Jak se vlastně zadržuje pláč?

Zdravím, milí čtenáři. Toto je už desátý článek do blogové výzvy na FB stránce Ženy v online světě. Dnes jsme se měli věnovat pláči a slzám. Ideálně psát o tom, kdy jsme naposledy plakali. 

Vím, že pláč má většinou očistný účinek. Přesto si nejsem jistá jestli má cenu se nějakým z nich konkrétněji zabývat. Protože pláču každou chvíli. Stačí, když na mě někdo promluví jedním určitým tónem nebo si vzpomenu na nějakou léta starou křivdu a jsem v háji.

A o tom právě chci psát já. Bohužel totiž nedokážu ovlivnit, příchod pocitu na brečení. Prostě, když to na mě přijde, nedokážu to zadržet. A když někdo řekne: "Nebreč," zvolá to tak přesvědčivě, jako by si byl jistý tím, že to jde. 

Ale takto to nejspíš nefunguje. Pláč není, jako to, když se vám chce třeba na záchod. To člověk přece jen dokáže ještě chvíli zadržet, než bude možné tělesné odpady vypustit. Určitě ne do nekonečna, ale nějakou časově omezenou chvíli určitě ano.

A pak je tu pláč. Emoční vylučování. Proč ten nejde prostě zadržet do té doby, než se člověk bude moci vybrečet někde v tichu, klidu a soukromí? Copak je to nutné spouštět emoční čištění vždy na veřejnosti? Nebo to zase umí korigovat všichni, kromě mne? 

Jestli je to tak, jak si tedy vlastně jsou chlopní poradit s pocitem, že jim někdo do jejich duše vrazil nůž,  pomalu jim otáčí, porůznu se rýpe v ráně a pak ho jen tak vytáhne a odejde o kus dál, aniž by věděl, co rozpoutal. A některá lidská slova jsou jako nože. To musíte vědět sami nejlépe. 

Je v pořádku mít takové pocity i kvůli úplným prkotinám? A to, i když víte, že vám nikdo ve skutečnosti skoro nikdy ani ublížit nechtěl? Že se často jen čirou náhodou jedinou zdánlivě nevinnou větou dotkl, nějaké zhnisané části vaší psychiky? Vašeho podvědomí, které ještě není tak vyřešené, jak by mohlo být? 

Možná jsem jenom moc přecitlivělá na některé podněty. A možná potřebuju terapii. Co já vím? A možná stačí se preventivně pročišťovat pláčem doma. Možná stačí si pro začátek vzít papír a zapisovat si na něj všechny věci, co mě napadnou. A když se tohle bude dělat často, to by bylo, aby se někam nepohnulo. A já si to pořád plánuju a vždycky si místo toho vymyslím tisíc jiných činností. 

A co vy? Také jste vysoce citliví nebo ve společnosti platíte spíš za tvrďáky? Ale i ti v sobě přece můžou skrývat křehké nitro.