Každá práce je nám platná, pracuješ-li poctivě

Zdravím, milí čtenáři. Už jsme v polovině blogové výzvy, které se pořád ještě statečně účastním. Tentokrát je téma Můj oblíbený citát. Jenže já si jako na potvoru žádné citáty nepamatuju. Já mám pamatováka na vtipné hlášky z filmů. Ale citáty mi nic neříkají. Hlavně z těch českých a starých. A je jedno moudro z jedné notoricky známé pohádky, nad kterým by člověk mohl přemýšlet do rána.

Pyšná princezna

Každá práce je nám platná, pracuješ-li poctivě.

To myslím zaznělo hned někdy na začátku pohádky. Lidé tam spolu diskutovali pomocí písně, čí práce je důležitější. Řezník argumentuje tím, že bez něj by lidé pomřeli hlady, kolář zase na to, že maso se musí vozit v káře a proto je užitečnější jeho činnost. A tak dále. A král Miroslav to nakonec rozštípl ním, že každá práce je nám platná, když se to dělá poctivě. 

A je to pravda. Neustále si to musím připomínat, že ať už člověk dělá cokoli. I zdánlivě něco podřadného, vždy, tak když to člověk neodflákne. 

A já mám třeba tendence pohrdat svým vlastním zaměstnáním. To balení hnojiv se zdá být zcela hloupé. Člověk si vysnil, že by chtěl taky dělat něco, co je prospěšné pro lidstvo. Ale ono to vlastně je prospěšné. Každý si přece rád koupí hnojivo zabalené v nějakém pytli. Lidé zatím nejsou připraveni na to, kupovat si vážené hnojivo do vlastních nádob. Až EU zakáže jednorázové obaly, situace asi bude zase jiná. Možná bychom se měli začít psychicky připravovat už teď. Všichni. Ale zatím můžu tvrdit, že má práce alespoň z malinkaté části pro někoho platná je.  

Ale mám třeba i tendence  pohrdat kancelářskou prací a vyzdvihovat práci manuální. Ne že bych jí milovala. Naopak. Ale tak nějak mám v sobě zakořeněno, že je pro lidstvo užitečnější, než taková ta administrativní. A za tento postoj, co se mi neustále vkrádá do mysli, se musím pokárat. 

Vždyť mnozí administrativní pracovníci jsou přece také ku potřebě. A řada těch míst není obsazena jen tak zbůhdarma. Vlastně se potřebujeme navzájem. A proto je třeba budovat vzájemný respekt. Proč na to zapomínám? Ale asi v tom nejsem sama.

Je ale něco, při čem si musím slova krále Miroslava připomínat ještě palčivěji. Například mám sklon zatracovat práci vrcholových sportovců. Tak třeba fotbalisti. Pár bláznů honících se za míčem po hřišti, jako malé děti, místo toho, aby se věnovali něčemu záslužnému. Čemukoliv.

Ale zas tak jednoduché to také není. Například já mám ve velké úctě umělce. Protože některé umění povznáší duši svou krásou a hloubkou. Vždyť už jsem to zmiňovala tento týden možná dvakrát. A to je skoro stejně důležité, jako třeba jídlo. Ale už těžko zpracovávám fakt, že pro někoho může být povznášející i nějaký dobře odehraný zápas. Že i sport může být druhem umění. A skláním se před tím, že někdo u sportu dokáže prožít nějaké emoce, přestože se se do toho prostě nedokážu vžít. A obdivuji i sportovce, že se tak usilovně věnují něčemu tak namáhavému. A že je to dokonce baví... No každý jsme nějaký.

Také mám problém s politiky. I v tomto případě mám občas pocit, že jejich existence je úplně zbytečná. Ale také to nejspíš není tak úplně pravda. On kdyby se našel politik, který je čestný, neúplatný, pravdomluvný, pilný a hlavně poctivý. Jak říkal dobrý voják Švejk, není nic horšího, než když člověk lže. A že poctivost je moc pěkná věc. Člověk se cítí jako znovuzrozený, když jde večer ležet a může si říct:"Dneska jsem byl zase poctivej." Ale to bylo takové odlehčení na závěr.