místě, kde hodně svítí sluníčko už zase odtál.
Ráda fotím slunce skrze větve stromů. A taky cesty. Tady jsem spojila oboje dohromady.
Následující dvě fotografie mají ještě o něco menší hodnotu, jako ta, na které se vyskytuje ten Měsíc z předpředpředpředminule.
Jak už jsem se zmínila, ten den bylo opravdu krásně. A to dokonce tak, že nějaký šílenec vytáhl rogalo a proháněl se s ním vysoko nad krajinou. Přitom nemohlo být víc, než 6 stupňů. Samozřejmě jsem tuhle kuriozitu musela zachytit. Jenže rogalo bylo daleko a musela jsem to hodně přiblížit. A výsledek? Bylo nutné ji trochu doostřit v grafickém programu. Asi je to málo, ale pak by to možná vypadalo ještě hůř.
Asi jsem se vám doposud neúmyslně tajila, že z určitého místa u naší vsi je vidět za jasného počasí Temelín, co je 55 km daleko. I ten jsem chtěla vyfotit. Vidíte takové ty dva sotva znatelné sloupy kouře... nebo spíš páry zhruba uprostřed? Tak to by mělo být ono. Ani tohle se vlastně moc nepovedlo. Jak jsem se zaměřovala na atomovou elektrárnu, dost tím opět utrpěla louka a stromy.
A toto je orobinec v dost odkvetlém stádiu. Tyto rostliny takhle vypadají dost strašidelně, ale za normálních okolností jsou to takové ty doutníky. Hele, hned jak bude příležitost, vyfotím červnovou verzi.
A to už jsem doma. Takhle tehdy rašily narcisy na naší zahrádce. Jsou velice odvážné, že jo? Patrně netušily, kolik chladných dní je ještě čeká.
Jeee, je hezké, jak se najednou po zimě začínají ukazovat jarní květiny a prokukují skrz sníh. Člověk tak opravdu ví, že se jaro opravdu blíží, a jak píšeš, tak je to pak i cítit :-)
OdpovědětVymazatKolikrát jsem letos měla pocit, že už orpavdu bude jaro... a ono pořád nebylo a nebylo. :( :D
OdpovědětVymazat