Když fotím jižní nebe

Zdravím, milí čtenáři. Předminule jsem zveřejnila sérii "Když fotím severní nebe".  Později jsem dostala nápad, že bych mohla zabrat i ostatní světové strany. A 17. října jsem to uskutečnila a vzala si tentokrát na paškál jižní směr. Ten den jsme měli po dlouhé době velice zamračenou obloha. Vlastně je to dobře. Přiznejme si. Kdyby mi proti foťáku svítilo slunce, výsledek by byl nejistý. Fotky by mohly být úchvatně stejně tak, jako hrozné. Ale toto tvrzení by člověk přece mohl aplikovat na jakékoliv počasí a světelné podmínky. 

Když se podíváte na první fotku, možná si povšimnete, že jsem objevila nový styl focení. Když se podíváte na nějaké starší, zjistíte, že před tím jsem prakticky skoro nikdy při focení vzdálenější krajiny nedopustila, aby mi tam zaclánělo něco, co je v popředí. Ale na této procházce jsem si uvědomila, že to někdy není na škodu. Když tomu náhoda dá, někdy to vpadá i působivě. A co teprve to, jak podzim některé stromy začínal barvit lehce do žluta. Je to zase o něco více, než na fotkách minulých. 

 

Zde se můžete pokochat rozlehlými loukami z jedné strany lemovanými větrolamem. Víte co?  Vlastně mi přijde, že ten větrolam se táhne několik desítek kilometrů od obzoru k obzoru. Často jsem se snažila dojít až na jeho konec, ale nikdy se mi to nezadařilo. Zejména proto, že čas od času člověk objevil nějakou neznámou cestu, po které se dal a nakonec vyšel na celkem známém místě. Ale i tak jsem prozkoumala jeho podstatnou část. Ale ne celou, sakra.

Napadlo mě, že je velká škoda, že u nás ve vsi nemáme žádný hřbitov. Víte, jak by se ty kříže nádherně vyjímaly, kdyby měly na pozadí tak melancholicky šedou oblohu. Takhle si musím vystačit s tím, co je tady. 

Jak jsem se čím dál víc vzdalovala od civilizace a přibližovala se k lesu, hvozdy byly čí dál divočejší. A některé docela blízko cesty. Jinak myslím, že na tomto místě by se vyjímala i nějaká strašidelná zřícenina starobylého hradu. Akorát to tedy není na kopci. To by byl problém.

Tady by se mi zase líbilo mít dron s nějakou kamerkou, abych mohla natočit, jak ta krajina vypadá ze shora. Mohlo by to být zajímavé. 

Víte, že tam vzadu je ještě jedna cesta? Je tam za těmi stromy a vůbec si nejsem jistá, jestli jsem tam odtud mám nějaké fotky. Ale myslím, že ne. Musím se tam někdy v budoucnu zase vypravit a poreferovat o tom. 

Jinak, teď jsem si uvědomila. Přibližně tohle místo jste mohli vidět v sérii "U motýlí louky". Poznáváte ten shnilý balík slámy? A ty stromy v dáli? Tehdy to tu ale mělo docela jinou atmosféru.

Vlastně celou cestu jsem převážně fotila to, co jsem měla po levé straně. A i tato jižní fotka vypadá zajímavě. Listnaté stromy postupně vystřídali smrky. A opravdu nádherné.

A tady smrky postupně přešly v borovice.

Jinak zhruba v těchto místech si mě všimlo nějaké velké hejno komárů a poletovalo neustále kolem mě. Ti byli tak hladoví, že člověka štípli i přes tepláky.

Tehdy jsem byla vděčná za to, že bylo docela sucho. Není nic horšího, než když jdete přes pole po vydatném dešti. To potom máte boty obalené bahnem. Zvlášť, když je pole čerstvě zorané. To je pak dvojnásobně hrozné. Ale tohle naštěstí nebyl tento případ.

Vlastn ěsi i myslím, že na tomhle poli mají snad zaseté i obilí. Ale uvidíme, co tam bude napřesrok. 

A tady už jsem na okraji lesa. Vlastně je to nádherné místo jako stvořené pro rozjímání. A šla bych dál. Jenže to mě u ucha začal bzučet jeden komár tak protivně, že jsem to nakonec vzdala. A stejně cesta domů byla možná dva kilometry dlouhá. Ono se to nezdá, ale dokud jde člověk přírodou, nemá šance se unavit. 

Když jsem šla tou samou trasou zpátky nevěřila jsem, že ještě objevím nějaký výhled, který mě zaujme. Ale přece jen se mi ještě několikrát poštěstilo. Ty keře tam vzadu jsou prostě kouzelné. 

A také jsem nemohla nevyfotit další podzimem zbarvené stromy. Tohle místo na růžku by bylo ideální na stanování. Člověk by se tam cítil tak chráněný. Tedy alespoň ze dvou stran.