V tajuplných labyrintech

Zdravím, milí čtenáři. Dnes tu pro vás mám takové lehce po vánoční fotky. Nebo by se daly považovat ještě jako vánoční? Jsou z 26. prosince. Ono totiž bylo docela unikátní. Na slunovrat bylo jako na jaře. Ani na štědrý den člověk neměl šanci vytušit, že se k nám blíží zimní počasí. To až když jsem ráno 25. 12. vstala, bylo za oknem bílo. A vydrželo to dalších několik dní.

Když nasněží, je to vlastně takový svátek. Protože sníh je vždycky fotogenický. Nejhorší je pak to bláto, co je vždycky potom, když sníh roztaje. V takových obdobích ani pořádně není co fotit. Ale to si nechme na příště. Teď se kochejte dokonale bílým krajem.  

A tohle je úchvatný výhled. Přemýšlela jsem, jestli jsem to nefotila už někdy dřív. Přišlo mi, že už asi jo, ale muselo to být dávno a asi ne moc často. Já bych řekla že na poslední fotce v článku Návrat bohů můžete spatřit to samé. Jen u úplně jiného místa. A taky je to už necelé dva roky dozadu, takže některé části mohou vypadat trochu jinak. Ale je to ono. 

Nebo ještě ve starších časech jsem vyfotila sérii Nad zasněženou plání. Tehdy jsem zhruba tam, jako když jsem fotila toto nejnovější. Nebo o dvacet metrů vedle. To nehraje roli. Tehdy byla ukrutná mlha a navíc jsem se tenkrát zaměřila na místo, o kousek víc vlevo. Nicméně i tady jsou společné rysy najít. A samozřejmě, že nemůžu nezmínit předposlední fotku z článku Než se zešeří. Tohle nazývám jako "Ne moc často"? Ale tady je vidět, že máme kvalitní krajinu prověřenou léty. 

Já mám takový dojem, že i tenhle pohled znáte. Na výhledech do krajiny je skvělé, že vypadají působivě za jakýchkoliv podmínek. 

A tady je ten zlatý hřeb, po kterém jsem nazvala tento článek. Vyšlapala jsem si do sněhu svůj vlastní labyrint. Někdo totiž na internetu říkal, že když člověk chodí v kruhových labyrintech, tak to prý otvírá netušené možnosti jeho vlastního nitra. To, co jsem vytvořila, je fajn. Jenže jsem zjistila, že mě v něm nebaví chodit pořád dokola. Ačkoliv by to možná ten labyrint více zvýraznilo.

A poslední. Tuto silnici jsem už také fotila mnohokrát. Ale sakra. Podél ní jsou takové krásné stromy. A vypadají dobře i bez listí a pod sněhem. A také vím, že už jsem s tím vším trapná. Že bych opravdu měla hledat nové trasy pro procházky. A nebo fotit jenom na místech, kde jsem ještě nebyla. Protože hledat nové procházky je dost náročné. Všechny trasy mám už totiž prozkoumané. A to, co mám neprozkoumané je v podstatě neprozkoumatelné. Takže asi tak.