Výlet do Plzně

Zdravím, vážení čtenáři. V úterý 28. záři na svatého Václava jsme měli volno. A protože v práci asi bylo málo objednávek, tak nás nechali doma i v pondělí 27. září. A to jsem měla radost dvojnásobnou. Taková věc totiž vůbec není samozřejmostí. A protože i mamka si ve své práci vzala dovolenou, proč to nevyužít a nevyjet si někam dál, než do Strakonic? Vlastně ona naplánovala cestu do Plzně. 

Respektive obě ségry v Plzni studují a za pár dní jim měl začít školní rok. A to bylo třeba aby se tam už dopředu zabydlely. Ubytování sice už měli zařízené, ale ještě bylo třeba si tam navézt oblečení a kdejaké jiné potřebné věci. Já, mamka a jedna ségra, jsme jeli jeli jedním vlakem, tak druhá ségra jela tím vlakem, co jel ještě před tím. Neptejte se mě, proč to probíhalo takhle zvláštně. Sama si to snad ani nepamatuju. Asi tam z nějakého důvodu potřebovala být dřív a nám se nechtělo vstávat tak brzo.No zkrátka, když jsme překonaly přemrštěné složitosti a ďábelskou výluku, dorazily jsme konečně do Plzně. Samozřejmě že jsem se těšila, že jeden z mých fotografických článků na blog se konečně ponese v jiném duchu, než ty předchozí. 

Ten den bylo poněkud vlhké počasí. Chvíli mrholilo, chvíli poprchávalo. Ale bylo to tak mírné, že se člověk ani neobtěžoval vytahovat deštník z batůžku. Tady jsme na Plzeňském náměstí. V podstatě mě dost vyvedlo z míry. Taková velká, de facto prázdná obdélníková plocha. Nikde nic. Jen na jednom místě se tyčila obrovská gotická katedrála svatého Bartoloměje, která se mi málem nevešla na fotku. Ale jinak je pěkná, že jo?

Na náměstí v Českých Budějovicích je je nádherná kašna se sochou. Tady nic takového není. Přesto i v Plzni se o něco takového pokusili. Ale je jasné, že se mají pořád co učit. Například toto působí pěst na oko. Zvlášť když jsou v pozadí ty renesanční a barokní baráky. Je to prostě takové moc hranaté.

Ale třeba tahle se mi líbí. Já miluju souměrné věci a toto se jim povedlo. 

Hele, když už nic jiného, aspoň ti holubi se mají kde napít. A ještě tam byla třetí, ale kolem té jsme neměly s mamkou cestu. Člověk by musel udělat nejméně devadesát kroků navíc. Chápejte. 

A ze můžete vidět morový sloup. Tady se poprvé ukázala nevýhoda, když chcete fotit někde ve městě. Já bych to potřebovala zabrat v poněkud jiného úhlu, jenže nemůžu přece vstoupit do silnice jen proto, že chci něco vyfotografovat. Tady jezdí auta a trolejbusy. Hůř... tramvaje. A to přímo rychle a zběsile. Navíc mi to tam hyzdí elektrické vedení.

A ta červená budova uprostřed. je plzeňská synagoga. Prý je druhá největší v Evropě a třetí největší na světě. Je to velice krásná stavba. Nejvíc se mi líbí ty dvě věže po stranách. Jak říkám, souměrnost a vyváženost nade vše. 

Hele, já mám ráda takovou tu starší architekturu a když vidím něco moderního, tak se mi to většinou nelíbí. A úplně nejvíc mě odpuzují stavby s plochou střechou. Ale na této fotce naštěstí nic takového není.

A nyní něco z přírody. Na jednom místě jsme totiž objevily velice zvláštní stromy. Měly veliké, srdčité listy a takové nudlovité plody. Já jsem před tím nikdy nic takového neviděla. Proto mě to tak zaujalo. Nikdo z nás si s tím nevěděl rady. Dokonce jsem přemýšlela, jestli by se ta fotka nedala poslat do receptáře, aby to shlédl Václav Větvička. Ten by určitě uhodl, co to je. Ale dneska mě napadlo do internetu zadat "Stromy v Plzni" a nalezla jsem stránku, kde byl seznam všech zajímavých dřevin, které rostou Plzni a okolí. Pak už ni jen zbývalo zjišťovat, který z těch druhů odpovídá fotografii. A podle všeho se to jmenuje katalpa. Cizokrajný strom, který pochází z Číny a z amerického kontinentu.

Také jsme procházeli kolem památníku se sochou Tomáše Garrigua Masaryka. A nešlo si nevšimnout, že všechny postavy na něm jsou omotány jakousi žlutou páskou. Říkala jsem si, které hovado se dopustilo takového vandalismu. 

To víte, že jsem se musela podívat blíž, co je na pásce napsaného. No zkrátka přišla jsem, viděla jsem, nepochopila jsem, odešla jsem... Tehdy ještě bylo před volbami. To víte, že někdo zase musel vyjádřit svůj postoj. Patrně to byl nějaký odpůrce hnutí Ano, který chtěl poukázat na Babišovu zlotřilost, protože má tendenci všechno vlastnit a zchvátit do svých pařátů. Podobnou pásku jsem pak viděla omotanou i okolo laviček a čas od času i okolo nějakého stromu. Já jim neberu jejich nadšení. A nechat si vyrobit tolik metrů žluté pásky muselo stát peníze. Jistě to nebyl běžný vandal, ale někdo profesionálnější. Také tím de facto nic nezničil. Je to jen igelit, který půjde snadno sundat. Nicméně takhle zohyzdit sochu Masaryka, respektive celý Památník Národního osvobození... Za to by zasloužil přinejmenším pohoupat na lucerně. 

Ale líbil se mi tento obrázek na chodníku. Je to nádherný mravenec. Takhle to vypadá, když si někdo dá umělecky záležet. 

A tady je poslední fotka. Prošly jsme okolo jednoho knihkupectví. Všichni přece víme, že do výloh takových obchodů dávají knihy, o kterých si prodavači myslí, že člověka na první pohled zaujmou. Do jisté míry se i tentokrát trefili. Výběr, který tam tehdy měli, opravdu člověka praštil do očí. Tituly: jako je třeba Babišovo Palermo nebo Hurikán Ivan opravdu přitáhnou pozornost. Ihned jsem si to musela vyfotit. A ségra samozřejmě taky. Vždyť po té katalpě je to jeden z nejkurióznějších výjevů dne. Něco takového se přece nevidí každý den. Avšak... nevěřím, že by takové knihy chtěl vůbec někdo koupit nebo nedejbože číst. 

Nakonec jsme se v indické restauraci posilnily jejich pálivými pokrmy. To nebylo možné vynechat. Půl dne na nás mrholilo. Bylo třeba zahubit případné mikroby, které číhají, až člověk prochladne a bude oslabený, aby ho mohli snáze napadnout. To jsme přece nemohl nikdo riskovat. Možná by se člověk nějaké to indické jídlo měl naučit vařit, aby se mohl léčit i doma.