Modré nebe nad krajinou

Dobrý den drazí čtenáři. Na téhle procházce jsem si zvolila tu samou trasu, jako tehdy, když jsem fotila sérii Z nových úhlů pohledu. Tehdy jsem nedošla až nakonec kvůli bahnité cestě. Podařilo se mi to tentokrát? To se dozvíte, když rozkliknete tento článek. 

Tenkrát toho 5. září byl neuvěřitelně slunný den. Takové sluníčko snad svítilo za celé léto jenom třikrát. Jinak byly spíše mraky. Ale září nám začalo vskutku zářivě. Mám dokonce dojem, že od května jsem jedinkrát nevyfotila takto čistou a modrou oblohu.
Na fotce se také dobře vyjímá kontrast listnatých stromů napravo a těch jehličnatých nalevo. Jako by se na té cestě setkávaly dva rozličné světy. aby spolu mohly pohovořit.

Mám dojem, že tohle místo už jsem také několikrát fotila. Tady se můžete pokochat, jak to tam vypadalo v zimě. Je to ohromný rozdíl. Minule tu byla tráva úplně hnědozrzavá, na stromech nerostlo žádné listí, rybník byl zamrzlý a kroužilo tam několik bruslařů. A nyní? Je to vrchol živosti

A tohle je tak krásný strom. Nevíte, proč jsem si ho minule nevšimla? Přece tam tenkrát musel být. Nebo se tam z ničeho nic zhmotnil během čtyř měsíců zhmotnil? Takové věci se vetšinou nedějí.

Ale myslím, že mi tenkrát buď nepřišel zajímavý nebo jsem koukala na druhou stranu. Příště musím jít blíž k němu a nacítit se jeho energii. Jestli mi ovšem zase někam nezmizí.

Pamatujete, jak jsem v článku "Z nových úhlů pohledu" psala, že jsem narazila na vodu, díky které jsem nechtěla pokračovat dál, a tak jsem se vrátila? Tak tentokrát jsem to málem otočila ještě o něco dříve. 

Naštěstí mě napadla myšlenka, že byl se mohla o kousek vrátit, že by ten kus cesty šel obejít. A ano šlo to tudy. Ale také to nebyl žádný zázrak. Tou vysokou zachumlanou trávou se docela blbě jde.

Já abych si alespoň jednou denně na něco nepostěžovala. 

A tady je onen kritický úsek. Musím uznat, že je to o 10% lepší, než minule. Ale pořád je mokro na té cestě příliš dlouhé a tady to fakt neobejdu. Je to podmáčené celé. Respektive možná by to obejít šlo, ale byl by to zatraceně velký oblouk. Jako by mě těch padesát metrů navíc mohlo zabít.

Prostě tomu nevěřím. Něco mi říká, že to čvachtá až k tomu pravému okraji hnědého pole.

A tady na té straně je to ještě horší.

A co teprv, kdy jsem si na jedné straně všimla tohoto. Teče to odnikud nikam... Od roury do roury... Patrně je to odtok z toho rybníka, jehož krásu jsem vždycky tak opěvovala a který protivně zamokřuje všechno v dosahu půl kilometru. Myslím, že jsem objevila místo, kde absolutně neexistuje odvodňování krajiny. Což je vlastně moc dobře. Odborníci furt hovoří o tom, jak ubývá voda z krajiny a jak to negativně působí na některé chráněné živočichy rostliny. Takže je to de facto blahodárné pro ekosystém. Ale chodit se tudy nedá. Jak já mám tedy objevovat nová místa, když mi v tom brání příroda?

A tady asi už všichni u monitoru řvou: "Vem si holínky, když máš s tou vodou takový problém." A budete mít pravdu. Vždyť už minule jsem psala, že si je musím obout, až tudy půjdu příště. Podcenila jsem to, tak mám smůlu. Já vlastně nejsem oběť. Já jsem osel. Co si budeme povídat. 

A víte co? Počkám, až bude mínus deset. To se jen tak sklouznu a budu na druhé straně.

A tady už jsme naštěstí zpátky v civilizaci. Pamatujete si tuhle lípu? Tu jsem poprvé vyfotila v únoru 2019. Tehdy´byla celá zasněžená a už tenkrát jsem si v duchu říkala, že jí někdy musím zvěčnit až bude mít listy. Protože v tu dobu je ještě krásnější. Mám dojem, že jsem to dodnes neudělala. Ale to už je napraveno. 

Tentokrát jsem zvolila jiný úhel pohledu a na fotku se mi konečně vešel ten strom celý.