Kterak jsem nalezla radu ve Čtyřech dohodách

Zdravím, drazí čtenáři. Jsem tu již po páté s článkem do blogové výzvy. Dneska máme psát o tom, jakou jsme kdy dostali nejlepší radu do života. 

Abych pravdu řekla, málo kdy se mi poštěstí, abych dostala radu, která by mi pomohla nebo kterou bych se zvládala řídit. Navíc mám někdy tendenci brát člověka přicházejícího s radou, jako narušitele. A to i přesto, že jsem si na sto procent jistá, že nebylo v jeho úmyslu něco bořit a narušovat. 

Je ale pár takových věcí které i mě trochu změnili pohled na svět. A to jsou Čtyři dohody. Je to kniha, co napsal Don Miguel Ruiz. Takový praktický průvodce osobní svobodou skrze moudrost starých Toltéků. 

Já jsem ji jako takovou vlastně nečetla. Ale znám jí zprostředkovaně z divadelního představení Jaroslava Duška. On tam velice humornou formou prezentuje její obsah. Osobně bych to doporučila všem. I kdyby nic jiného, alespoň se zasmějete. 

Ale asi si jí časem pořídím. Třeba je tam ještě něco navíc. 

Ale ve zkratce. Teď si řekněme ty čtyři dohody a takový můj osobní pohled či prožitek. U jedné je více toho, u jiné víc onoho. 

1. dohoda: Nehřešte slovem 

Ta vlastně říká, že bychom neměli ubližovat slovem sobě ani ostatním. Abychom si přestali používat veškeré pomluvy, nepodložené obviňování, slovní útoky, manipulace s druhými, ale i sebeobviňování a nadávání sami sobě. To všechno je špatně. Někteří lidé používají slova velice bezmyšlenkovitě a neohlížejí se za tím, že po nich zbývá jen potopa a půda spálená.

Hele, já si tady nechci hrát na někoho, kdo nikdy neřekl někomu nebo o někom něco hnusného nebo nějakou kravinu, která každého rozhodí. Samozřejmě tohle ještě nemám echt vyřešené. Proto se snažím přinejmenším nevyčítat druhému nějaké nepředloženosti. Mně jen vadí, že si ani trošičku neuvědomují, co způsobují. 

Ale co je mi platné, když já si to uvědomuju. Ve stavu některých hnutích mysli stejně nepřemýšlím, co říkám. 

Ale snad se to časem poddá.

2. dohoda: Neberte si nic osobně

To je věc, kterou já třeba vůbec nezvládám. Dá se říct, že na jedné straně jsou slovní hříšníci a na druhé ti, kterých se dotknou druhých nějakou nelichotivou poznámkou. Ale ono se to střídá. Ty role se vyměňují. Nejdřív urazíš ty mě, pak urazím já tebe,

Staří Toltékové věřili, že všichni jsme jedním. Takže tím pádem to, co děláme druhým, děláme i sobě. V druhých lidech jsme schopni vidět jen ty vlastnosti, které máme taky. Když nadáváme druhým, je to jako bychom nadávali něčemu sami sobě.

To všechno vím. Tak mi řekněte, proč si vlastně beru tak osobně, když někdo řekne něco, co se mi nelíbí. Jednou mě dokonce urazil i jeden člověk, když hovořil v televizi. Proč, když vím, že se mě to vlastně netýkalo? Zvlášť když mě ten pán vůbec nezná. 

S braním si věcí osobně ale souvisí i pěstování si osobní důležitosti. Je to vlastně totéž. Věříme, že všechno se děje jenom kvůli nám. Naschvál.

A právě zamyšlení se nad svou osobní důležitostí mě možná zachránilo. 

Jednu část svého života jsem věřila. Že každý člověk na světě mě chce pomlouvat. A aby si o mě mohli povídat i v mé přítomnosti, museli používat tajnou šifru. Takže klidně mohli mluvit o bratrovi Jaromírovi, jak se mu narodil syn Šimon, ale já v tom hledala nějaké šifry, které je třeba rozklíčovat, abych zjistila, co si o mě říkají. 

A po nějaké době jsem si uvědomila, že nejsem tak důležitá, aby se kvůli mě takhle namáhaly i kuchařky ve škole. Ale já jsem vždycky byla trochu paranoidněji zaměřená.

3. dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky

Domněnky jsou téma samo o sobě. Člověk prostě až příliš věří svým vlastním myšlenkám. A ani náznakem si nepřipustí, že si třeba může myslet kravinu. Všemu dáváme svou vlastní interpretaci. 

Možná je někdy lepší se nejdříve v klidu zeptat, než se rozčílit na základě nějakého vykonstruovaného procesu a rychlých soudů rodících se v našem mozku. A to říkám i kvůli sobě. 

Ale od té doby, co na svoje myšlenky nenahlížím jako na absolutní pravdu, ale dávám jim spíš neutrální nádech, jsem vnitřně mnohem klidnější. 

4. dohoda: Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete

Ale ne více a ne méně než tak, jak to jde. Každou chvíli je člověk v jiné formě. Někdy je unavený, jindy plný elánu. Někdy je zdravý, jindy nemocný. Ale i to, jak nás která činnost baví, ovlivňuje to, jak bude vypadat konečný výsledek.

Tato dohoda hovoří o tom, že když jsme do své práce dali nejvíc, co jsme v daný okamžik mohli, neměli bychom trpět vinou, že to nedopadne podle určitých představ. 

Například si vůbec nevyčítám, že můj čtvrtý článek do blogové výzvy nebyl tak dobrý, jak by mohl být, kdybych měla třeba lepší náladu. Prostě to v ten den jinak nešlo.

Co se týče této dohody, i tady jsem ještě v procesu učení. Možná, až zvládnu všechny, konečně naleznu vytouženou harmonii. 

A co vy? Máte raději rady od lidí, které osobně znáte a nebo také, jako já, dáváte přednost knihám popř. jejich interpretacím? Můžete psát do komentářů.