Zdravím, milí čtenáři. Tak jsme se společně dopracovali k 16. tématu blogové výzvy. Dnes máme udělat rozhovor mezi mým minulým a současným já. Abych pravdu řekla, zpočátku to vypadalo, že ani nic nenapíšu. Především jsem si z počátku nebyla vůbec jistá, jak to pojmout. Moje mentalita a můj pohled na svět se vlastně za posledních patnáct let příliš nezměnily. Žiju pořád ten samý nekonečně dlouhý přítomný okamžik. Ale nakonec se to opět nějak vystříbřilo.
Kdyby přece jen bylo možné promluvit si s mým minulým já, tak jen těžko bych mu poradila něco velkolepého. Já se tak nějak řídím heslem: "Co jsi neudělal v minulosti, udělej teď. Protože lepší pozdě, nežli nikdy." Tehdy na to člověk nebyl ještě zralý. Dnes už třeba ano. Ale co není schopen udělat dnes, minulosti už vůbec nenapraví. V budoucnu možná. Ale v minulosti těžko.
Navíc si uvědomuju, že kdybych své minulé já přesvědčila, aby se v některých věcech zachovalo jinak, možná bych se pak ochudila o nějakou zkušenost, kvůli které jsem se vlastně narodila na tento svět. Vím, zažila bych určitě nějakou jinou, ale to už by možná nebylo to, co bych potřebovala.
Je ale něco, co kdyby se odbouralo v době mé školní docházky už tenkrát, dnes by mi to moc pomohlo. Řekla bych mu asi toto:
"Hele, až budeš mít příště nějakou chřipku nebo virózu. Nikdy to nepřecházej. Vždy zůstaň doma. Nedej na slova mamky, která říká, že pokud nemáš horečku, klidně můžeš jít do školy. Vždyť i ta hloupá rýma, kdy se musíš vysmrkat každé tři minuty a zánět v krku, kvůli kterému sotva mluvíš, dokáže s člověkem pěkně zamávat. Nehledě na to, že tím nakazíš dalších dvacet lidí. Nedej nic na slova o tom, že by jsi něco zameškala. Protože za ten týden člověk zamešká prd. Vždyť ti vždycky někdo půjčí sešit, ze kterého si můžeš opsat poznámky. Protože jakmile uvěříš té iluzi, že ti těch pár dní bude chybět, potáhne se to s tebou celý život. Protože po škole přijde práce. A jelikož už máš vypěstovaný návyk přecházet nemoci, budeš mít vždycky pocit viny, když půjdeš marodit. Už se toho nezbavíš. Budeš navěky chodit do práce, i když ti bude zle. A nakonec na to zajdeš."
Tohle je zkrátka něco, co se dodnes pracně odnaučuju. A je to téměř nepřekonatelné. Naštěstí doba coronavirová mě trochu popíchla k tomu, abych neměla tak velké psychické vypětí, když náhodou musím zůstat doma. Je to sice lepší maximálně tak o 10%, ale to jsou takově ty první vlaštovky.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář