Výlet do Písku

Tak se stalo, že i takový anticestovatelský člověk, jako jsem já, si 1. srpna vyjel do cizího města. A to do Písku. Třeba Strakonice za cizí nepovažuju Je to místo, kam člověk jede vždy, když potřebuje nakoupit něco, co nemají v obchodě u nás na vsi. Od dětství tam už byl člověk milionkrát. Ale v Písku se octne člověk málokdy. Většinou, když má zájem o něco, co ani v těch Strakonicích není. Přece jenom je to už vedlejší okres, že jo. Kolikrát jsem tam byla? Když to přeženu, tak možná sedmkrát. Z toho naposled možná v deváté třídě.
Poslední dobou ve mě ale hlodala jedna taková myšlenka. Vždyť tam žilo tolik slavných osobností. A hlavně umělců. Napadlo mě, že tam musí být nějaké inspirující klima. Potřebovala jsem to prozkoumat. 

Měla jsem jasný plán:
1. Navštívit kočičí kavárnu
2. Navnímat atmosféru města
3. Navštívit Prácheňské muzeum. 

Povedl se mi pouze bod číslo 2. Zjistila jsem totiž, že Písečáci totálně zazdili pondělí. V kočičí kavárně i v muzeu mají otevírací dobu pouze od úterý do neděle. A kdy si myslíte že jsem tam byla já? Je to snad nějaký místní folklór? 

Jako první jsem si dala za cíl z autobusového nádraží trefit na velké náměstí. Což byl těžší úkol než se dalo čekat. V podstatě jsem šla celou správně. Prošla jsem okolo všech míst, které jsem měla znázorněné na mapě. Včetně tohoto Kostela svaté panny Marie, který je jednou z dominant Písku. A asi se tam zrovna pořádala mše, protože jsem odsud slyšela hlasy. 

A tak nějak jsem se neustále motala okolo něj a po nejbližších ulicích a nemohla jsem to zatracené náměstí najít.

Také jsem na svých cestách zahlédla tuto kašnu. Mám ráda kašny. Proto mě mrzí, že ve Strakonicích žádné takové nejsou. Nebo jsem tam alespoň žádné neviděla. 

V Písku  vlastně mají náměstí dvě. Malé náměstí, kde se nachází morový sloup. To jsem našla čirou náhodou, i když bylo až v pořadí.

A druhé je Velké náměstí, podobající se dlouhé širší ulici, kde není nic, co by stálo za vyfotografování. A laik si ani nevšimne, že to náměstí vůbec je. (Proto ho taky nikde vyfocené nemám.) Prakticky třikrát jsem ho prošla, než jsem si vůbec uvědomila, že tam už jsem. Vím, že už jsem trapná s tím porovnáváním Písku se Strakonicemi, ale tam to s těmi náměstími mají podobně. 

Odsud jsem pak zamířila k té kočičí kavárně, která byla zavřená. Vyčerpaná a rozčílená jsem si pak někde v lahůtkářství koupila dva chlebíčky, které jsem sežrala na posezení. 

Tady je další zajímavé vodní dílo. 

A tady je řeka Otava. Tady už je pěkně široká. Ze svého domovského okresu jí znám užší. Právě jsem stála na nejstarším kamenném mostě v Čechách. A ano, přítomnost holuba na fotce byl záměr. Četl mi myšlenky a chvíli posečkal. :-) 

Jsou tam i matně vidět čtyři z pěti soch z písku.

Poté jsem se na ně šla podívat zblízka. 

Vlastně člověk prd poznal, co měly ztvárňovat. Jen u téhle se dal rozpoznat Rumcajs s Mankou. 

A tady máte ten most v celé své kráse. A ještě lepší bylo to, jak se nebe krásně odráželo od vodní hladiny. Vypadalo to tak úchvatně. 

Informace o sochách. Jen tak pro zajímavost. 

A mají docela hezkou květinovou výzdobu. 

A tady je to muzeum. Zavřené, protože bylo pondělí. A zrovna tam měli mít expozici "Keltové v jižních Čechách". A já to neviděla.

A tak jsem vyfotila alespoň tuto zkamenělinu dřeva.  

A pak jsem měla volnou zábavu. Jen tak jsem bloumala ulicemi, až jsem dorazila k domu, kde kdysi bydlel Fráňa Šrámek. Prý ho pobyt na tomto mstě inspiroval k napsání knihy "Ktříbrný vítr". To jsem kdysi četla, ale vzdala jsem to už u třinácté kapitoly. Měla obdivuhodný účinek. Po přečtení tří stránek  člověk zaručeně usnul. 

Myslím, že z místní atmosféry by se dalo vytěžit víc. Vždyť pár minut od baráku měl tuto ulici. Vsadila bych se, že v noci jistě vypadá strašidelně. To by se po návštěvě takového místě psaly hororové scény. Ale každý člověk vnímá svět kolem sebe jinak. Ale něco tomu "Stříbrnému větru" člověk neupře. Když už nic jiného, je to napsáno celkem procítěně. A kdo ví. Kdy bych to četla dneska, možná by se mi to líbilo. Mám přece jenom o osm let starší rozum. Možná že jsem to tenkrát pouze nepochopila, a tak mi příběh přišel nudný. Co já vím? 

Tady si zase dovedu představit, že by se tu v noci mohl pohybovat duch. 

A tohle místo je úplně nejlepší. Kdybych bydlela v Písku, chodila bych sem nejspíš každou chvíli. Zdá se být tak chráněné před vřavou vnějšího světa. Je to jako v jiné dimenzi. Stačí jen projít pod obloukem. Jsem si jistá, že by se tu dobře psaly básně. Proč jen já se o to nepokusila? 

A teď něco z jiného soudku. Tady mě zaujal tento venkovní ibišek. My doma máme bílý. Ale fialový ještě ne. 

A zde jsou květy v blízka. 

A na jednom místě jsem si všimla i svlačce. Jo, já vím. Jak jako Jihokorejci jsou ulítlí na motýly, tak podobným způsobem se vždycky nadchnu já, kdykoliv vidím zástupce z čeledi svlačcovité.

Také jsem navštívila písecký Lídl. Byl docela fajn. Jen mě překvapilo, že byl v patře. Člověka tam i s košíkem vyvezl takový jezdící pás. To jsem si měla vyfotit. Protože tohle ve Strakonicích opravdu není. 

A pak nastal ten pravý čas na to jít na autobus a jet domů.