♪ Co jsem nejvíc poslouchala v lednu 2022

Dobrý den, drazí čtenáři. Jak jsem už psala v jednom z minulých článků, jedna bloggerka dávala na svůj blog seznamy písní, které za ten či onen měsíc nejvíc poslouchala. Tuším, že jich vždycky měla deset. 

Mě se ten nápad vždycky velice líbil, ale bála jsem se ho uskutečnit také. Zejména proto, že by se mohlo stát, že v lednu budu poslouchat na vlas to stejně, jako třeba v únoru. Nebo že si nejvíc budu pouštět písně, které už zkrátka na blogu dávno mám. Přemýšlela jsem, jak to řešit.

A provedu to nejspíš následovně. Budu sem dávat písně, které jsem opravdu za ten měsíc poslouchala nejvíce.  A kdyby se něco opakovalo, dám to sem jako odkaz. Jen nevím, co budu dělat, až zjistím, že jeden měsíc jsem poslouchala více písní, než jiný. Ale asi ani to nebude problém. Dám si asi horní hranici deseti písní a když jich bude méně, nic se nestane. Ať tak, či tak, pokusím se k nim vždy nepsat pár vět... Aby to ovšem zase nebylo pár románů...

Tuto píseň jsem objevila v létě 2021, když jsem chtěla poznat i jinou hudbu od heavy metalové skupiny Iron Maiden, než je "Fear of the dark" nebo "Run to the hills". Prozkoumala jsem mnohé. Včetně této písně s názvem The Writing On The Wall. Tehdy mě nezaujala. Na konci prosince jsem si jí pustila znovu. A pak už jsem tu melodii nemohla pustit z hlavy. Vydrželo mi to ještě první týden v lednu. Mě když zaujme nějaká píseň, je to jako posedlost. První týden v lednu jsem poslouchala jen jí. Klidně hodinu v kuse. A třeba každý den. Prostě zasednu k počítači, buď pracuju na článku na blog nebo hraju nějakou hru a do toho si pouštím tu konkrétní píseň. Nebo při úklidu je to dobré.

A vůbec jsem v tu dobu měla poněkud apokalyptickou náladu. Měla jsem dokonce chuť si i přečíst Knihu Zjevení. Nabyla jsem tehdy dojmu že jen tak pochopím ten videoklip ještě hlouběji. Ale nic takového doma nemáme.

Avšak... Tak, jak mě tato píseň pohltila, tak mě i vyplivla.

A to jenom proto, aby se mi pod kůži mohla dostat jiná. A to konkrétně Vlak to nice od rockové kapely Extra band.

Tato skupina je vlastně poměrně stará. Ne sice tak moc, jako Iron Maiden, ale také už toho hodně pamatuje. Je mezi nimi jen osm let rozdílu. Z jakých let jsou ovšem tyhle písně, jsem zatím nezjišťovala.

Vlastně jsem do nedávna nevěděla, že nějaký Extra band vůbec existuje. Až jednou, když jsem byla v práci na odpolední, kolem půl desáté večer hráli píseň Poslední zvonění. A věděla jsem jen jedno. Že tu píseň bych si ráda pustila ještě jednou. Že má pěknou melodii a že jsem jí už slyšela a neumím si jí zařadit. Občas se to tak stává. 

No snad chápete, že jsem si tu melodii musela pobrukovat až do konce směny, abych to nezapomněla. Jako by mi to mohlo pomoct v hledání, když nevím autora, ani název skladby. Nakonec jsem doma ale dostala spásný nápad. Vím, na které stanici to hráli a vím i kdy. Stačí si jen najít stránky rádia Impuls. Doufala jsem v to, že tam někde budou mít seznam odehraných písní. A fakt ho tam měli. Tak jsem to prostudovala a vylučovací metodou jsem našla to co jsem hledala. Píseň jsem si poslechla na youtube a následně jsem se pustila i do prozkoumávání jejich další tvorby.

A čirou náhodou jsem se proklikala i na Vlak do nice. A pak mi svitlo. Tuhle píseň jsem totiž také znala. Tentokrát jsem ale věděla odkud. Zpíval jí přece ten pán s klávesami na letním pracovním večírku. A Poslední zvonění určitě taky. Loni i předloni. Poznání je vlastně skvělá věc. Teď už je mi jasný, proč mi furt nalévali ten rum. Chtěli, abych si z písní, které si připravil, nic nezapamatovala. Jenže někdy podvědomí pracuje za mě. To když náhodou nepracuje proti mě. :-) 

Každopádně se mi tato úžasná hudba stala kulisou i při vybarvování antistresových omalovánek. 

Kapela Skáld je specifická záležitost. Není to metal ani rock. Spíše takový epický folk. Jejich texty se hojně věnují vikingské kultuře, přestože, členové skupiny jsou Francouzi, jak poleno. Přesto od nich patrně neuslyšíte žádnou píseň ve francouzštině. Mnoho názvů jejich písní naopak google překladač identifikoval jako islandštinu. Myslím, že nenajdete krásnější severogermánský jazyk, než je právě islandština.

Píseň jako taková je velice milá na poslech. A zároveň lehce melancholická. Když člověk chytne to správnou náladu, je tohle skvělá volba. 

Od této kapely je dobrá i píseň Rún.

Pagan folkovou kapelu Ďyvina jsem neobjevila náhodou, jako valnou část toho, co jsem kdy poslouchala. K tomuhle jsem se dostala skrze kapelu Deloraine. O té jsem se kdysi také zmiňovala. Zkrátka jsem se dozvěděla, že Deloraine a Ďyvina spolu kdysi měli nějaké turné, nebo co. A tak jsem si řekla že musím Ďyvinu prozkoumat. 

Na první poslech mi přišla lehce neskousnutelná. Nejspíš to není hudba pro běžného člověka. Je taková moc pohanská. Uf. Ještě že nejsem běžný člověk. Mě to rozhazovalo z rovnováhy, protože jsem nebyla schopná poznat, co je to za jazyk, kterým zpívají. Pravda. Něco málo mají česky. A ten zbytek... Musela jsem pátrat po internetu, abych se to dozvěděla. Mně to přišlo jako srbština říznutá ruštinou a polštinou, kterou někdo zbavil šišlavosti.

Nakonec jsem ale tomu přišla na kloub. Je to zpívané medžuslovanštinou, neboli mezislovanštinou. Na Wikipedii se pak můžete dozvědět, že je to uměle vytvořený jazyk, jehož cílem má být to, aby si rozuměli příslušníci různých slovanských národů, aniž by nutně museli umět nějaký jiný slovanský jazyk. Něco jako staroslověnština, ale modernější. 

Ale zpět ke kapele. Už v prosinci se mi zalíbila píseň Lovec a vólk. Ale teprve v lednu jsem přišla na to, že je fajn celá tato deska o čtyřech písních. Není to tentokrát nějaká nutkavá poslouchavost. Spíš to má ryce funkční charakter. Zjistila jsem si, že je to ideální hudební podkres pro psaní článků na blog. Tedy hlavně, když se snažím spát popisky k podzimním fotkám a mlze. Tak jako, když jsem výše zmíněnou píseň od Skáld pouštěla, když jsem dávala dohromady článek s fotkami se sněhem. 

Nedávno jsem našla video s nějakou písní ze Zaklínače, která byla postupně zazpívaná v mnoha jazycích. Mimo jiné i maďarsky. To mě přivedlo na myšlenku, že už jsem dlouho neposlouchala žádnou maďarskou hudbu. 

Kapelu Thy Catafalque jsem objevila někdy na začátku minulého týdne. Kdysi dávno jsem Poslouchala skupinu ze stejné země s názvem Kalapács. Respektive měla dvě zajímavé písně a dneska už absolutně nerozumím tomu, co jsem na nich tehdy viděla. Jo a ještě vlastně znám kapelu Kárpátia. Taky zajímavý hudební počin. Věděla jsem ale, že je třeba hledat ještě jiné maďarské skupiny. No a našla jsem tuhle. 

Thy Catafalque spadá prý do avantgardního metalu. Píseň Embersólyom však zní celkem folk metalově. Takovýto styl mám docela ráda. Melodie zní, jako by jí tkali ze slunečních paprsku, jako by jí ulovili ve větru, jako by jí vytáhli přímo z kořenů stromů... Možná že by se při té hudbě dala psát báseň.

Jenže Thy Catafalque má i odvrácenou tvář. Píseň Kel keleti szél na rozdíl od té předchozí zpívá chlap. A má takový téměř, ale ne úplně, gothic rockový podtón. Jen trochu ve svižnějším provedení. Asi jako některé jiné písně z alba Rengeteg. Někdy není špatné ponořit se do temnoty. Vždyť i to semínko nejdříve musí nějakou chvíli odpočívat v černé zemi, aby pak z něj mohla směrem ke světlu vyrůst květina. A vůbec. Tahle píseň vlastně zase tak temná není.

Vypadá to, že vlastně každé jejich album je úplně jiné. Samozřejmě to stojí za další studium. Tedy alespoň já se do toho určitě někdy pustím. Možná až někdy v budoucnu omarodím a nebudu vědět roupama co dělat.