Já a moje chudokrevnost

Zdravím, milí čtenáři. Víte, jak jsem tenkrát měla to nachlazení? Tak o týden později, když jsem byla na kontrole, mi doktorka řekla, že jsem bledá. A jestli prý nejsem chudokrevná po své mamce. Ostatně všichni mi říkají, že jsem bledá. Například lidi v práci, nebo babička. 

Pokrčila jsem rameny. Na sto procent se přece nedá říct nic, pokud se to pořádně nevyšetří. Také mi koukala, na spojivky. Také se jí asi zdály světlé. Naznačila jsem, že bych nic neměla proti tomu, kdyby mi nabrala krev a poslala na rozbor. A ona si napsala termín o čtrnáct dní později na brzo ráno. A měla jsem přijít na lačno. 

Když už tuto záležitost paní doktorka nakousla, nemohla jsem přece jen tak dopustit, by to vyšumělo do ztracena, jako se to obvykle stává se vším ostatním v mém životě. Žít v nejistotě je horší, než vědět pravdu, ať je jakákoliv. Zvlášť když už člověk několik let tuší, že není zcela zdráv. To prostě sám na sobě pozná. Z krve se dá ledacos zjistit. Už to nebudou plané dohady, ale realita, ke které se může nějak postavit. 

A pak přišel ten den D. Den odběru. Pátek 4. listopadu. V čekárně jsem tentokrát byla úplně první a sama, takže mě nemohl nikdo předběhnout. Paní doktorka, když zjistila, že jsem dorazila, mě hned pozvala do ordinace a vyzvala mě, abych se posadila. Přiškrtila mi ruku takovou tou páskou, řekla, abych s ní zacvičila a následně mi napíchla žílu. 

Během procedury se zeptala, jestli neomdlím. Že prý jí při odběru mladší lidé omdlívají. Jenže proč bych omdlívala? Odběr krve pro mě zase není tak neznámá věc. Když jsem byla tenkrát k roce 2012 měsíc v nemocnici kvůli zádům, tak mi tam odebírali krev hned několikrát. A taky mi dávali kapačku. A před operací anestezii. Po skončení všech těch šíleností jsem měla rozpíchané žíly, jak ani nechci říct co. A to, že po ránu vypadám špatně, je u mě vlastně normální. Zvlášť, když jsem v sobě ještě neměla teplý čaj. Člověk je prostě promodralý zimou. 

Abych se dozvěděla výsledky, mohla jsem volat už v pondělí. Naplánovala jsem si to na odpoledne, až přijdu z práce. Ale zapomněla jsem na to. Vzpomněla jsem si až večer. To už je trochu pozdě. A proto jsem druhý den volala už dopoledne. A konečně jsem se dozvěděla tu dlouho očekávanou pravdu. Jsem doopravdy chudokrevná. Ani to pro mě nebylo zas tak velké překvapení. Už do předu jsem si nastudovala příznaky. A protože, jak už jsem naznačila, i moje mamka má chudokrevnost také, takže takový obecný přehled jsem měla tak jako tak.

Chudokrevnost, neboli anémie je vlastně nedostatek červených krvinek, popřípadě nedostatku hemoglobinu v nich. Což se může třeba stát při po nějaké větší ztrátě krve. Také může být  mimo jiné na vině každoměsíční silná menstruace. A nebo prostě tělo buď těch krvinek tvoří málo nebo jich stvoří dost, ale zničí je dřív, než stačí splnit svojí úlohu. Ať tak, či tak, o červených krvinkách se ví, že roznáší kyslík do všech tkání v těle. A mámo červených krvinek = málo kyslíku. Srdce, aby tento nedostatek nahradilo, musí bít rychleji. Také dech je rychlejší. To pak v důsledku znamená, že se anemický člověk unaví daleko rychleji, než zdraví lidé. 

Hele, tady přede pramení moje věčná vyčerpanost, slabost, malátnost, zadýchávání se i při méně namáhavé činnosti, dušnost nebo třeba i chladné končetiny. Bledost je fakt to poslední, co mě trápí. Každopádně si myslím, že je dobře, že se zjistilo, co a jak. V tomto případě je to vlastně docela osvobozující.

Před tím, jako by člověk pořád tak nějak musel obhajovat svůj nedostatek energie. Když chci jet po práci do města, musím si to naplánovat velice pečlivě. Většinou na to šetřím síly několik dní. A nakonec musím vybrat den, kdy jsem méně unavená, než obvykle, je kloudné počasí a zároveň mě nebolí záda. Jó, moje páteř se skoliózou, kde ještě navíc kdysi dávno museli rozříznout dva obratle, aby v nich mohli vydloubat nádor, to je kapitola sama o sobě. Většinou, když člověk přijde domů, je zkrátka rád, že je rád. Z posledních sil vyleze schody, připraví si jídlo a další dvě hodiny je neschopen něčeho náročnějšího. 

Ale o tom vlastně nemá ani cenu mluvit. A už vůbec ne s některými lidmi. Protože hned kde kdo řekne věci typu: "Jsi mladá. Ty ještě musíš mít hodně energie." nebo "Jsi mladá. Tebe ještě nemůže nic bolet." A když si někdo obzvláště libuje v nehoráznostech, tak ještě přidá něco ve smyslu: "Co budeš dělat, až budeš v mém věku?" A na tohle je jediná odpověď. Stáhnout se do sebe, protože nakonec jenom sám v sobě člověk nalezne pochopení, kterého se mu nedostává od okolí. A já už ho od druhých ani nevyžaduju. To jsem se odnaučila i ve školce. 

Ale to už jsme se dostali někam, kam jsem se dneska ani dostat nechtěla. Já pořád přemýšlím, jak tento článek zakončit nějak pozitivně a zatím se noříme do docela temných hlubin. Ono by to asi chtělo nějaký vtip, aby přeťal linii trudomyslnosti.Tenhle by mohl stačit:

Přijde kovboj do saloonu a poručí si: "Nějakej silnej chlast!"

Hospodský mu nalije.

"To je silnej chlast? Vždyť je to samá voda.", řekne kovboj a pití chrstne na zem.

Hospodskej vezme 100% špiritus a nalije kovbojovi.

Tomu se to zase nezdá dost silné a vyleje obsah na zem.

Hospodskýho to naštve a kovbojovi nalije kyselinu sírovou.

"No vidíte, to je konečně pití.", pochválí ho kovboj a odejde.

Za okamžik vběhne zpátky a zařve: "Co to bylo za chlast? Vyjdu ven, plivnu na koně a zbyly z něho jen podkovy!"

Zdroj vtipu