Ze zimy do jara

Zdravím, milí čtenáři.  Bylo 10. dubna a já si opět vyšla na procházku. A vyšla jsem si v tu nejhorší dobu, v jakou jsem mohla. Abyste pochopili. Vyjdu z baráku, a po dvou minutách chůze se strhne doslova neuvěřitelná sněhová vánice. A ten vítr. Prostě jsem jen chtěla obejít ten nejkratší okruh a vrátit se domů. A to i za cenu, že bych  nevyfotila žádné fotky. 

Každopádně jsem ale chtěla využít toho, že se temně šedé nebe a pokusit se o ponuře vypadající fotky. Vlastně za takových podmínek se člověk nemusí ani moc snažit. Jde to samo. 

Jenže to moc nevydrželo. Kdesi v půli cesty mezi jedním křížem na rozcestí a druhým křížem na rozcestí, což není víc, než dvě stě metrů, vítr polevil. Ani to sněžení už nebylo tak husté. A když jsem dorazila až tam, už svítilo slunce. 

A vůbec s focením tohoto kříže byl problém. On totiž stojí viditelně nakřivo.

A ačkoliv tenhle výhled byl ještě před deseti minutami totálně v mlze, teď je to již jasně viditelné. 

Slunce svítilo. Mraky pomalu odcházely. Sice byl ještě takový ledový větřík, ale jinak bylo skoro jako na jaře. 

I pampelišky se mi podařilo vyfotit. Když už rozkvetou i ty, znamená to, že už prostě moc těch vyloženě studených dnů nebude.

A pak přišly mraky nové. Bála jsem se, že přijde další vánice. Ihned jsem zamířila k domovu. Protože člověk nikdy neví. 

A tady jsme už na naší zahrádce.Musela jsem přece zvěčnit, jak naše narcisky povyrostly.

A také to, že už rozkvetlo i toto. Ne To prý není zlatý déšť ale zlatice. 

O dva dny později 12. dubna jsem jela do města. A i tam kvetly narcisy. Krásně. Některé byly plnokvěté, některé trubkovité. A některé dokonce měly načervenalý střed. Myslím, že je dobře, že se někdo stará, aby tam byly nějaké květiny. Města jako taková jsou jinak docela odporná.