Zdravím, vážení čtenáři. Ani si nedovedete představit, jak pro mě bylo náročné psát tuto povídku. Trvalo mi to možná od srpna do listopadu. Nejdříve mě vůbec nenapadalo téma. Ale vůbec. Meditovala jsem nad tím ve dne v noci. Pak mi přišla myšlenka, že bych mohla pátrat, jestli nenajdu nějaký zimní obrázek, podle kterého by šel napsat příběh. Ten jsem nakonec našla. Je samozřejmě úchvatný. Odkaz na něj je zde. Jenže ani tak mi nešlo nic vymyslet. A když už jsem konečně začala psát, tak to šlo velmi pomalu. Neustále jsem měnila názvy míst a jména postav. Překonala jsem takové tři tvůrčí záseky. Nakonec se to ale přece jen podařilo dokončit.
Už
je tomu skoro sto padesát let, co do Ghawardského lesa naposledy přišel nějaký
člověk. Čarodějka a léčitelka Cassiela tu většinou nepotkávala nikoho jiného,
než místní rodinu trpaslíků, lesní víly Luenu a Eleanu, hejkala Rogela a
skupinku potměšilých skřítků. Žijí zde samozřejmě i jiné bytosti, ale tyhle
vídala nejčastěji. Lidé tu však nepobývají žádní.
A
byla za to ráda. Tam, kam vkročí noha člověka, tam vzniknou jenom potíže a
veliký chaos. A to bez výjimky. Všichni zdejší obyvatelé si přece pamatují na
to, jak ve velkém začali kácet stromy a lovit zvířata. Život zdejších tvorů je ale
přece s existencí stromů svázán. Muselo se začít jednat.
Vládce
lesa Ilfen, který je zároveň i Cassieliným otcem, to chtěl nejdříve vyřešit
mírovou cestou. Tehdy všichni hromadně přišli prosit vévodu Dorcha ar Gela
z Carraigdalu, aby svým poddaným zakázal ničit jejich les. Vždyť je to
přece chráněné území. Apelovali na jeho dobrotivou povahu a zdravý rozum. A že
by bylo dobré, kdyby tisícileté přátelství mezi lidmi a bytostmi Ghawardského
lesa přetrvávalo i nadále.
Jenže
Dorch vůbec nebyl rozumný a už vůbec ne dobrotivý. Navíc to vypadalo, že
likvidaci jejich stromů snad i nařídil. Prostě se jim všem vysmál. Prý že
potřebuje dřevo na stavbu nového křídla svého hradu a že jestli ho ještě jednou
přijdou obtěžovat, tak jim ten zatracený les vypálí a místo něj tam budou
obilná pole. Ostatně to měl už dlouho v plánu. A že velký a mocný Ilfen,
místo toho, aby se poflakoval někde v houští, může napřesrok začít orat.
To
Ilafena velmi rozzuřilo. Takovou trestuhodnou neúctu vůči svému majestátu ještě
totiž nikdy nezažil. Tehdy udeřil svou holí do podlahy Dorchova přijímacího
sálu tak, až se otřásla země. Na některých místech popraskala dlažba a ze
vzniklých puklin začaly rašit nejdříve tenké proutky, které ale během pár
vteřin začaly rychle růst. Za několik okamžiků z nich už byly dospělé
stromy.
A
nedělo se to jenom na hradě, ale v celém kraji, ve všech městech a
vesnicích. Během pár minut tak Ghawardský les pohltil celé Carraigdalské
panství. Rozprostíral se od severní hranice k jižní a od západní hranice
k východní. Tam se zastavil a dál nepokračoval.
Někteří
lidé v panice utekli do Namhaidu nebo do Laivenu a sem se už nikdy
nevrátili. A Dorch se svou rodinou byli mezi prvními, kdo vzali nohy na ramena.
Jiní
se ještě nějakou dobu poté snažili vysekat své příbytky z bujného porostu.
Ale bezvýsledně. Kouzlo bylo dokonalé. Ořezané větve za pár chvil vždy narostly
do ještě větších rozměrů. Postupem času už tu nezbyl nikdo, kdo by tu chtěl
zůstávat. O to víc Cassielu překvapilo, když nedávno narazila na nešťastnou lidskou
dívku, jak se sklání nad svým starším bratrem v bezvědomí a ošetřuje mu rozbitou
hlavu.
Tehdy
si Cassiela vyšla na jednu ze svých procházek. Byla krásná zimní noc. Měsíc
v úplňku a hvězdy ozařovaly zasněženou lesní pěšinku. Zkrátka ideální doba
na sběr jmelí do kouzelných lektvarů a léčivých nápojů, či jako ochranu před
zlými duchy. Šla na jistotu. Věděla, na kterém stromě tato magická bylina
roste. Její věrné sněhobílé sovy Tyllu a Curu jí poletovaly nad hlavou a vesele
houkaly.
Kráčela
po úzké, chvílemi trochu zledovatělé pěšině. Už byla téměř na místě, když tu
najednou slyšela vzdálené volání o pomoc. Vyslala proto Tyllu, aby se
porozhlédla po tom, co se stalo. Třeba trpaslice Vilgena opět uvízla
v jezevčí noře. Nebo některá z lesních víl zakopla o pařez a zvrtla
si kotník. Byl to zkrátka ženský hlas, který se po větru linul až sem.
Tyllu
přiletěla za chviličku zpátky. Cassiela chvíli pozorně naslouchala jejímu
vyděšenému a chaotickému kvílení a nebyla z něj věru moudrá. Asi to
vypadalo vážně. Proto sovu požádala, aby jí ukázala nejkratší cestu. Tyllu
ihned zamávala svými velkými křídly, zakroužila Cassiele nad hlavou a zamířila
východním směrem. Curu jí těsně následovala. Cassiela měla co dělat, aby jim
stačila.
O
něco později sovy i čarodějka dorazily k starým, mechem a náletovými
dřevinami porostlým ruinám. Ihned je poznala. Jaký nádherný hrad to kdysi býval.
Pamatovala si, že na nádvoří měli kašnu s pitnou vodou a často se zde
pořádali trhy. Občas sem někdo z Ghawardského lesa přišel a zlato, či
nějaké jiné vzácné komodity, jako třeba meče a sekyry trpasličí výroby, léčivé
bylinky, či nějaké magické předměty a esence, směnil za věci, které se mu
hodily, a uměli je vyrobit jenom lidé. Tehdy, než se stala ta událost, která
změnila životy jich všech, si obě skupiny opravdu velmi rozuměli. To už je ale
dávno pryč.
Chvíli
tam jen stála zadumaná do svých vlastních vzpomínek. Z nich jí vytrhl až
hlas, co se ozval zpoza polorozbořené zdi: „Astere, prober se. Já s tebou
nehnu. Musíš vstát sám. Astere!“
Cassiela
popošla pár kroků, aby zjistila, kdo tam je. Zahlédla jen dívčí postavu
v dlouhém kabátě a s tmavými vlnitými vlasy, jak je sehnutá k něčemu
na zemi, co ve tmě nešlo moc rozeznat. Přišla tedy ještě o kousek blíž, aby si
na ní mohla posvítit lucernou.
Tu
si ale ta mladičká cizinka všimla světla dopadajícího kousek od ní a hlasitě
vyjekla. Cassiela se jí pokusila uklidnit: „Neboj se mě. Já ti neublížím. A ani
jemu ne.“ Dodala ještě když konečně uzřela, že to beztvaré na zemi je zraněný
mladý muž. A kupodivu docela hezký. Jen byl zraněný a potřeboval ošetřit. „Jinak,
já jsem Cassiela, dcera lesního pána Ilfena. Co vás dva sem přivedlo?“
„Jmenuji se Ariana ar Gel z Carraigdalu. Nebo spíš toho času… bez Carraigdalu. A
tohle je můj bratr Aster. Za Ilfenem právě jdeme. Chceme ho požádat, aby nám
vrátil naší zemi. Přece se neustále nebude mstít našemu praprapradědečkovi.
Vždyť už dávno nežije.“
„Ach,
já vždycky zapomínám, že vy lidé nejste tak dlouhověcí, jako my,“ poznamenala
Cassiela.
Ariana
se naježila: „Co s tím má co dělat dlouhověkost? Jsme dědici této země a
Ilfen jí neoprávněně zabral.“
Cassiela
si povzdychla: „Váš předek Dorch především nerespektoval hranice mezi jeho
panstvím a naším lesem. Trest je přiměřený.“
„Proč
ale tedy nepotrestal jenom jeho? Proč byl potrestán i celý lid?“ ptala se
Ariana a otírala bratrovi kapesníčkem krev z obličeje.
„Lid
má takového pána, jakého si zaslouží,“ odpověděla Cassiela tvrdě. Rozhovor se
stáčel směrem, který se jí vůbec nelíbil. A navíc by jí nikdy ani ve snu
nenapadlo, že někdo potomků Dorcha ar Gela, který měl tu drzost a vypustil
z úst myšlenku, že zapálí les, přijde, a bude se tu chtít znovu usídlit.
„Proč
bychom ale měli trpět my? Žijeme po celá léta jako vyhnanci. A třeba já a Aster
jsme tehdy vůbec nebyli na světě. A ani naší rodiče ne. Copak je spravedlivé,
abychom trpěli za to, co možná udělal nebo neudělal?“ namítala Ariana. „Tak co?
Řekneš mi teď, že potomci mají takové předky, jaké si zaslouží? Sama musíš
vědět, že to tak není.“
„Ne
není. To máš pravdu,“ rezignovala Cassiela nakonec. Pak otočila hlavu
k Asterovi. „Tady zůstat nemůže. Za chvíli se tu budou stahovat vlci a to
bude zlé. Musíme ho dostat ke mně do chýše. Potřebuje se zahřát. Mám tam i
hojivé tinktury.“
„Jak?
Já ho sama neunesu. A i ve dvou bychom se hrozně nadřely,“ zahořekovala Ariana.
Cassiela
se ale pousmála a odkudsi ze svého pláště vytáhla lahvičku s inkoustem a
kus pergamenu: „Napíšu vzkaz trpaslíku Hromburovi a jeho ženě Vilgeně. Ti
vlastní saně a chovají ergenské poníky. Pomůžou nám.“
Ariana
jen bezradně sledovala, jak Cassiela ve světle své lucerny cosi škrábe brkem na
pergamen. Doufala, že má pravdu a že ti dva, budou vůbec ochotni přijet se
svými saněmi. A vůbec. Co když jsou jejich saně tak malinké, že se na ně
dospělý muž ani nevejde? Jak jsou vůbec velcí trpaslíci? A nežene je Cassiela
nakonec do záhuby? Nechystá nějakou past? Ariana by si přece nějak poradila,
ale chudák Aster je v bezvědomí. Co bude s ním?
Cassiela,
když dopsala dopis, stočila ho do ruličky a hvízdla na své sovy. Jako první
k ní přiletěla Curu. Čarodějka jí ihned přivázala svitek k noze a
zašeptala jen: „Leť k trpaslíkům do mlází. A kdyby už spali, dělej všechno
proto, aby se vzbudili.“
Pak
si přisedla k Arianě. A aby si nějak ukrátila čekání, zeptala se jí: „Co
se vlastně tvému bratrovi přihodilo?
Ariana
se zachvěla: „No… já nevím, jak to popsat.“
„Zkus
začít od začátku,“ povzbudila jí Cassiela.
Ariana
tedy začala roztřeseným hlasem vyprávět: „Jeli jsme s bratrem na koních po
cestičce. Bloudili jsme tu už nějakou dobu. Nikde ani stopy po někom, kdo by
nám ukázal, kudy se dostat k Ilfenovi nebo alespoň někam, kde bychom
dostali najíst. Ujeli jsme dalekou cestu a nevěděli jsme, jak dál. Dorazili
jsme k této zřícenině. Ihned jsme pochopili, že je to bývalý hrad našich
předků. Chtěli jsme ho prozkoumat. Když už nic jiného, alespoň bychom mohli
přenocovat někde v závětří. Jenže jen jsme se přiblížili k hradbám, z
tamtoho stromu vylezla nějaká obluda. A opravdu hnusná. Ta strašlivě zařvala a
tím vyplašila naše koně. Ti nás shodili na zem a utekli každý na jinou stranu.
Já jsem spadla do hlubokého sněhu. Ale Aster narazil hlavou na kámen. Ten
netvor se pak hlasitě zasmál a jakoby vplul do stromu jiného.“
„Jaká
obluda?“ otázala se nejistě Cassiela? „V našem lese přece žádné obludy
nejsou.“
Ariana
ale popuzeně pokračovala: „Ale my jí viděli. Opravdu tu byla. Chodila po dvou
nohách, ale tělo měla porostlé hustou dlouhou srstí. A z hlavy jí trčely
mohutné parohy. No já opravdu nelžu.“
„Ach
tak,“ pochopila Cassiela. „To jste jistě zahlédli jednoho ze strážců lesa. Je
jich tu hned několik. Chrání les před vetřelci a dokážou být pěkně zlomyslní.
Obzvlášť, pokud někoho přistihnou při tom, že se snaží škodit. Dobrých lidí si
většinou nevšímají.“
„My
ale nedělali nic špatného,“ protestovala Ariana.
„Opravdu
nic? Někdy přitáhne jejich pozornost i hlasitější hovor nebo agresivní
myšlenky. Na ty jsou obzvláště citliví,“ vysvětlovala Cassiela.
Ariana
si povzdychla: „Možná že ho přilákalo to, jak Aster řekl, že bychom se měli
utábořit na noc a rozdělat oheň. Že takhle po setmění stejně Ilfena nenajdeme a
aspoň se na chvíli zahřejeme.“
„Oheň
opravdu nemají rádi,“ přikývla Cassiela. „Cítí se jím ohroženi. Je nebezpečný
pro jejich stromy.“
A
tak tu seděly a rozmlouvaly ještě nějakou dobu. Cassiela zabalila Astera do
svého pláště, aby tolik nepromrzl a Ariana mu třela ztuhlé končetiny. Zrovna,
když Ariana chtěla navrhnout, že by se jim nějaký malý ohníček přece jen hodil,
zaslechly z dálky slabé cinkání rolniček a dusot kopyt.
„No
vidíš. Hrombur už přijíždí.“ rozradostnila se Cassiela a vstala. Ariana se
postavila také a otočila se po směru toho zvuku. Za pár okamžiků už skutečně
spatřily tak maličké poníky, jaké Ariana jaktěživ neviděla. Možná že ani
Asterovi lovečtí psi nejsou o moc větší.
Táhli
za sebou drobné sáně, do kterých by se možná skrčil jeden člověk vsedě, ale
nikoliv vleže. To podivně spřežení řídil mužík nízký vzrůstem, který ovšem byl
trochu široký v pase. Dlouhý a huňatý vous měl přehozený dozadu přes
rameno a vlasy mu trčely na všechny strany.
„Tak
tohle nepůjde,“ povzdychla si Ariana.
„Co
nepůjde, mladá dámo?“ zavrčel na ní trpaslík. „Jinak, já jsem Hrombur
z trpasličího lidu. Prý tu máte nějakého zraněného. To bude ten, co leží tady,
předpokládám.“
„Hm,
ano. To je můj bratr. Potřebuje do tepla. Velice si vážíme, že jste přijel,
pane Hrombure. Jsem Ariana ar Gel.
Trpaslík
si něco nesrozumitelného pro sebe zamumlal, a pak nahlas zvolal: „Tak ho tedy
naložíme na mé sáňky. Cassielo, kde ho mám vyklopit?“
„Hrombure,
zastav s ním u mé chýše. Jen s ním zacházej prosím jemně. Žádné
vyklápění.“
Uvezou
ho ta zvířata vůbec?“ nemohla si odpustit Ariana. „A nasoukáme ho vůbec do těch
sání?“
„No
dovolte, dámo! Moji poníci… Moji ergenští poníci, že by něco neuvezli? Taková
urážka. Já jsem jednou na saních svezl i obra Gerenhara. A to je jinačí váha,
než tenhle hubeňour.
„Obra?“
otázala se nevěřícně Ariana. „Jak?“
Nakonec
se do toho musela vložit Cassiela: „Víš, Ariano, ergenští poníci mají velkou
tažnou sílu a uvezou opravdu veliká břemena. Co se týče saní, tehdy Hromburovi
pomohlo moje kouzlo.“
„Kouzlo?
Mělo mě napadnout, že umíš kouzlit. Vždyť jsi Ilfenova dcera,“ ušklíbla se jen Ariana.
Cassiela se už ale jednou rukou dotkla saní, poklepala na ně, a pak o několik kroků poodstoupila. V tu chvíli se zvětšily na tolik, že se tam mohl položit nejen Aster, ale i posadit ona i Ariana.
***
Když
Hrombur a obě ženy s pacientem dorazili před chaloupku, společnými silami
ho dopravili dovnitř a uložili do postele.
„Tak,“
pronesl nakonec Hrombur. „Cassielo. Zmenši mi zase saně na normální velikost,
ať můžu táhnout domů.“ Cassiela ho poslechla a trpaslík po krátkém rozloučení skutečně odjel.
Aster
potom dostával od Cassiely různé odvary, kterými mu vymyla ránu na hlavě a
nakonec došlo i na magické zaříkání. Jeho úraz byl vskutku vážný a jinak to
řešit nešlo. Tři dny a tři noci spal. Čtvrtý den ráno se konečně probral a
zmateně se rozhlížel kolem sebe. Jako první spatřil Arianu, jak ještě podřimuje
na peci. Pak trochu pootočil hlavu a zahlédl nádhernou mladě vypadající ženu,
jak zrovna vymetá z plotny popel do uhláku. Její světlé vlasy jí splývaly
do půli útlých zad a tak půvabnou tvář, jako měla ona, ještě u žádné jiné
neviděl. Pak vstala a odešla i s popelem ven. Když procházela kolem něj,
zavřel zase oči, aby si nevšimla, že už je vzhůru. Jako by nechtěl vyplašit ten
líbezný výjev.
Nakonec
se ale po chvíli přece jen posadil na posteli. Přemýšlel, jestli nemá vzbudit svou
sestru. Jistě bude vědět, kde to jsou. V tom ale vrzly dveře a dovnitř
vešla ona.
„Ach,
tak už ses probral?“ zeptala se tlumeně. Měly jsme o tebe s Arianou velkou
starost.
„Kdo
jsi?“ odpověděl Aster na otázku otázkou.
„Jsem
Cassiela. Jsi právě v mé chýši.“
„A
jak jsem se sem dostal?“ otázal se Aster značně zneklidněně.
Cassiela
odvětila: „Přivezl tě na saních trpaslík Hrombur. Byls v bezvědomí. Tvého
koně vyplašil strážce lesa. Spadl jsi hlavou na kámen. Já a Ariana jsme tě
ošetřovaly celé ty tři dny, cos tu ležel.
„Matně
si něco vybavuju,“ přikývl Aster. „Tu chlupatou zrůdu s parohy na hlavě na
nás určitě poslal Ilfen.“
„Ne,
tak to není,“ zarazila ho Cassiela. „Můj otec Ilfen to nebyl. Strážci hlídají
les před nekalými živly. A zrovna tohohle rozrušila vaše zmínka o ohni. Toho se
oni bojí a nemohli riskovat, že by je ohrozily plameny.“
„Však
já bych nedopustil, aby hořelo něco jiného, než těch pár polínek v ohništi…
Moment, říkala jsi, že Ilfen je tvůj otec? Myslíš, že je nějaká naděje, že nám
vrátí naší zemi?“
Cassiela
pokrčila rameny: „Teď v zimě bych za ním rozhodně nechodila. Bývá totiž
velmi nerudný a také často podřimuje. To až na jaře, když na jeho kůru na
obličeji zasvítí první hřejivé paprsky slunce a jeho hlava obroste listím, bývá
s ním rozumnější řeč.“
„Infen
je strom?“ podivil se Aster. „V tom případě se mu vůbec nepodobáš.“
Cassiela
zavrtěla hlavou: „Ne, není strom. Avšak má s nimi mnoho společného. Já se
prý podobám své matce. Ona byla člověk.
„A
jak se tak stane, že stromový muž se dá dohromady s lidskou ženou?“ to
promluvila mžourající Ariana, kterou probudil hovor. Nejspíš už poslouchala
nějakou dobu.
„To
je dlouhý příběh,“ pronesla Cassiela.
„Já
třeba mám rád dlouhé příběhy, nadchl se Aster. Jestli tu s tebou máme
bydlet až do jara...“
„Jak
do jara? Myslela jsem, že jakmile se zotavíš, oba se vrátíte domů. Na jaře
potom můžete přijet zas.“ namítla Cassiela.
Aster
se zatvářil zklamaně. Tahle žena se mu zalíbila na první pohled. Chtěl
s ní strávit nějaký čas a poznat jí. A teď jí měl zase opustit? A co, až
když sem přijede příště, zase zabloudí? Ne, ne, to nemůže riskovat. Raději tu
zůstane.
Cassiela,
když viděla, jak to Astera zasáhlo, pohladila ho po tváři: „Neboj se Astere. Nepůjdeš
domů pěšky. Trpaslíci mezitím, co jsi tu ležel v mdlobách, našli tvého i
Ariany koně. Mají je u sebe ve stájích a až se úplně zotavíš, můžeme pro ně
zajít. A tady,“ shýbla se k zemi a zdvihla ze země soví pírko. „Tady tohle
si vezmi. Až budete odjíždět, vyhoď pírko do vzduchu. Ukáže ti cestu domů. A
v den jarní rovnodennosti ti ukáže zase cestu ke mně. Nezapomeň ale, že ne
dříve ani později. Pamatuj na to.“
„A
proč až tak za dlouho? A nechtěla bys odjet se mnou? Bude mi po tobě smutno. A
to tě znám sotva pár chvil,“ zaprosil Aster.
„Jo,
pojeď s námi, Cassielo,“ přidala se Ariana. „Stejně náš otec na Astera
naléhá, že se má oženit. Ty bys pro něj byla ideální nevěsta. Náš rod tak
stvrdí s tím tvým nové přátelství.“
Aster
po své sestře hodil polštář a pak vzhlédl ke Cassiele. „Neposlouchej ji. Mele
hlouposti. Já… no, kdybych si tě chtěl vzít, tak jenom z lásky. Ne kvůli
výhodám. Takových rádoby prospěšných sňatků mi už nabízeli a k ničemu to
nevedlo. Ale tebe bych mohl mít rád.“
„Ani
ty mi nejsi nesympatický, Astere. Zalíbil ses mi, hned jak jsem tě poprvé
spatřila.“ povzdychla si Cassiela. „Jenže takhle jednoduché to nebude. Svazek
mezi lidmi a nelidmi je sice možný, ale má jistá pravidla.“
„Jaká
proboha?“ zděsil se Aster. „Je v mé moci je vůbec dodržet?“
„Přijde
na to,“ pokrčila rameny Cassiela. „Když chtějí spolu žít lidé a nadpřirozené
bytosti, musí mezi nimi existovat opravdu velmi silné pouto. Například když se
zamiluješ do víly, nikdy nesmíš polevit ve svém citu. Nikdy si nesmíš nic začít
s jinou ženou. To bys pak o svou lesní žínku přišel. Rozplynula by se a navždy
zmizela z tohoto světa.“
„Ty
ale nejsi víla. Jsi dcera lesního vládce. A také napůl člověk. nezdáš se mi., jako ten
typ, co by se jen tak rozplynul,“ namítla Ariana.
Cassiela
se otočila k ní: „Víš… ani si nepřej vidět, co by Ilfen udělal tomu, kdo
by ublížil některým z jeho dětí.“
Ariana
si pro sebe zamumlala něco o tom, jak by reagovala, kdyby se někdo pokusil
ublížit jejímu bratrovi, kdežto Aster zvolal: „Já bych tě přece nikdy
nezklamal, Cassielo. Budu tě milovat navždy. Proč mi nevěříš?“
„Ach
věřím ti. Teď se možná zdá, že beze mě nemůžeš žít. Ale co o pár měsíců
později? Jak můžeme vlastně vědět, že naše vzájemná náklonnost vydrží, Astere?
Že to není jen chvilkové poblouznění?“
„Co
mám tedy dělat?“ zaúpěl Aster zoufale.
Cassiela
ho pohladila po tváři: „Musíš se prostě vrátit domů. Teprve při odloučení se
pozná, zdali je naše láska pravá. Protože jedině ta vydrží věčně.“
Aster
chápavě přikývl, ale nic neříkal. Srdce ho bolelo při pomyšlení, že by měl
odejít. A viděl, že i Cassiela vypadá smutně.
„Hele,
a co kdyby Cassiela dala Asterovi jednu ze svých sov? Ten po ní pak může
posílat psaníčka o tom, jak se mu daří,“ napadlo Arianu.
Cassiela se usmála: „To není špatný nápad, Ariano. Takhle to uděláme.“
***
Tohle
všechno se stalo před několika týdny. Aster se zotavil velice rychle a brzy měl
dost sil na to, aby mohl nasednout na koně a i s Arianou zamířit domů.
Dnes
konečně od něj dorazil dopis. Tyllu, která měla psaní přivázané
k nožce hedvábnou stužkou, ji zastihla na jedné z jejích nočních
procházek. Psalo se v něm, že Aster se sestrou dorazili v pořádku
domů a že už se nemůže dočkat jara, až bude moci vyrazit zpátky do Ghawardského
lesa za ní.
I
Cassiela už se těšila, až se zase setká s Asterem. Velice se jí stýskalo. Právě
teď dokončila dopis pro něj. Přivázala ho sově Curu na nohu a poslala jí za svým
milým.
Tyllu si pak posadila na rameno, aby si odpočinula po dlouhé cestě a kráčela s ní zpět ke své chaloupce.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář