Adventní kalendář 2021 (2. 12.) - Mrazivé vězení

Napsat tuhle povídku bylo náročné. Začala jsem s ní někdy v lednu a skončila až na konci července. Přitom by se řeklo, že je to tak banální téma. Ale když člověk zrovna má takovou nechuť k psaní, je to holt těžké. A to ani nepočítám to, že to původně mělo být komediální a nakonec se z toho vyklubalo drama. Naštěstí ale spisovatelská krize byla prozatím úspěšně zažehnána.

Jmenuji se Arnošt Loupal a zážitek, o kterém vám chci vyprávět, bych opravdu nikomu nepřál. Ani svému největšímu nepříteli ne a to je co říct. Vždyť jinak v duchu na druhé lidi sesílám jen to nejhorší. Přiznám se rovnou, nikdy jsem nebyl ztělesněním ohleduplnosti a vlídnosti. A nehodlám to měnit ani teď. Lidi okolo si stejně povětšinou nezaslouží, aby se s nimi zacházelo, jako v rukavičkách. Vážím se pouze své rodiny. Ostatní mi můžou být ukradení. Prostě mě nezajímají, a proto jsem jim vždycky bez výčitek svědomí škodil.

Ale zpátky k našemu vyprávění. Přece tohle nesepisuju proto, abych se tu chlubil svými charakterovými vlastnostmi. To by nikoho nebavilo. Jen jsem se chtěl svěřit s tím, co mě nakonec dostalo tam, kde jsem teď.

Tenkrát to měl být den, jako každý jiný. Tedy alespoň v rámci možností. Co si budeme povídat. Když jste členy gangu, který se zabývá krádežemi aut, moc toho stereotypu si neužijete, to mi věřte. A máme... tedy měli jsme to docela propracované. Náš šéf vlastnil mimo jiné mnoho autobazarů u nás i v Německu. Vozy zcizené tady prodáváme tam a naopak. Donedávna to docela fungovalo. To, že to všechno zkrachovalo, jsem nakonec zavinil já.

Věřte mi. Nezpůsobil jsem to schválně. Vždyť tohle bylo to jediné, co jsem uměl. Kdybych nějak úmyslně zradil svůj gang, byl bych sám proti sobě. Co bych pak jiného dělal, že?

Před časem jsme si vytipovali jednu červenou Fabii. Nebyla nikterak nová, ale někteří lidé jsou ochotni za slušnější ojetinu dobře zaplatit. A tahle měla nádherný lak. Zdála se skoro, jako nová. Tentokrát to vyšlo na mě. Jsem profesionál a tohle byla běžná rutina. A tak, nic zlého netuše, jsem šel na věc.

Tenkrát byla mrazivá a zároveň větrná noc. Jedna z těch, kdy se vám chlupy v nose slepují k sobě a zkřehlé uši vás pálí, jako byste je máčeli v tekutém dusíku. Já měl však na hlavě vlněnou kuklu a zima mě až tak moc netrápila.

Připlížil jsem se k tomu autu a vytáhl z kapsy zařízení, pomocí kterého lze odemknout zámek na dálkové ovládání. Vynálezce tohoto typu zamykání jde vlastně všem zlodějům na ruku. Před tím bych musel rozbíjet okýnko. Takhle je to vlastně velice jednoduché. Člověk jen zmáčkne tlačítko a je to. I tohle byl ten případ. Elektronika je na tohle v podstatě perfektní věc.

S úšklebkem jsem tedy pomocí svého vybavení vyslal impuls a zámek cvakl. Dneska na první pokus. Byl jsem nadmíru spokojený. S kapku přehnaným sebevědomím jsem tedy zatáhl za kliku a neočekával jsem žádný odpor. Ale sakra. Nešlo to vůbec otevřít. Že bych si špatně nastavil svůj přístroj? Uvažoval jsem dokonce i o tom, jestli to nakonec na konec nemám rozbité. Ale ta Fabie musela být přeci odemčená, ne? Vždyť jsem slyšel ten odemykací zvuk. Znovu jsem zalomcoval dveřmi. Byly nejspíš zamrzlé. Počasí se jako skoro pokaždé spiklo proti mně. ‚To je teda gól. Co já s tím teď budu dělat?‘ říkal jsem si v duchu. ‚Vrátit se k nám pro jiné auto, kterým bych tohle červené odtáhl a až tam ho nechat rozmrznout?‘ Tehdy mi to přišlo moc zdlouhavé, a tak jsem tento nápad neuskutečnil. Jak jsem toho litoval. Jo, kdybych nespoléhal na tyhle moderní vymoženosti a vzal si normální páčidlo nebo dlažební kostku, už bych mohl být pryč.

Mou omluvou je snad jen to, že jsem měl smůlu už od rána. Když jsem vstával z postele, tak jsem šlápl na kostičku z lega, se kterým si můj synek tak rád hraje. Taková bolest. To bylo prostě znamení, že vůbec nemám vycházet z baráku. Příště už se to nestane. Varování shůry opravdu není radno opomíjet.

Pokoušel jsem se otevřít i ty ostatní v naději, že aspoň jedny povolí. Marně. A co ty od kufru? Taky nějaké zaseklé. ‚Možná kdybych si sundal ty rukavice,‘ zauvažoval jsem. Nosím je, abych někde nezanechal otisky prstů. Některé věci mi v nich ale nejdou. Možná to taky znáte. Sundal jsem je tedy. Musím to holt risknout. Stejně bych to auro musel zvenku i zevnitř pořádně umýt a vydesinfikovat, aby tam nikdo nenašel moje DNA. Stejně tomu ještě musíme dát jinou poznávací značku. A navíc je ten vůz trochu od bláta. Vezmeme to alespoň při jednom.

A jak jsem si usmyslel, tak jsem udělal. Vší silou jsem následně zatáhl za dveře a konečně se mi je podařilo uvolnit. Stejně si myslím, že byly přilepeny sekundovým lepidlem. Majitel určitě tušil, že po jeho autu někdo jde, a proto si ho takhle pojistil. Ale jestli je to pravda, to už se nikdy nedozvím.

Nastoupil jsem tedy radostně do vozu a zavřel jsem za sebou, aby na mě nefoukalo. Ještě jsem odhodil prázdný pytlík od brambůrků, který se jen tak bezprizorně válel na palubní desce, pak jsem se trochu sehnul a jal se odstraňovat kryt, abych se dostal ke kabelům, pomocí kterých bych mohl nastartovat.

Tohle šlo docela snadno. Respektive ten plastový dekl odpadl, jen jsem za něj vzal. Jako by tam byl nasazený jen tak provizorně. Jako by ho ukradl už někdo přede mnou…? Už tehdy jsem prostě pojal podezření, že tady něco nehraje. Proč já jen tenkrát nevzal nohy na ramena? Snad jsem měl strach z toho, co by mi řekl šéf, snad z posměchu kolegů. Ale by mohl mi ve skutečnosti někdo něco zazlívat? Vždyť bylo evidentní, že tento vůz je nejspíš prokletý. No řekněte?

Vzal jsem do rukou dva příslušné dráty a spojil je k sobě. Sice se ozval zvuk startujícího motoru, ale jinak nic. Zkusil jsem to podruhé, potřetí i počtvrté a opět bez úspěchu. Aby tak byl v nepořádku startér. Není nakonec jenom vybitá baterie? Sice nejsem žádný odborník, ale věděl jsem tehdy jedno. Při pokusu o nastartování svítily i ty kontrolky, které by normálně svítit neměly!

Až potud by ta příhoda mohla skončit dobře, kdybych vystoupil a nechal Fabii svému osudu a jednoduše zmizel. Tohle prostě nebylo dobré auto ani na prodej, ani na ježdění. A co jsem udělal já? Dál jsem umíněně startoval a už mě jímala zuřivost. Tehdy to byla věc cti. Chtěl jsem to vozidlo přivést k životu. Jenom tak jsem se přece mohl cítit jako vítěz. Porážku jsem vlastně nikdy nestrpěl. Tím spíš, když jsem bojoval s automobilem.

„Čert, aby to spral,“ zavrčel jsem a vší silou jsem vzteky praštil do dveří. V tu chvíli v nich zarachotilo, jako když se zamykají a já zůstal sedět jako opařený. Dělají tohle běžně auta? Napadlo mě, že jsem to možná i poškodil.

Pokusil jsem se to samozřejmě otevřít, abych se přesvědčil, na čem jsem. A vskutku. Byl jsem v autě uvězněn a já nemohl ven. Zkoušel jsem i dveře u spolujezdce, ale bezvýsledně. Dokonce jsem i přelezl na zadní sedadlo a zatáhl za kliky na obou stranách. Pokusil jsem použít i svůj elektronický aparát na odemykání. Nic. Prostě nic. Všechno opět bylo marné.

Nejprve jsem nadával, ale pak mě zachvátila panika. Říkal jsem si: ‚Co teď jako budu dělat? Zůstanu tady zavřený navěky. Nikdo mě nenajde. Umrznu zde v této staré rachotině. Umřu tu hlady a žízní. Objeví mě na jaře, až zasvítí první paprsky slunce a pach mého rozkládajícího se těla se bude linout okolím. A pak titulky v novinách budou hlásat, že byl nalezen neznámý muž v cizím autě a budou se ptát, zdali to nakonec nebyla vražda.‘ Ano, opravdu jsem tehdy zapomněl na to, že se i s Fabií nacházím na parkovišti v obydlené ulici a nejpozději do rána si mě někdo všimne.

Mám tak trochu klaustrofobii, víte? Malé prostory mi nevadí jen do té míry, kdy mám pocit, že z nich mohu svobodně odejít. Ale tohle? To bylo nad moje síly. Myslím, že tohle by nezvládl i odolnější člověk, než jsem já. Roztřásly se mi ruce. I navzdory tomu mrazu mě polil horký pot. Opět jsem lomcoval klikou od dveří. Tentokrát však z opačného úvodu, než před tím. Už jsem se nedobýval dovnitř, ale ven. Na svobodu. Na čerstvý vzduch. Tady bylo náhle tolik dusno. Nedalo se tu dýchat. Nedalo se tu vlastně ani rozumně uvažovat. Navíc už jsem přemáhal i pocit na zvracení. Prostě jsem to nedával.

Uvědomil jsem si, že musím okamžitě rozbít okénko. Honem. Je to otázka života a smrti. Strhl jsem z hlavy svou kuklu, která se najednou zdála být příliš těsná. Hystericky jsem volal o pomoc a mlátil do okna, až skutečně povolilo pod mým posledním úderem. Sklo prasklo a ostrý střep mi rozřízl zápěstí. Ale jak mou tvář ovanul ledový vítr, ve mně se rozhostil bohorovný klid. Byl jsem zachráněn.

Tedy alespoň v ten okamžik jsem měl ten dojem. Už jsem nedlel neprodyšně uzavřen v kabině auta. Zase jsem měl pocit, že do mých plic může kyslík. To že mi z bolavé ruky teče krev proudem, jsem si všiml až pak. To až když jsem zkoumal, proč mám mokrý rukáv od bundy. Zdravou rukou jsem rozsvítil světýlko, co se obvykle nachází v horní části každého auta. Před tím jsem ho nechal zhasnuté, protože jsem nechtěl přitahovat moc pozornosti. To se však teď stalo bezpředmětným.

Dál jsem fascinovaně pozoroval červenou tekutinu, jak prýští z mého zápěstí a skapává mi na kolena. Samozřejmě, že jsem kdysi dávno absolvoval kurz první pomoci. Jasně jsem rozeznal, tohle není tepenní krvácení, nýbrž žilní. To lze poznat podle toho, že krev z rány nestříká, ale jen volně vytéká. Takže bych nemusel vykrvácet za dvě minuty, ale až... za kdy vlastně? A soudě podle toho, že jsem nemohl pohnout prsty, jsem tehdy správně odhadl, že mám narušené šlachy. ‚Uf,‘ oddychl jsem si tenkrát v duchu. ‚Ještě že nehraju na piáno.‘

Každopádně bych nejspíš snesl nějaký tlakový obvaz. Co ale tady takhle narychlo seznat? A stejně bych se asi jednou rukou ošetřit nedokázal. Alespoň jsem si tedy zraněnou končetinu omotal záchranným pásem, abych si tu ránu alespoň trochu zaškrtil. Ať tak, či tak, postupem času se o mě pokoušely mrákoty a začaly se mi dělat mžitky před očima. To poslední, co jsem viděl, než mě milosrdná mdloba zbavila vědomí, byl obličej ošklivého černovlasěho čtyřicátníka, který vrhal svůj poněkud nevrlý pohled skrze díru ve skle.

***

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Když jsem znovu otevřel oči, viděl jsem nad sebou bílý strop a nalevo ode mě okno, za kterým začalo právě svítat. Neměl jsem vůbec ponětí, jak jsem se sem dostal. Ocitl jsem se v nemocnici. To bylo jisté. Ruku jsem měl profesionálně obvázanou a do žíly mi vedla hadička s jakousi průhlednou tekutinou.

Dalších pár minut jsem jen tak ležel na posteli. Připadal jsem si, jako by mě přejel parní válec. Prostě jsem se nemohl nějak vzpamatovat. Moje myšlenky, jako by byly rozteklé a já nemohl najít žádnou, které bych se mohl chytit. Asi jsem pak znovu usnul.

Když jsem se znovu probudil, už byl den. Dokonce jsem se cítil už více ve formě. Věděl jsem pouze jednu věc. Že bych měl zmizet, než se o mě začne zajímat policie. Neštěstí jsem byl už odpojen od kapačky, takže mě tu už nic nedrželo. Opatrně jsem ze sebe sundal peřinu a pomalu se soukal z postele. Trochu jsem pootevřel dveře od nemocničního pokoje a nakoukl ven. Byl tam překvapivý klid. Na chodbě se zdržovali jen dva lidé. Lékař a nějaká zdravotní sestra, kteří spolu tiše rozmlouvali.

Toho chlapa jsem okamžitě poznal. To byl ten, co jsem ho viděl v noci. Takže já jsem se snažil ukrást Fabii doktorovi? No já byl upozorněn, že majitel toho auta je nějaký traumatolog, nebo co. Zapomněl jsem na to. Sakra. Měl bych mu říct, že z toho jeho auta budu mít trauma ještě za deset let.

Raději jsem se ale rozhodl vrátit zpátky do své postele a počkat si, až tam nikdo nebude. Když jsem však za sebou zavíral dveře, tak hlasitě zavrzaly. Jak to, že otevřít šly tiše a při zavírání nadělají takový kravál? Další záhada.

V tu chvíli si mě ale ti dva všimli a zamířili ke mně. První promluvil doktor: „Takže už jste se nám probral? To je dobře.“

Jen jsem pokrčil rameny. Nevěděl jsem, co bych odpověděl.

„Boženko,“ obrátil se k zdravotní sestře neurčitého věku. „Půjdeš, prosím tě, zkontrolovat tu paní na dvojce? Já si tady zatím promluvím s panem... jak se vlastně jmenujete?“

„Já?“ vysoukal jsem ze sebe. Nechtěl jsem mu říkat své pravé jméno, a tak jsem raději mlčel.

Když sestra odešla, chytil mě za rameno a dotáhl mě zpět do pokoje a zavřel za námi dveře. Na to, že pracuje, jako lékař, je to pěkný hrubián, to vám řeknu.

„Nepokoušejte se zapírat. Já vím, že jste mi chtěl ukrást auto. Já vás viděl. Klidně bych vás tam nechal vykrvácet, kdyby mě tak nezajímalo, co mi k tomu řeknete.“

Když jsem dál mlčel, tak on pokračoval: „Víte, že já vás vlastně už někde viděl? Že vy jste ten prodavač z autobazaru, který mi toho drobečka prodal?“

„Ano, nějaký čas jsem tam prodával,“ připustil jsem. To že tu červenou obludu nazval drobečkem, mě tak rozrušilo, že jsem úplně zapomněl na veškerou opatrnost.

Doktor mě konečně pustil: „Nechcete si znovu lehnout? Co vaše zápěstí? Je v pořádku? Dávali ho dohromady dva neurologové. Můžete už hýbat prsty?“ Na co najednou taková péče?

Netečně jsem přikývl a sednul si na postel.

„Zatím jsem nevolal policii, víte?“ řekl doktor po chvíli a přitáhl si z rohu místnosti židli, aby se mohl posadit naproti mně.

Mlčel jsem. Tento člověk ve mně nebudil zrovna dvakrát důvěru. To, že ještě můj přečin nenahlásil, mi přišlo podezřelé. Nechce mě nakonec zatáhnout do nějaké své vlastní levárny? Na to já právě teď neměl náladu. Lehnul jsem si na postel zády k němu a rozhodl jsem se, že už na něj nepromluvím.

„A možná ani policii nezavolám, když se přestanete chovat jako umíněné hovado,“ pokračoval dál doktor monotónně. „Prostě potřebuju nové auto. Ale doopravdy funkční a nejlépe levně a rychle. Se svou Fabií bojuju každé ráno. Musím kvůli ní vždycky vstávat o půl hodiny dřív, abych ji zprovoznil. A někdy jí ani nezprovozním a musím jet autobusem. Není to jednoduché. To mi věřte. Když mi tedy seženete něco pojízdného, Můžete si tu mojí kraksnu nechat.“

Tohle mě zaujalo. Nebyl to špatný nápad. Nepůjdu do vězení a navíc získám auto navrch. Taková nabídka se nezahazuje. Nechám to trochu opravit a potom to znovu prodáme. Jenže když někdo podá podobný návrh, je v tom vždycky nějaký háček. Rozhodl jsem se tedy nadále nespolupracovat. Jen jsem odpověděl: „A kde já jako nějaké auto mám sehnat? Na nové nemám peníze. A kdybych nějaké snad ukradl, vždycky se najde někdo, komu by chybělo.“ Vím, že jsem v tu chvíli musel znít, jako idiot.

„Správně,“ přikývl s úšklebkem doktor. „A proč jste se tedy dobýval do toho mého?“

To byla dobře položená otázka, na kterou jsem neměl kloudnou odpověď. Tedy vlastně jednu ano: „Protože vám to auto přece nebude chybět. Jste lékař. Máte hodně peněz. Můžete si přece koupit úplně nové. Proč vlastně jezdíte v takové pětkrát kradené šunce? A vůbec. Máte v tom voze takový nepořádek. Musíte trochu dbát na hygienu. Co kdyby v něm někdo chytnul svrab?“

Doktor si povzdechl: „Víte, že mám chuť vás nechat vyšetřit psychiatrem?“

To mě rozrušilo, že jsem ihned vstal a byl jsem připraven odejít. Zděšeně jsem ze sebe vypravil: „Já přece nejsem blázen. Přece si uvědomuju, co dělám, tak jím nemůžu být. Každý kvalifikovaný odborník přece pozná, že jsem normální.“

„Ne,“ zavrtěl doktor hlavou. „Každý kvalifikovaný odborník se bude zajímat o vaše zápěstí. Možná váš úraz nakonec bude považovat za důsledek nějakého amoku. Možná si dokonce bude myslet, že to byl pokus o sebevraždu. Každopádně si vás tam nějakou dobu nechají. A budou do vás cpát sedativa. Ještě rád byste byl ve vězení.“

„Teď kecáte,“ odpověděl jsem mu nejistě. „A vůbec. Chci podepsat revers. Mám přece právo odmítnout další vyšetření. A kam jste mi vlastně dali bundu?“

„Nikam nejdete,“ protestoval doktor. To už jsem ale popadl ze svého nočního stolku konvičku s čajem a chrstnul jsem jí nebohému lékaři do obličeje. Byl sice vlažný ale i tak mi to poskytlo čas zdrhnout.

Respektive mohl jsem uniknout, kdybych nezakopl o práh a neupadl na zem. Kromě toho, že jsem si natloukl koleno, jsem se uhodil do své zraněné ruky, která mě zase začala bolet. Mezitím si mě všiml nějaký jiný, o poznání mladší lékař, který zrovna šel po chodbě a pomáhal mi vstát.

„Nech ho ležet, Martine. Nebo ho aspoň drž. Tenhle člověk mi v noci chtěl ukrást mou Fabii.“

„Ten tvůj starý křáp, co skoro vůbec nebrzdí? Tondo, nemáš horečku? Tvému autu se všichni vyhýbají obloukem.“ uchechtl se, ale přitiskl mě ke stěně takovou silou, že jsem až nemohl dýchat.

Mezitím, ten, co byl osloven jako Tonda, vytáhl z kapsy telefon a vytočil číslo na policii. Dlouze jim vyprávěl výmysly o mé neuvěřitelné agresivitě a trval na tom, že policisté musí přijet co nejdříve. Vzdal jsem to. Jednak doktor Martin měl velkou sílu a jednak, jsem poznal, že když se nebudu vzpouzet, tak nebudu tak tlačen ke zdi.

Když přijeli dva strážmistři ve středním věku, teprve pak mě ten darebák pustil. Byla mi následně nasazená pouta a byl jsem odvezen na stanici.

A abych to nadále neprodlužoval, dopadlo to následovně. Já vážně nechtěl prásknout své kolegy zloděje a ani našeho šéfa. Jenže když mě zavřeli do vazby a znovu mě zachvátil strach z uzavřeného prostoru, řekl jsem jim všechno. Vím, že cela byla dost velká, ale ten pocit, že nemůžu ven. A měli tam málo kyslíku. 

A když mi u soudu pak řekli, že trest za všechny mé přečiny jsou tři roky nepodmíněně, dostal jsem takovou panickou ataku, že mě museli půl hodiny uklidňovat. Když mě pak doopravdy zavřeli, bez silných uklidňujících tablet jsem nedal ani ránu. Vlastně ani nechápu, jak jsem to tam mohl přežít. Nedávno jsem se dostal konečně na svobodu. Naštěstí. Já bych se tam asi zbláznil...

Nejspíš byste rádi slyšeli, a že jsem se začlenil do normální společnosti, našel si normální práci a žiju obyčejným životem. Abych pravdu řekl, nic jiného mi prakticky ani nezbývalo. Manželka by se se mnou jinak rozvedla. Před tím totiž ve skutečnosti nevěděla, čím se zabývám. Dnes pracuji v květinářství a jsem spokojený.

Jedinou připomínkou mé minulosti je už jen jizva na mém zápěstí. A přísahám, k žádnému červenému autu jsem se z čiré pověrčivosti už ani nepřiblížil.