Skrze louky a vodu

Zdravím, vážení čtenáři. Dnes se společně podíváme na fotky z 15. srpna. Tentokrát jsem opět měla problém s vymýšlením názvu. S tím jsem se potýkala naposled... někdy před měsícem. Co si budeme povídat. Někdy jsou fotky tak různorodé, že se jen těžko pojmenovává. A tak mi nezbylo nic jiného, než si zavzpomínat, jak probíhala situace, při které jsem zrovna tu konkrétní sérii fotila. Ale to přece dělám vždycky, ne? Nakonec mi název "Skrze louky a vodu" přišel nejpříhodnější.Takto procházka byla poměrně dlouhá a komplikovaná. Navštívila jsem při ní mnoho mých oblíbených okružních tras a spojila je v jednu velikou. 

Hned po šesti minutách mého putování jsem u božích muk narazila na tyto přenádherné houby. Hned bych je sebrala, jenže to, že rostly na místě, kam běžně chodí čůrat cizí pejsci, mě docela odradilo. A taky jsem tušila, že mě ještě čeká dlouhá cesta a nechtěla jsem je s sebou tahat. Takže nakonec zůstaly tam, kde jsou. 

A ony ty houby byly i staré, což není na závadu, ale už to není ono. A stejně jsou to tak atypické exempláře, u kterých se jen těžko přesně určuje druh. Ale vypadají jedle. Což o to. 

Tady už se nacházíme v tajemných končinách za kravínem. Tam už přece nic není. Jen pole, louky, kopec, který jsem nazvala Dračím kopcem a dvě nekonečně polní cesty, které vedou do Nikam.  

Ten den jsem se konečně rozhodla vyfotit odkvetlé bodláky. Tedy já už jsem se je snažila zvěčnit už nějakou dobu, ale vždycky vypadaly hrozně. Zkrátka se musím smířit s tím, že je to prostě kus divočiny. Nevzhledné a neprostupné křoví, které ale poskytuje úkryt mnohým živočichům. 

O chvíli později jsem dorazila k mému oblíbenému rybníku. Roste kolem něj orobince, rákosí a různé stromy. Je to celkem malebné místo. Jako stvořené pro vodníka. Člověk ho úplně v duchu vidí, jak tam číhá pod hladinou. Po podrobnějším prozkoumávání břehu rybníka jsem pokračovala dál, až jsem dorazila k takové nenápadné odbočce. 

Po té jsem se vydala. Samozřejmě, že jsem opět neodolala a musela vyfotit cestu, která vždy vypadá působivě.  A už tam se mi v hlavě zjevila ďábelská myšlenka, že jsem už dost ušlá a že by to chtělo nějakou zkratku. 

A tak jsem v určitém místě jsem sešla z trasy a zabočila k loukám, že se přes ně dostanu na hřiště a od něj už to budu mít domů blízko. Jak jsem si usmyslela, tak jsem udělala. A tím jsem ztrávila na procházce daleko delší čas, než kdybych šla normálně. Na fotce možná vidíte sympatickou pěšinku, ale o kousek dál byla tráva neskutečně vysoká a zem tak podmáčená. Kličkovala jsem tam bůhví jakou dobu. Musela jsem mnohá místa obcházet. Někde byly i kopřivy. Jinde ostružiní. Několikrát jsem se probořila po kotníky do bahna a tím jsem u ušpinila sandály. Dokonce jsem musela přeskakovat strouhu plnou vody. No děs. A to všechno mělo tolik hektarů. 

Nakonec se mi ale zadařilo a já se dostala tam, kam jsem potřebovala. Dírou v plotě jsem prolezla z louky na hřiště, to jsem přešla poměrně rychle a já mohla opět jít po normální silnici. Jaká to radost.

Toto je náš obecní rybníček poblíž hřiště. Je to svým způsobem hnus a patrně to v nejvyšší nouzi může fungovat, jako požární nádrž. Pokud se ovšem hasičům neucpe hadice žabincem. To jí pak můžou rovnou zahodit. Taťka mi jednou vyprávěl, že když byl menší, byl se podívat na fotbal a byl svědkem toho, jak diváci tam hodili rozhodčího. Patrně s ním byli hrubě nespokojeni... Ten rozhodčí naštěstí vyplaval.  

Ale hlavně že všechno dobře dopadlo.