♪ Co jsem nejvíc poslouchala v listopadu 2022

Zdravím, milí čtenáři. Listopad nám už, jak se zdá skončil a je nejvyšší čas zveřejnit článek s písničkami, které mě za toto období nejčastěji provázeli. 

Jako první začneme s kapelou Beast in black a jejich písní Born again. Poslední den v říjnu ji hráli na TV Rebel. A zalíbila se mi na první poslech. Snad proto, že je tak zvučná, snad proto, že mi přišla i trochu povědomá. Patrně ji tam nehráli poprvé. Ale zaregistrovat se mi jí podařilo až ten den. Jako se to takhle stává u mnoha jiných písní. Člověk je slyší stokrát, ale nikdy je doopravdy nezaslechne. A pak přijde ten okamžik, kdy se tóny opravdu dotknou duše a melodie zanechá svůj otisk. 
Kapela vznikla ve Finsku a hrají heavy metal s jakýmsi zvláštním popovým odleskem.  A v některých skladbách je ten odlest silně dominující. Například v písni One night in Tokyo. Na to, aby si člověk troufl zkombinovat takové protichůdné hudební styly už musí být fakt dobrý muzikant, aby to znělo alespoň trochu kloudně. A myslím, že tentokrát se to povedlo. Hlas zpěváka má tisíce poloh. To můžete zjistit zase při poslechu písně Blind and frozen. 

***

Teď tu máme zase něco z jiného soudku. Gothic-rocková kapela Bratrstvo luny. Žánr, co je ideální, pokus se aktuálně noříte do netušených hlubin temné melancholie. 

Píseň je o Francois Villonovi. Francouzském básníkovi, kterého jsme probírali kdysi v prváku na střední a přesto o něm vlastně mám pramálo znalostí. Snad jen, že napsal báseň Závěť. To jediné mi utkvělo. Název písně byl pro mě trochu záhadou. Proč První z prokletých? Na mysl mně vytanulo několik domněnek biblických rozměrů. Ale pak jsem si řekla, že si o Villonovi něco vyhledám. A vysvětlení bylo prosté. Zkrátka je prý mnohými považován za prvního prokletého básníka. Mě by taková možnost nenapadla. Zejména proto, že prokletí básníci jsou skupina lidí, která fungovala někdy v devatenáctém století a Villon žil v daleko dřívější době. V podstatě je dělí čtyři století. Ale ono to vlastně dává smysl. Protože on byl přece také bohém, rebel a výtržník. Neklidná duše s neklidnou myslí, utápějící se v nicotnosti všedního světa. A pak se mu stalo to neštěstí, že při rvačce zabil kněze. Předpokládejme, že to nebylo úmyslně. Jak se s tím člověku asi žije?

V písni jako takové jsou zachyceny odlesky Villonova pohnutého života i odlesky tehdejší Paříže, kde se narodil a bydlel, než ho odsud vyhostili. 

***

Co se týče Arakainu z dob, když v něm byl ještě Aleš Brichta, je mnoho písní, které jsou pro mě ještě neznámé. A tak se stalo, že jsem zase čirou náhodou objevila dosud neobjevené. A to píseň Duše. 

Do jejího textu se proniká jen ztěží a přesto všechno se zdá být taková všeobsažná. Přiznám se. Já sama jsem zpočátku nevěděla, jak ji pojmout. A přesto se nějak musela dotknout mého nitra, jinak by mě ničím nezaujala. Snad mi rezonuje s takovým tím pocitem, že život ve dvacátém, potažmo i v jednadvacátém století ničí lidské duše. 

Všichni přece víme, že duši obohatí pocit smyslu a naplnění. A lidé už se celá dlouhá desetiletí a snad i staletí honí jen za vrtochy svého ega. Pravda, ego je také důležité. Pomáhá člověku přežít nelehké chvíle. Ale svou podstatou připomíná oheň, který se musí hlídat, jinak nezůstane kámen na kameni. Ego buduje i ničí civilizace. Ale to jsme se dostali trochu jinam, než jsme chtěli.

Důležité je asi jenom sdělení, že duše lidí, co se pachtí za kravinami místo toho, aby se zajímali o to, co je skutečně dělá šťastnými, jsou prostě už napůl mrtvé. V tom tkví ten pocit prázdnoty, jíž se kdekdo snaží vyplnit nějakou náhražkou. Někdo dobročinností, jiný drogami, další náboženstvím nebo touhou po moci. A ti nejhorší z nás mají tendenci obsazovat nejvyšší posty vrcholné politiky.

Indiáni se nejvíc ze všeho bojí ztráty duše. Průměrný civilizovaný člověk ji už dávno ztratil hluboko pod nánosy haraburdí. To je důvod, proč je pro lidí, co ještě kousek duše mají, svět tak beznadějným místem. 

Ano, myslím, že právě tohle ve mně ta píseň evokuje. Ale možná že bude mít ještě tisíce jiných výkladů. Jistě bude mít pro každého trochu jiné sdělení.