O krásách podzimu

Zdravím milí čtenáři. Je tu další téma do blogove výzvy z facebookové stránky Ženy v online světě. Dnes máme psát o tom, co nejvíc milujeme na podzimu. Popřípadě o tom, jestli ho vůbec máme rádi. A to já mám. Vlastně každé roční období má něco do sebe. A o všech by se dal napsat nějaký článek. Ale dá se říct, že ten podzim si užívám tak nějak nejvíc.  

Asi to vezmeme hezky od začátku. Od tzv. babího léta. Takového toho období, mezi dozráváním prvních šípků a prvním zatopením. Období ranních mlh, častějších dešťů, ale i celkem hezkých slunečných dnů. Léto se většinou kvůli nesnesitelným vedrům nedá přežít. Ale září je už docela příjemné. I vzduch je takový dýchatelnější.

Hodně letních květin už je odkvetlých a zbyly po nich suché haluze se semeny. Vlastně už hojně kvete jenom vratič a na jiných místech ještě i kakost. Ale listí na stromech se ještě moc nebarví. Možná kaštany a třešně trochu začínají. A řekla bych, že letos o něco dříve, než loni.

Také začíná druhá doba houbová. (Ta první je většinou někdy na přelomu června a července.)

Na babím létě se mi nejvíc líbí to teplé, ale ne příliš horké počasí. To je radost chodit ven. Nebo si prostě jen sednout na sluníčko a číst si. Podobné je to na přelomu dubna a května. Ale ta atmosféra je zase ještě trochu jinde. Podobně příjemná a zároveň jakoby opačná. Jedna je probouzející. Ta druhá usínající. 

Nemůžu nezmínit také období barevného listí. To většinou odpovídá říjnu.  V těchto časech je hodně stromů žlutých a pár červených. Už je poněkud chladněji a vzduch začíná být prosycen kouřem z komínů. 

Na této době se mi nejvíc líbí to, že se dá chodit po polích a loukách. Zvlášť, když je sucho. To se člověk může vydat mimo obvyklé cesty a připadat si, jako v mongolské stepi. Nikde žádné vysoké obilí nebo řepka. A nikde žádné brambory. Tráva také není nijak extra velká.  Však je ještě spousta poli a luk, u kterých nemám přehled, kde končí na druhé straně. Kolikrát to má stovky hektarů a než se to všechno projde, to také trvá.

Když je ale hodně deštivo, dobře se doma něco tvoří u psacího stolu. Jako by s deštěm přicházela i inspirace. A to se vyplatí. Skvěle se například kreslí. A už teď jsem vypozorovala, že by se dobře vytvářel junk journal. Takže už se těším, až přijde ten pravý nefalšovaný podzim. Ale co se týče počasí, jsem schopná přijmout téměř jakékoliv. 

A pak přichází doba dušičková a podušičková. V tu dobu nejsou výjimkou celodenní mlhy a mrholení. Lezavý vítr, co už dokáže zalézat až do morku kostí. Odpolední teploty  často nepřekročí osm stupňů. 

To už se člověku ven moc nechce. Kdybych nemusela do práce, tak se z baráku nehnu. Na milost beru jen své pravidelné nedělní procházky. Ale to jen proto, že člověku se při nich zrelaxuje mysl a že ráda fotím. A to pak člověk může obdivovat ty holé tmavé větve tyčící se proti ocelově šedému nebi. Ty zrzavé zbytky listů na dubech. Tu všeobecnou melancholii, ve které se tak ráda utápím. Možná už i jinovatku...?

A když přece jen člověk dostane depku? Dle mého názoru je to jen nedostatek žlutooranžové barvy a vitamínu D. Proto už teď mám nějaké šumivé tablety s vitamínem D v zásobě. Zbytek člověk vyřeší dýňovou polévkou nebo jakoukoliv jinou žlutou potravinou. Také si člověk může zapalovat svíčky s nějakou oblíbenou vůní. Nebo i bez vůně. Záleží na náladě. 

A postupem času se člověk překlene do adventu, kdy už jsou svíčky téměř povinností. Ale to už je zase jiný příběh.

Ale je fakt, že zrovna loni na podzim s občasnými krátkými přestávkami bylo hezky pomalu od začátku až dokonce. Tak modré nebe nebylo za celé léto. To až opravdu někdy v půlce listopadu se udělaly mlhy. A 28. listopadu pak napadl sníh. Ale třeba v listopadu 2018 kvetl heřmánek. To jsou věci, co?

To že na každé procházce fotím zase není tak od věci. Člověk má alespoň přehled, kdy, co a jak bylo. 

A co vy? Jaký máte vztah k podzimu? A jaké období máte nejraději?