Zdravím, milí čtenáři. Tak se zase jednou stalo, že se mi podařilo napsat báseň. Napsala jsem jí zhruba dva až tři dny po tom útoku na Ukrajinu. Jak říkám. Tehdy to pro mě bylo celkem nepochopené a působilo to na mě všelijak. Snažila jsem se na to nahlížet ze všech stran. A pořád si myslím, že je to něco, co se nemělo a nemuselo stát. A abych si alespoň částečně zpracovala tohle téma sama v sobě, sepsala jsem báseň, která si jen tak vyklíčila z mých pocitů....
Vyrvaná srdce
Vyrvaná srdce z těl.
Nic, než spálená zem.
Bůh ví, kdo pravdu měl
a my černou temnou jdem.
Vyrvaný z kořenů strom.
Zlomený prastarý kmen.
Už slyšíš z dálky ten hrom.
Už slyšíš z dálky ten sten.
Pláč, žal a zklamání.
Ty věčné otázky: Proč?
Jen ty nám zůstaly k mání.
Jen se světe dál toč.
Stíny se blíží až sem.
Už cítíš plamenů žár.
Zdá se to být jenom sen,
že číhá za humny zmar.
I taková situace může člověka k něčemu inspirovat. Já jsem to tak měla s tím obrázkem. Moc ráda bych i něco napsala, ale mám teď jakýsi psací blok.
OdpovědětVymazatTahle se povedla, má atmosféru.
OdpovědětVymazat