První fotky mobilem

Zdravím, drazí čtenáři. Jak jsem psala, že fotky, co jsem vyfotila svým novým mobilem přijdou na řadu až někdy v říjnu? Jsem rychlejší, než jsem čekala. A ještě jedna věc mě překvapila. Že tyto fotky nevypadají o moc hůř, než to, co jsem nafotila foťákem. Naopak mi některé přijdou lepší. Ale myslím, že se mi to jen zdá. Že je to ve skutečnosti stejné.

Na první fotce můžete vidět louku za hřištěm. Před tím 16. květnem několik dní po sobě pršelo, takže to na mnoha místech dost čvachtalo. Ale dalo se projít. V botaskách jsem díry neměla, takže pohoda. Dost jsem si také užívala tu zeleň. Po té dlouhé a šedivé zimě mi to přišlo vhod. Ten den jsem si byla jistá, že už nenasněží.

Na jednom místě tam je taková strouha, ve které je často voda. Vždycky jsem ji musela přeskakovat. Letos jsem si ale všimla kolosální změny. Dali mi tam takovou věc, přes kterou jde přejít jako po mostě. Alespoň jedno pozitivum mi přenesl tento rok. To mi připomíná, měla bych někdy v budoucnu tu strouhu detailněji vyfotit. Takhle to vypadá, že tam není žádná.

Tady jsem chtěla vyfotit místní květenu. Takové to do modra je rozrazil a to žluté je pryskyřník. Je mi jasné, že bych vám to za normálních okolností nemusela oznamovat. Jenže fotka není dostatečně kvalitní na to, aby na ní nezasvěcený člověk cokoliv poznal. 

O kus cesty dál jsem natrefila na takovouto rouru a v ní změť, kterou jsem se neodvážila zkoumat. 

Poté jsem došla až na cestu, co vede podél našeho největšího rybníka. Je tam také mimo jiné několik smrků. Zrovna na nich rostly takové ty malé výhonky jehličí. Prý se z toho dá dělat sirup. Zatím jsme se k tomu však neodvážili. Stačí, že ho vyrábíme z květů černého bezu někdy také z kopřiv. Ani jedno není vůbec špatné. 

Pak jsem se rozhodla, že půjdu směrem ke vsi. Stejně tam bylo nějaké bahno a neměla jsem potřebu se jím brodit.

Vyšla jsem na silnici, přešla jí a vešla jinou polňačku. Zamířila jsem na místa, kterým u nás nikdo neřekne jinak, než Podevsí. Prakticky tam není nic, než pár polí luk a výběh v krávami. A ten den jsem s nimi měla krásný zážitek.

Přišla jsem k ohradníku a a v duchu jsem si posteskla, že jsou strašně daleko a je je nemůžu vyfotit. Tu ale jedna blíž, jako kdyby telepaticky vnímala mojí myšlenku. Nebo prostě byla zvědavá na toho, kdo je tam očumuje.

A pak se postupně přidávaly další. 

A nakonec se shlukly do takového chumlu. Trochu to vypadá jako třídní fotka. Většina jedinců tam stojí rovně a spořádaně, a pak jsou jeden či dva, co mají jako na potvoru  hlavu pootočenou jinam. Prostě klasika.