Z nových úhlů pohledu

Dobrý den, milí čtenáři. Jak tak na to koukám, nějak jsem se fotograficky rozvášnila. Kolikrát člověk na procházce vyfotí dvě nebo tři fotky. S postupujícím jarem jich ale začalo přibývat. A těchto snímků z 23. května je dokonce dvanáct. To už dlouho nebylo. 

Tento rybníček jsem tu zveřejňovala několikrát. Většinou ve spojitosti s divokými kachnami nebo tím obludným zeleným povlakem, co je tam v létě a na podzim. Kdo by to byl řekl, že ale dokáže být za určitých podmínek takhle fotogenický? Musí člověk trefit ten správný úhel... a to správné období.  Troufla bych si tvrdit, že je to náš nejkrásnější rybníček, kdybych ho tenkrát v říjnu 2018 v jednom článku neoznačila, jako ze všech nejhnusnější. 

Potom jsem pokračovala dál po silnici dozadu. Došla jsem až na konec a zabočila doprava. 

Při nejbližší příležitosti těsně před větrolamem je polní cesta, kterou jsem vždycky chtěla prozkoumat. Ale protože je nejspíš prokletá, tak jsem se  k tomu zatím nedostala. Ten den jsem si to ale dala za úkol.

Po krátké chvíli jsem si všimla, že mám na dohled náš Zavětrolamový rybník. To byl zajímavý poznatek. Když jsem ho tam minule obcházela, tak jsem tušila, že tam někde vzadu je cesta. Teď to mám alespoň potvrzené.

Šla jsem dál a narazila na vodu. Na velice hlubokou a nepřekonatelnou vodu. Snad nemusím vysvětlovat, že jsem se otočila a vrátila se zpátky. Musím holt čekat, až bude měsíc bez deště nebo tak velký mráz, že to bude zamrzlé. Nebo si vzít holínky. Něco takového se nedá zdolávat v botaskách. Vždyť to ani obejít nešlo. Mokro bylo a na loukách okolo.

Pokračovala jsem dál po asfaltce a fotila, co se dalo. Například nádherné, leč trochu divně zavánějící  květy hlohu. Fotím je každý rok. Ani letošek přeci nemůžu vynechat. Ještě bych chtěla zachytit takové ty červené kuličky, které jsou na hlohu potom na podzim. Snad vychytám tu správnou dobu.

A tady je celý hlohový keř

A tady květy lesních jahod.

A víte, že jsem ani nevěděla, že na tomto místě roste kaštan? Jak okolo člověk chodí málo kdy a to ještě většinou v létě nebo v zimě, tak si toho ani nevšimne. Mou pozornost přitáhly až ty bílé květy. Ale stejně je škoda, že jsem to nevěděla dřív. Když jsem chodila na základku, tak se sbíraly ta kaštany a žaludy. Sem chodí málokdo a tak by tu člověk i něco nasbíral. Ten strom, co ho máme na návsi je totiž věčně v obležení a na mě tam proto už nic nezbylo. 

Tady je nějaké to panorama. Vždycky jsem si říkala, že v takovém lese rostou obyčejně houby. Měla bych to tam také někdy prozkoumat. Letos určitě netrpíme na nedostatek vláhy.

Tady jsem vyfotila jakousi rostlinu hluchavkovitého typu. 

A tohle je také kouzelné místo. Člověka to úplně láká sednout si tam na kámen a jen tak si v klidu rozjímat.

A tady jsem vyfotila šeřík. Od moc hezky voní, ale když si ho člověk ostříhá a dá doma do vázy, z nějakého důvodu to pak zasmradí celou místnost. Tady je důkaz, že když je vůně moc koncentrovaná, nedá se to čuchat. 

A tohle už je u nás doma. Takhle nám kvete aronie. Že se to podobá květům hlohu? Jen listy jsou jiné a podle toho to jde také rozeznat.