Adventní kalendář 2021 (8. 12.) - V zasněženém lese

Zdravím, vážení čtenáři. Ani si nedovedete představit, jak pro mě bylo náročné psát tuto povídku. Trvalo mi to možná od srpna do listopadu. Nejdříve mě vůbec nenapadalo téma. Ale vůbec. Meditovala jsem nad tím ve dne v noci. Pak mi přišla myšlenka, že bych mohla pátrat, jestli nenajdu nějaký zimní obrázek, podle kterého by šel napsat příběh. Ten jsem nakonec našla. Je samozřejmě úchvatný. Odkaz na něj je zde. Jenže ani tak mi nešlo nic vymyslet. A když už jsem konečně začala psát, tak to šlo velmi pomalu. Neustále jsem měnila názvy míst a jména postav. Překonala jsem takové tři tvůrčí záseky. Nakonec se to ale přece jen podařilo dokončit.

Už je tomu skoro sto padesát let, co do Ghawardského lesa naposledy přišel nějaký člověk. Čarodějka a léčitelka Cassiela tu většinou nepotkávala nikoho jiného, než místní rodinu trpaslíků, lesní víly Luenu a Eleanu, hejkala Rogela a skupinku potměšilých skřítků. Žijí zde samozřejmě i jiné bytosti, ale tyhle vídala nejčastěji. Lidé tu však nepobývají žádní.

A byla za to ráda. Tam, kam vkročí noha člověka, tam vzniknou jenom potíže a veliký chaos. A to bez výjimky. Všichni zdejší obyvatelé si přece pamatují na to, jak ve velkém začali kácet stromy a lovit zvířata. Život zdejších tvorů je ale přece s existencí stromů svázán. Muselo se začít jednat.

Vládce lesa Ilfen, který je zároveň i Cassieliným otcem, to chtěl nejdříve vyřešit mírovou cestou. Tehdy všichni hromadně přišli prosit vévodu Dorcha ar Gela z Carraigdalu, aby svým poddaným zakázal ničit jejich les. Vždyť je to přece chráněné území. Apelovali na jeho dobrotivou povahu a zdravý rozum. A že by bylo dobré, kdyby tisícileté přátelství mezi lidmi a bytostmi Ghawardského lesa přetrvávalo i nadále.

Jenže Dorch vůbec nebyl rozumný a už vůbec ne dobrotivý. Navíc to vypadalo, že likvidaci jejich stromů snad i nařídil. Prostě se jim všem vysmál. Prý že potřebuje dřevo na stavbu nového křídla svého hradu a že jestli ho ještě jednou přijdou obtěžovat, tak jim ten zatracený les vypálí a místo něj tam budou obilná pole. Ostatně to měl už dlouho v plánu. A že velký a mocný Ilfen, místo toho, aby se poflakoval někde v houští, může napřesrok začít orat.

To Ilafena velmi rozzuřilo. Takovou trestuhodnou neúctu vůči svému majestátu ještě totiž nikdy nezažil. Tehdy udeřil svou holí do podlahy Dorchova přijímacího sálu tak, až se otřásla země. Na některých místech popraskala dlažba a ze vzniklých puklin začaly rašit nejdříve tenké proutky, které ale během pár vteřin začaly rychle růst. Za několik okamžiků z nich už byly dospělé stromy.

A nedělo se to jenom na hradě, ale v celém kraji, ve všech městech a vesnicích. Během pár minut tak Ghawardský les pohltil celé Carraigdalské panství. Rozprostíral se od severní hranice k jižní a od západní hranice k východní. Tam se zastavil a dál nepokračoval.

Někteří lidé v panice utekli do Namhaidu nebo do Laivenu a sem se už nikdy nevrátili. A Dorch se svou rodinou byli mezi prvními, kdo vzali nohy na ramena.

Jiní se ještě nějakou dobu poté snažili vysekat své příbytky z bujného porostu. Ale bezvýsledně. Kouzlo bylo dokonalé. Ořezané větve za pár chvil vždy narostly do ještě větších rozměrů. Postupem času už tu nezbyl nikdo, kdo by tu chtěl zůstávat. O to víc Cassielu překvapilo, když nedávno narazila na nešťastnou lidskou dívku, jak se sklání nad svým starším bratrem v bezvědomí a ošetřuje mu rozbitou hlavu.

Tehdy si Cassiela vyšla na jednu ze svých procházek. Byla krásná zimní noc. Měsíc v úplňku a hvězdy ozařovaly zasněženou lesní pěšinku. Zkrátka ideální doba na sběr jmelí do kouzelných lektvarů a léčivých nápojů, či jako ochranu před zlými duchy. Šla na jistotu. Věděla, na kterém stromě tato magická bylina roste. Její věrné sněhobílé sovy Tyllu a Curu jí poletovaly nad hlavou a vesele houkaly.

Kráčela po úzké, chvílemi trochu zledovatělé pěšině. Už byla téměř na místě, když tu najednou slyšela vzdálené volání o pomoc. Vyslala proto Tyllu, aby se porozhlédla po tom, co se stalo. Třeba trpaslice Vilgena opět uvízla v jezevčí noře. Nebo některá z lesních víl zakopla o pařez a zvrtla si kotník. Byl to zkrátka ženský hlas, který se po větru linul až sem.

Tyllu přiletěla za chviličku zpátky. Cassiela chvíli pozorně naslouchala jejímu vyděšenému a chaotickému kvílení a nebyla z něj věru moudrá. Asi to vypadalo vážně. Proto sovu požádala, aby jí ukázala nejkratší cestu. Tyllu ihned zamávala svými velkými křídly, zakroužila Cassiele nad hlavou a zamířila východním směrem. Curu jí těsně následovala. Cassiela měla co dělat, aby jim stačila.

O něco později sovy i čarodějka dorazily k starým, mechem a náletovými dřevinami porostlým ruinám. Ihned je poznala. Jaký nádherný hrad to kdysi býval. Pamatovala si, že na nádvoří měli kašnu s pitnou vodou a často se zde pořádali trhy. Občas sem někdo z Ghawardského lesa přišel a zlato, či nějaké jiné vzácné komodity, jako třeba meče a sekyry trpasličí výroby, léčivé bylinky, či nějaké magické předměty a esence, směnil za věci, které se mu hodily, a uměli je vyrobit jenom lidé. Tehdy, než se stala ta událost, která změnila životy jich všech, si obě skupiny opravdu velmi rozuměli. To už je ale dávno pryč.

Chvíli tam jen stála zadumaná do svých vlastních vzpomínek. Z nich jí vytrhl až hlas, co se ozval zpoza polorozbořené zdi: „Astere, prober se. Já s tebou nehnu. Musíš vstát sám. Astere!“

Cassiela popošla pár kroků, aby zjistila, kdo tam je. Zahlédla jen dívčí postavu v dlouhém kabátě a s tmavými vlnitými vlasy, jak je sehnutá k něčemu na zemi, co ve tmě nešlo moc rozeznat. Přišla tedy ještě o kousek blíž, aby si na ní mohla posvítit lucernou.

Tu si ale ta mladičká cizinka všimla světla dopadajícího kousek od ní a hlasitě vyjekla. Cassiela se jí pokusila uklidnit: „Neboj se mě. Já ti neublížím. A ani jemu ne.“ Dodala ještě když konečně uzřela, že to beztvaré na zemi je zraněný mladý muž. A kupodivu docela hezký. Jen byl zraněný a potřeboval ošetřit. „Jinak, já jsem Cassiela, dcera lesního pána Ilfena. Co vás dva sem přivedlo?“

„Jmenuji se Ariana ar Gel z Carraigdalu. Nebo spíš toho času… bez Carraigdalu. A tohle je můj bratr Aster. Za Ilfenem právě jdeme. Chceme ho požádat, aby nám vrátil naší zemi. Přece se neustále nebude mstít našemu praprapradědečkovi. Vždyť už dávno nežije.“

„Ach, já vždycky zapomínám, že vy lidé nejste tak dlouhověcí, jako my,“ poznamenala Cassiela.

Ariana se naježila: „Co s tím má co dělat dlouhověkost? Jsme dědici této země a Ilfen jí neoprávněně zabral.“

Cassiela si povzdychla: „Váš předek Dorch především nerespektoval hranice mezi jeho panstvím a naším lesem. Trest je přiměřený.“

„Proč ale tedy nepotrestal jenom jeho? Proč byl potrestán i celý lid?“ ptala se Ariana a otírala bratrovi kapesníčkem krev z obličeje.

„Lid má takového pána, jakého si zaslouží,“ odpověděla Cassiela tvrdě. Rozhovor se stáčel směrem, který se jí vůbec nelíbil. A navíc by jí nikdy ani ve snu nenapadlo, že někdo potomků Dorcha ar Gela, který měl tu drzost a vypustil z úst myšlenku, že zapálí les, přijde, a bude se tu chtít znovu usídlit.

„Proč bychom ale měli trpět my? Žijeme po celá léta jako vyhnanci. A třeba já a Aster jsme tehdy vůbec nebyli na světě. A ani naší rodiče ne. Copak je spravedlivé, abychom trpěli za to, co možná udělal nebo neudělal?“ namítala Ariana. „Tak co? Řekneš mi teď, že potomci mají takové předky, jaké si zaslouží? Sama musíš vědět, že to tak není.“

„Ne není. To máš pravdu,“ rezignovala Cassiela nakonec. Pak otočila hlavu k Asterovi. „Tady zůstat nemůže. Za chvíli se tu budou stahovat vlci a to bude zlé. Musíme ho dostat ke mně do chýše. Potřebuje se zahřát. Mám tam i hojivé tinktury.“

„Jak? Já ho sama neunesu. A i ve dvou bychom se hrozně nadřely,“ zahořekovala Ariana.

Cassiela se ale pousmála a odkudsi ze svého pláště vytáhla lahvičku s inkoustem a kus pergamenu: „Napíšu vzkaz trpaslíku Hromburovi a jeho ženě Vilgeně. Ti vlastní saně a chovají ergenské poníky. Pomůžou nám.“

Ariana jen bezradně sledovala, jak Cassiela ve světle své lucerny cosi škrábe brkem na pergamen. Doufala, že má pravdu a že ti dva, budou vůbec ochotni přijet se svými saněmi. A vůbec. Co když jsou jejich saně tak malinké, že se na ně dospělý muž ani nevejde? Jak jsou vůbec velcí trpaslíci? A nežene je Cassiela nakonec do záhuby? Nechystá nějakou past? Ariana by si přece nějak poradila, ale chudák Aster je v bezvědomí. Co bude s ním?

Cassiela, když dopsala dopis, stočila ho do ruličky a hvízdla na své sovy. Jako první k ní přiletěla Curu. Čarodějka jí ihned přivázala svitek k noze a zašeptala jen: „Leť k trpaslíkům do mlází. A kdyby už spali, dělej všechno proto, aby se vzbudili.“

Pak si přisedla k Arianě. A aby si nějak ukrátila čekání, zeptala se jí: „Co se vlastně tvému bratrovi přihodilo?

Ariana se zachvěla: „No… já nevím, jak to popsat.“

„Zkus začít od začátku,“ povzbudila jí Cassiela.

Ariana tedy začala roztřeseným hlasem vyprávět: „Jeli jsme s bratrem na koních po cestičce. Bloudili jsme tu už nějakou dobu. Nikde ani stopy po někom, kdo by nám ukázal, kudy se dostat k Ilfenovi nebo alespoň někam, kde bychom dostali najíst. Ujeli jsme dalekou cestu a nevěděli jsme, jak dál. Dorazili jsme k této zřícenině. Ihned jsme pochopili, že je to bývalý hrad našich předků. Chtěli jsme ho prozkoumat. Když už nic jiného, alespoň bychom mohli přenocovat někde v závětří. Jenže jen jsme se přiblížili k hradbám, z tamtoho stromu vylezla nějaká obluda. A opravdu hnusná. Ta strašlivě zařvala a tím vyplašila naše koně. Ti nás shodili na zem a utekli každý na jinou stranu. Já jsem spadla do hlubokého sněhu. Ale Aster narazil hlavou na kámen. Ten netvor se pak hlasitě zasmál a jakoby vplul do stromu jiného.“

„Jaká obluda?“ otázala se nejistě Cassiela? „V našem lese přece žádné obludy nejsou.“

Ariana ale popuzeně pokračovala: „Ale my jí viděli. Opravdu tu byla. Chodila po dvou nohách, ale tělo měla porostlé hustou dlouhou srstí. A z hlavy jí trčely mohutné parohy. No já opravdu nelžu.“

„Ach tak,“ pochopila Cassiela. „To jste jistě zahlédli jednoho ze strážců lesa. Je jich tu hned několik. Chrání les před vetřelci a dokážou být pěkně zlomyslní. Obzvlášť, pokud někoho přistihnou při tom, že se snaží škodit. Dobrých lidí si většinou nevšímají.“

„My ale nedělali nic špatného,“ protestovala Ariana.

„Opravdu nic? Někdy přitáhne jejich pozornost i hlasitější hovor nebo agresivní myšlenky. Na ty jsou obzvláště citliví,“ vysvětlovala Cassiela.

Ariana si povzdychla: „Možná že ho přilákalo to, jak Aster řekl, že bychom se měli utábořit na noc a rozdělat oheň. Že takhle po setmění stejně Ilfena nenajdeme a aspoň se na chvíli zahřejeme.“

„Oheň opravdu nemají rádi,“ přikývla Cassiela. „Cítí se jím ohroženi. Je nebezpečný pro jejich stromy.“

A tak tu seděly a rozmlouvaly ještě nějakou dobu. Cassiela zabalila Astera do svého pláště, aby tolik nepromrzl a Ariana mu třela ztuhlé končetiny. Zrovna, když Ariana chtěla navrhnout, že by se jim nějaký malý ohníček přece jen hodil, zaslechly z dálky slabé cinkání rolniček a dusot kopyt.

„No vidíš. Hrombur už přijíždí.“ rozradostnila se Cassiela a vstala. Ariana se postavila také a otočila se po směru toho zvuku. Za pár okamžiků už skutečně spatřily tak maličké poníky, jaké Ariana jaktěživ neviděla. Možná že ani Asterovi lovečtí psi nejsou o moc větší.

Táhli za sebou drobné sáně, do kterých by se možná skrčil jeden člověk vsedě, ale nikoliv vleže. To podivně spřežení řídil mužík nízký vzrůstem, který ovšem byl trochu široký v pase. Dlouhý a huňatý vous měl přehozený dozadu přes rameno a vlasy mu trčely na všechny strany.

„Tak tohle nepůjde,“ povzdychla si Ariana.

„Co nepůjde, mladá dámo?“ zavrčel na ní trpaslík. „Jinak, já jsem Hrombur z trpasličího lidu. Prý tu máte nějakého zraněného. To bude ten, co leží tady, předpokládám.“

„Hm, ano. To je můj bratr. Potřebuje do tepla. Velice si vážíme, že jste přijel, pane Hrombure. Jsem Ariana ar Gel.

Trpaslík si něco nesrozumitelného pro sebe zamumlal, a pak nahlas zvolal: „Tak ho tedy naložíme na mé sáňky. Cassielo, kde ho mám vyklopit?“

„Hrombure, zastav s ním u mé chýše. Jen s ním zacházej prosím jemně. Žádné vyklápění.“

Uvezou ho ta zvířata vůbec?“ nemohla si odpustit Ariana. „A nasoukáme ho vůbec do těch sání?“

„No dovolte, dámo! Moji poníci… Moji ergenští poníci, že by něco neuvezli? Taková urážka. Já jsem jednou na saních svezl i obra Gerenhara. A to je jinačí váha, než tenhle hubeňour.

„Obra?“ otázala se nevěřícně Ariana. „Jak?“

Nakonec se do toho musela vložit Cassiela: „Víš, Ariano, ergenští poníci mají velkou tažnou sílu a uvezou opravdu veliká břemena. Co se týče saní, tehdy Hromburovi pomohlo moje kouzlo.“

„Kouzlo? Mělo mě napadnout, že umíš kouzlit. Vždyť jsi Ilfenova dcera,“ ušklíbla se jen Ariana.

Cassiela se už ale jednou rukou dotkla saní, poklepala na ně, a pak o několik kroků poodstoupila. V tu chvíli se zvětšily na tolik, že se tam mohl položit nejen Aster, ale i posadit ona i Ariana.

***

Když Hrombur a obě ženy s pacientem dorazili před chaloupku, společnými silami ho dopravili dovnitř a uložili do postele.

„Tak,“ pronesl nakonec Hrombur. „Cassielo. Zmenši mi zase saně na normální velikost, ať můžu táhnout domů.“ Cassiela ho poslechla a trpaslík po krátkém rozloučení skutečně odjel.

Aster potom dostával od Cassiely různé odvary, kterými mu vymyla ránu na hlavě a nakonec došlo i na magické zaříkání. Jeho úraz byl vskutku vážný a jinak to řešit nešlo. Tři dny a tři noci spal. Čtvrtý den ráno se konečně probral a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Jako první spatřil Arianu, jak ještě podřimuje na peci. Pak trochu pootočil hlavu a zahlédl nádhernou mladě vypadající ženu, jak zrovna vymetá z plotny popel do uhláku. Její světlé vlasy jí splývaly do půli útlých zad a tak půvabnou tvář, jako měla ona, ještě u žádné jiné neviděl. Pak vstala a odešla i s popelem ven. Když procházela kolem něj, zavřel zase oči, aby si nevšimla, že už je vzhůru. Jako by nechtěl vyplašit ten líbezný výjev.

Nakonec se ale po chvíli přece jen posadil na posteli. Přemýšlel, jestli nemá vzbudit svou sestru. Jistě bude vědět, kde to jsou. V tom ale vrzly dveře a dovnitř vešla ona.

„Ach, tak už ses probral?“ zeptala se tlumeně. Měly jsme o tebe s Arianou velkou starost.

„Kdo jsi?“ odpověděl Aster na otázku otázkou.

„Jsem Cassiela. Jsi právě v mé chýši.“

„A jak jsem se sem dostal?“ otázal se Aster značně zneklidněně.

Cassiela odvětila: „Přivezl tě na saních trpaslík Hrombur. Byls v bezvědomí. Tvého koně vyplašil strážce lesa. Spadl jsi hlavou na kámen. Já a Ariana jsme tě ošetřovaly celé ty tři dny, cos tu ležel.

„Matně si něco vybavuju,“ přikývl Aster. „Tu chlupatou zrůdu s parohy na hlavě na nás určitě poslal Ilfen.“

„Ne, tak to není,“ zarazila ho Cassiela. „Můj otec Ilfen to nebyl. Strážci hlídají les před nekalými živly. A zrovna tohohle rozrušila vaše zmínka o ohni. Toho se oni bojí a nemohli riskovat, že by je ohrozily plameny.“

„Však já bych nedopustil, aby hořelo něco jiného, než těch pár polínek v ohništi… Moment, říkala jsi, že Ilfen je tvůj otec? Myslíš, že je nějaká naděje, že nám vrátí naší zemi?“

Cassiela pokrčila rameny: „Teď v zimě bych za ním rozhodně nechodila. Bývá totiž velmi nerudný a také často podřimuje. To až na jaře, když na jeho kůru na obličeji zasvítí první hřejivé paprsky slunce a jeho hlava obroste listím, bývá s ním rozumnější řeč.“

„Infen je strom?“ podivil se Aster. „V tom případě se mu vůbec nepodobáš.“

Cassiela zavrtěla hlavou: „Ne, není strom. Avšak má s nimi mnoho společného. Já se prý podobám své matce. Ona byla člověk.

„A jak se tak stane, že stromový muž se dá dohromady s lidskou ženou?“ to promluvila mžourající Ariana, kterou probudil hovor. Nejspíš už poslouchala nějakou dobu.

„To je dlouhý příběh,“ pronesla Cassiela.

„Já třeba mám rád dlouhé příběhy, nadchl se Aster. Jestli tu s tebou máme bydlet až do jara...“

„Jak do jara? Myslela jsem, že jakmile se zotavíš, oba se vrátíte domů. Na jaře potom můžete přijet zas.“ namítla Cassiela.

Aster se zatvářil zklamaně. Tahle žena se mu zalíbila na první pohled. Chtěl s ní strávit nějaký čas a poznat jí. A teď jí měl zase opustit? A co, až když sem přijede příště, zase zabloudí? Ne, ne, to nemůže riskovat. Raději tu zůstane.

Cassiela, když viděla, jak to Astera zasáhlo, pohladila ho po tváři: „Neboj se Astere. Nepůjdeš domů pěšky. Trpaslíci mezitím, co jsi tu ležel v mdlobách, našli tvého i Ariany koně. Mají je u sebe ve stájích a až se úplně zotavíš, můžeme pro ně zajít. A tady,“ shýbla se k zemi a zdvihla ze země soví pírko. „Tady tohle si vezmi. Až budete odjíždět, vyhoď pírko do vzduchu. Ukáže ti cestu domů. A v den jarní rovnodennosti ti ukáže zase cestu ke mně. Nezapomeň ale, že ne dříve ani později. Pamatuj na to.“

„A proč až tak za dlouho? A nechtěla bys odjet se mnou? Bude mi po tobě smutno. A to tě znám sotva pár chvil,“ zaprosil Aster.

„Jo, pojeď s námi, Cassielo,“ přidala se Ariana. „Stejně náš otec na Astera naléhá, že se má oženit. Ty bys pro něj byla ideální nevěsta. Náš rod tak stvrdí s tím tvým nové přátelství.“

Aster po své sestře hodil polštář a pak vzhlédl ke Cassiele. „Neposlouchej ji. Mele hlouposti. Já… no, kdybych si tě chtěl vzít, tak jenom z lásky. Ne kvůli výhodám. Takových rádoby prospěšných sňatků mi už nabízeli a k ničemu to nevedlo. Ale tebe bych mohl mít rád.“

„Ani ty mi nejsi nesympatický, Astere. Zalíbil ses mi, hned jak jsem tě poprvé spatřila.“ povzdychla si Cassiela. „Jenže takhle jednoduché to nebude. Svazek mezi lidmi a nelidmi je sice možný, ale má jistá pravidla.“

„Jaká proboha?“ zděsil se Aster. „Je v mé moci je vůbec dodržet?“

„Přijde na to,“ pokrčila rameny Cassiela. „Když chtějí spolu žít lidé a nadpřirozené bytosti, musí mezi nimi existovat opravdu velmi silné pouto. Například když se zamiluješ do víly, nikdy nesmíš polevit ve svém citu. Nikdy si nesmíš nic začít s jinou ženou. To bys pak o svou lesní žínku přišel. Rozplynula by se a navždy zmizela z tohoto světa.“

„Ty ale nejsi víla. Jsi dcera lesního vládce. A také napůl člověk. nezdáš se mi., jako ten typ, co by se jen tak rozplynul,“ namítla Ariana.

Cassiela se otočila k ní: „Víš… ani si nepřej vidět, co by Ilfen udělal tomu, kdo by ublížil některým z jeho dětí.“

Ariana si pro sebe zamumlala něco o tom, jak by reagovala, kdyby se někdo pokusil ublížit jejímu bratrovi, kdežto Aster zvolal: „Já bych tě přece nikdy nezklamal, Cassielo. Budu tě milovat navždy. Proč mi nevěříš?“

„Ach věřím ti. Teď se možná zdá, že beze mě nemůžeš žít. Ale co o pár měsíců později? Jak můžeme vlastně vědět, že naše vzájemná náklonnost vydrží, Astere? Že to není jen chvilkové poblouznění?“

„Co mám tedy dělat?“ zaúpěl Aster zoufale.

Cassiela ho pohladila po tváři: „Musíš se prostě vrátit domů. Teprve při odloučení se pozná, zdali je naše láska pravá. Protože jedině ta vydrží věčně.“

Aster chápavě přikývl, ale nic neříkal. Srdce ho bolelo při pomyšlení, že by měl odejít. A viděl, že i Cassiela vypadá smutně.

„Hele, a co kdyby Cassiela dala Asterovi jednu ze svých sov? Ten po ní pak může posílat psaníčka o tom, jak se mu daří,“ napadlo Arianu.

Cassiela se usmála: „To není špatný nápad, Ariano. Takhle to uděláme.“

***

Tohle všechno se stalo před několika týdny. Aster se zotavil velice rychle a brzy měl dost sil na to, aby mohl nasednout na koně a i s Arianou zamířit domů.

Dnes konečně od něj dorazil dopis. Tyllu, která měla psaní přivázané k nožce hedvábnou stužkou, ji zastihla na jedné z jejích nočních procházek. Psalo se v něm, že Aster se sestrou dorazili v pořádku domů a že už se nemůže dočkat jara, až bude moci vyrazit zpátky do Ghawardského lesa za ní.

I Cassiela už se těšila, až se zase setká s Asterem. Velice se jí stýskalo. Právě teď dokončila dopis pro něj. Přivázala ho sově Curu na nohu a poslala jí za svým milým.

Tyllu si pak posadila na rameno, aby si odpočinula po dlouhé cestě a kráčela s ní zpět ke své chaloupce.