Když napadne první sníh

Zdraví, drazí čtenáři. Tohle byla po dlouhé době opravdu speciální procházka. Prostě jsem v neděli 28. listopadu vstala a vykoukla z okna a viděla sníh. Překvapilo mě to. A nadchlo. Oni přece hlásili sněžení v oblastech nad 400 metrů. Tolik jsem ho ale neočekávala. Víte, v létě já chodím na procházku zhruba ve čtyři hodiny odpoledne. Když se hodně velké horko, tak klidně až v šest. Na podzim jdu tak ve dvě ve tři. V zimně pak kolem jedné. Ale jak říkám. Tentokrát tam byl sníh. První sníh. A já se bála, že to zase brzy roztaje. Vzala jsem tedy psa a vyšli jsme spolu už v půl jedenácté dopoledne. Nebylo nač čekat. Jsou věci, které můžete odkládat do nekonečna a nic se nestane. A pak jsou věci, které se nevyplatí podceňovat. A procházka je jedna z nich. 

Vybrala jsem si tuhle cestu. A byla jsem ten den první, kdo po ní ten den šel. Nikdy si nejsem tak jistá, ale tentokrát to bylo očividné. Vrstva sněhu přede mnou byla zcela neporušená. Připadala jsem si, jak v zapomenutém kraji. Jako někde, kudy smí jít jen ti vyvolení.
Cesty ve vsi byly rozježděné, pošlapané a dokonce už i posolené. Tohle ale byla nádhera. Nikde nic a nikde nikdo. Vlastně vždycky, když nechci nikoho potkávat, jdu tudy. A stejně  ve výjimečných případech potkám traktor nebo cyklistu. Tentokrát ale nebyl důvod k tomu, aby se traktor obtěžoval mezi pole. A jak se ukázalo, ani cyklistům se do toho hustého sněžení nechtělo vyjet.

A tohle je jedna z těch fotek, která vypadá černobíle, i když ve skutečnosti není. K takovému efektu asi člověk potřebuje tři věci. Bílé nebo šedé nebe, krajinu pokrytou silnou vrstvou sněhu a sněžení jako takové. Tedy alespoň takhle se to zdá. Vlastně černobíle vypadá i fotka předchozí.

Tady je přece jen rozpoznat trochu barvy. Ale to jen díky tomu lišejníku. Nicméně tahle fotka vznikla hlavně proto, že jsem se pokoušela vyfotit slunce. Protože jsem ho prostě dlouho neviděla, že jo. Ani jeho nesmělý náznak, jako je tento. 

Ono vůbec díky všudypřítomné bílé to vypadalo, jako by bylo více světla, než obvykle. I když asi nebylo. Přesto člověk musel přivírat oči, jako když člověk ze tmy vejde do osvětlené místnosti. I když tohle bylo asi i tím, že mi chvílemi vyloženě šlehal mokrý sníh do ksichtu. 

A další taková cestová fotka. Mě se vždycky líbily ty stromy po pravé straně. Jsou to duby. Tedy alespoň některé z nich. Tady mě vlastně tak trochu vytrolil strom. Když jsem tudy šla, shodil mi trochu sněhu za krk. Padouch.

Jen tak pro informaci. Až do teď to byla ta trasa, na které jsem fotila jižní nebe. Takže jsem nedošla do strašidelného lesa plného ďábelských hladových komárů ale někam docela jinam. A tady je to rozcestí.

A tady můžete vidět, jaká vrstva sněhu byla na větvích. Není divu, že to spadává.

Po malé chviličce se dostanete k rybníčku s velice kouzelnou atmosférou. Škoda, že ho nemůžete vidět na jaře nebo v létě. To je opravdu krásný.V tomhle stavu však člověk cítí trochu rozpaky. Já ho vlastně vidím takhle v zimě poprvé. Je to asi příliš daleko na to, aby sem člověk chodil, když je chladné počasí. Ale jak říkám. Ten den jsem byla nadšená. 

Detail zasněžených větví listnatého stromu už jsem vám ukázala. Teď ještě větve jehličnaté.

Tohle místo má zajímavou energii. Vlastně nic člověka emočně nepročistí tak, jako procházka smrkovým porostem.  

Došla jsem až sem. Jasně, že bych mohla pokračovat dál. Nicméně mi už zábly nohy a jsem si jistá, že chudákovi psovi asi ještě víc. Přece jenom mu už bude jedenáct let, tak ho taky musím trochu šetřit, že jo. Ačkoliv je ještě pořád akční, nemůžu ho přepínat, jako dříve. To víte, za mlada to byl takový tahač, že přetrhl několik vodítek. A táhnul jako blázen i po osmi kilometrech. Dneska jde normálně. Už se to naučil. A sám i dovede naznačit, že už mu procházka stačila a že je třeba zamířit k domovu. 

A tady už jsme zase u nás na návsi. Nemůžu před vámi přece zatajit, jak nám krásně ozdobili smrček a jak překrásně vypadá s tou zimní atmosférou v pozadí. Pravá předvánoční atmosféra.