Upíří přepadení

Zdravím, milí čtenáři. Dnes máme psát v blogové výzvě na volné téma. To patrně znaméná, že si můžu de facto zveřrjnit co chci. Třeba i nějakou kratičkou povídku, ne? Já to risknu. Stejně tuhle ještě na svém blogu nemám. 

Před nějakým časem jsem jí psala na zadání fo soutěže na jednou blogu. Měla mít sedm odstavců a měla se v ní vyskytovat slova: Upíři, Deník, Růže, Lesy, Čaroděj, Moře a Kočár. Zadání jsem splnila, ale to je tak všechno. Teď se tímto dílem můžete "pokochat" i vy. :-)

Úzký srpek měsíce jemně ozařoval ztemnělou kamenitou pláž. Byla poklidná noc. Vlny moře se ani nehnuly. Nezašustil jediný lísteček stromu. Ani netopýří křídla se nikde nezatřepotala. Stejně mlčenlivé se zdály být i nedaleké domy a zahrady se záhony růží. Jen to hrobové bezhlesné ticho. A tma, která, jako by se vkrádala i do mysli mladého Pietra, co se právě schovával ve stínech tří opuštěných pomerančovníků. Na někoho čekal. Ten někdo měl přijet svým kočárem už před nějakou dobou. Na nedaleké kostelní věži už dávno odbyly dvě hodiny. A jeho stísněný pocit neustával. Co když nepřijede? Pietro přece musí nahlédnout do toho deníku starého Lorenza. Čaroděje, co byl znám ve značné části Itálie pro svou prohnanost, ale také pro neuvěřitelné kouzelnické schopnosti.

Pravda. Nedávno zemřel. Tak dlouho se skrýval před inkvizicí, aby nakonec někde v lesích zakopl o kořeny shnilého pařezu. Ale jeho myšlenky nesmí přijít vniveč. Proto se také čarodějnický učeň Pietro domluvil s Lorenzovým synem Vicenzem, že ten tenký vetchý sešitek získají. Navzdory tomu, že je teď Lorenzovo obydlí nejspíš hlídáno a ten deník je někde v něm. Proto se měli potkat takhle složitě. Ale kde je? Mladík se už o Vincenza začal obávat. Co když ho potkalo něco zlého?

A pak se to stalo. Jedny ruce ho náhle uchopily zezadu za krk a druhé mu zkroutily jeho vlastní paže za záda. Pietro s sebou házel. Bojoval, co mu síly stačily. Ale marně. Útočníci byli dva a navíc měli nadlidskou sílu. Teprve až když jeden z nich vycenil lesknoucí se dlouhé špičáky, hned věděl, odkud vítr vane. Tihle dva nebyli obyčejní pobudové, co by mu ukradli měděné mince z kapsy a přívěsek z kočičího zlata z pouti, co mu dala jeho milá. Ne. Tohle je daleko horší. Upadl do spárů krvelačných upírům.

Už cítil, jak se smrduté zuby toho menšího zlehka dotýkají jeho šíje. Zatímco ten vyšší ho zabrzdil: „Počkej, Giovani, nemůžeš ho zhlnout tak najednou. Nezapomeň, že já ho viděl první.“ Ten druhý na svého kumpána vrhl zlobný pohled. Nesnášel, když se někdo plete mezi něj a jeho jídlo: „Ale já ho první ucítil. Daleko dřív, než tys ho viděl. O můj díl mě nepřipravíš, Manueli.“ Manuel se ale usmál: „Tak víš co? Hezky rovným dílem. Já jeden lok a ty druhý. A ne že mě budeš zase šidit.“

Pietro se snažil upamatovat na to, jak ho tenkrát Lorenzo učil to kouzlo, které by z těch dvou na pár desítek minut udělalo nehybné sochy. Ale nemohl si v tom stresu vzpomenout, jak se dělá. Studoval magii přece tak krátce. Upíři ho možná zabijí v příští minutě... Ale ne. Nesmí se vzdát. Musí zkusit alespoň něco. Ale co? Vždyť to jediné, co doopravdy dokáže, je vyčarovat vůni. A to mu asi v tuto chvíli bude úplně k ničemu.

Anebo ne...? Česnek. Ano. Musí vyčarovat vůni česneku. To ty dva snad zažene. A jak si usmyslel, tak udělal. Začal se usilovně soustředit na tuto zeleninu. Zatímco Giovany s Manuelem se pořád ještě dohadovali, na jaký díl krve má který z nich právo, Pietro si už představil, jak jím prostupuje odér česneku. Jak se line z jeho těla. Jak vstupuje do nosních dírek těch nenažraných netvorů. „Fuj,“ rozkašlal se Manuel. „Kde se to tu tak najednou vzalo?“ A Giovani mu se zakrytými ústy odpověděl: „Rychle pryč, než se tu pobleju. Tohle nedávám.“ A během pár okamžiků byli oba dva pryč.

Pietro si oddechl. A ještě víc se mu ulevilo, když uslyšel klapot koňských kopyt a na kozlíku tmavého kočáru seděl jeho dobrý známý Vincenzo. Pietro mu vyběhl naproti: „Kdes proboha byl tak dlouho? A máš ten deník?“ Vincenzo ukázal knížečku nad hlavou a zazubil se: „Víš. Stavil jsem se cestou ještě v bordelu za Lucrecií a lehce se to protáhlo. Promiň, že jsi na mě musel tak dlouho čekat. Ale vsadím se, že jsi beztak celou dobu prospal. Za takové teplé a tiché noci se ani nic jiného dělat nedá.“ A Pietro si jen hořce povzdechl. Kdyby jen Vincenzo věděl…