Vlahé letní dopoledne

Zdravím, milí čtenáři. Jak už jsem kdysi jednou psala, málokdy chodím na procházku před obědem. Spíše jdu o pozdním odpoledni až k večeru. 26. června jsem ale vyrazila už někdy po desáté, protože jsem se bála, že potom bude horko. A musím říct, že ty fotky vypadají trochu jinak, než jindy. Především stíny jdou neobvyklým směrem. Já se možná někdy vypracuju k tomu, že půjdu na procházku krátce po východu slunce. Ještě totiž nemám fotky z rána. 

Na první fotce můžete vidět scenérii se zarostlým svahem, chaoticky rozmístěnými stromy a keři a dráty elektrického napětí. Za jiných světelných podmínek by z toho čišela ponurost. Jako v divočině. Jako v temném hvozdu. Tentokrát tento úsek vypadal téměř vlídně. Jako by vítal a vábil každého kolemjdoucího.

Tenhle pohled už jsem párkrát fotila. Ale s těmi stíny to ani neznáte. Trochu hyzdí fotku. Ale to není problém těch nebohých stromů. Když je člověk líný popojít deset metrů, je to těžké. Navíc se mi to  ten den více líbilo tady. 

Tady mě zase na první pohled upoutalo to kapradí. Vypadalo tak osaměle a přesto mi nepřišlo smutné. 

Toto jsou plané třešně. Kyselé tak, že ani špačci je nevezmou do zobáků. 

A toto panorama je hlavně o kontrastu živé přírody a jakési hromady hlíny a kamení. 

A konečně zlatý hřeb. Svlačce mám moc ráda. jsou tak krásné. Když nám loni vyrostly na zahrádce, choval se, jako ten nejďábelštější plevel.