Dobrý den vážení čtenáři. Onehdy jsem si po opravdu velké době pustila méně známou píseň "Miluju severní nebe" od kapely Katapult.V podstatě je to zhudebněná báseň od Františka Gellnera. Už když jsem jí slyšela poprvé, napadlo mě, že bych mohla na procházce fotit jenom severním směrem. Pak jsem na to tak nějak zapomněla. A až letos 3. října jsem to konečně uskutečnila. Já mám totiž ve svém chytrém telefonu kompas. Proč to nevyužít?
A vlastně to nebyl špatný nápad. Člověk tak zachytil krajinu z takových úhlů, z jakých by ho to před tím ani nenapadlo. Víte, co to znamená? Že jsem zase prolomila to prokletí, které mě nutí fotit neustále to samé. Jako například toto. Z téhle strany jsem vlastně ten den jsem zaznamenala tyto stromy poprvé.
U téhle fotky jsem se trochu rozhodila. Zjistila jsem, že mám sever za zády. A to znamená, že vám jednak odpolední jižní slunce bude svítit těsně do očí a jednak, abyste něco vyfotili, musíte se neustále koukat za sebe, jestli tam není něco zajímavého. A moc se to neměnilo. Vlastně by bylo lepší, kdybych ten sever měla po levé nebo po pravé straně. Ještě že se ta cesta místy malinko klikatí.
Když jsem dorazila na rozcestí, opět jsem zkontrolovala, kde je sever. A zrovna tím směrem rostly tak nádherné břízy. Jsou tam léta a stejně jsem si nikdy neuvědomila, jak jsou fotogenické.
Dále jsem se jak na potvoru dala cestou, na které jsem neviděla nic extra zajímavého. Samozřejmě, že výhled na louku a na stromy a keře v pozadí je vždycky nádherný, ale celý článek z toho udělat nejde. Bylo by to nudné. Podobnou věc sem přece můžu dát jen jednou.
Maximálně dvakrát. Dávno už nemám sever za zády ale šikmo za pravým ramenem. A to je prašť jako uhoď.
Nezbývalo mi nic jiného, než sejít z cesty a pokračovat doleva přes pole a louky. A vyplatilo se. Viděli jste někdy takový podivné křoví? Něco mezi atomovým hřibem a Babišovým Čapím hnízdem. Škoda, že mě nenapadlo to prozkoumat.
A úchvatných křovin jsem viděla ještě několik. Myslím, že uprostřed luk by měl být vždy kus divočiny, aby se zvířata měla kam ukrýt, když se seče tráva.
A pak jsem se dostala z civilizované louky na louku divočinovou. A snad by se to ani loukou nazvat nedalo. Každopádně, všimli jste si, jak už některým těm stromům začínají žloutnout listy? To ještě na minulých fotkách moc k vidění nebylo.
A tady vidíte ten kontrast života a smrti. Nalevo je uschlý pahýl a napravo krásný bujný zelený strom. Bez jednoho by nebylo druhé... A naopak.
Po delší době náročného trmácení různými terény jsem dorazila až na tuto silnici. Jak říkám. Za normálních okolností bych toto panorama nikdy nefotila. Ale tímhle směrem byl ten sever... A navíc nevypadá to tak zle.
A teď přijdou ty zlaté hřeby. Jediné dvě, skutečně povedené fotky z celé série. Jak to, že jsem ještě neobjevila takový půvabný výhled? Asi to dělají ty stromy, kterým začínají barvit listy. Tou kombinací zelené a žluté.
Zato tahle fotka zase vypadá letně. A on ten začátek října byl vlastně ještě docela teplý. Člověk by to skoro mohl považovat za léto. Mám dojem, že ještě ani bundu jsem nepotřebovala... To je ten den, kdy jsem si s sebou vzala kabelku na mobil, protože jsem zrovna neměla oblečení s dostatečně velkou kapsou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář