V dálavách mlhavých

Zdravím. Dnes jsme se pomalu ale jistě překlenuli k fotkám z 14. listopadu. Tenkrát jsem šla vlastně tu samou trasu, jako minule. Jen jsem odbočila o cestu dál. Takže jsem nezamířila k lesíku, ale mezi pole. 

Předchozí týden jsem to zakončili houbami. Teď jimi začneme. Víte, jak je v minulém článku ta druhá fotka od shora? A jak na té fotce jsou v levém horním rohu takové ty větve? Tak to jsou větve od stromu, kde jsem vyfotila toto. Tedy alespoň myslím. 

Jestli minule jsem básnila o dálkách mlhavých, co je potom tohle? Jaké verše by se daly složit o tomto výhledu? Možná toto:

Do mlhy ponořen

je celý svět.

Zdá se být ztracen.

Zatracen.

A staré zvěsti

z minulosti

se mísí

s přítomností.

A v budoucnosti

o tom můžeme vyprávět.

Mnozí lidé nemají mlhu rádi. Chápu to. Řidičům třeba vadí ve výhledu. Jiní z ní mají deprese. A přiznejme si to. Ono když je zataženo, mlhavo a vás sužuje takový ten šedavý, vlhký chlad, tak to opravdu působí velice melancholicky a stísněně. Prostě člověku chybí světlo. Světlo znamená slunce. A dostatek slunce znamená i dostatek vitamínu D. Má teorie je, že za špatnou náladu z nedostatku slunce je málo vitamínu D v těle. Proto je třeba si nastudovat, v kterých potravinách je a ty podle svých možností konzumovat. Já se podle toho řídím a jsem spokojená. 

Přesto si však myslím, že i krajina zpola schovaná v mlze má svůj tajemný půvab. 

A co teprve fotka. To pole je trochu jako poušť s písečnou dunou a městys v dáli je jako fata morgána. Tak blízko a přesto tak daleko. Když jsem to fotila, nebyl v tom záměr, aby to vypadalo takhle neobvykle epicky.