Psaní jako terapie aneb návrat ke kořenům

Zdravím milí čtenáři. Je to dost dávno, co jsem zveřejnila článek, který jsem psala jen z radosti ze psaní. Naposled tomu tak bylo před nástupem do práce. Pak už člověk nikdy neměla tolik energie, abych ze sebe něco dostala. Maximum, které zvládám, jsou opravdu jen ty fotky a k nim pár vět. Delší text ale často nejsem schopná dát dohromady, protože se mi už většinou klíží oči. Což má řešení. Psát články o pauze na oběd. Ale to asi toho moc nenapíšu, protože trvá 30 minut. Z toho 20 minut jím. 

Ach jak strašně moc mi chybí ty doby, kdy člověk zasedl k blogu a aniž by věděl, co psát, během chvíle vznikl text klidně i o tisícovce slov. Byla to pro mě terapie. Vášeň. Životní nutnost. A já se k tomu potřebuju vrátit Musím více psát. Cítím, že bez něj mi degeneruje mozek. A já té intelektuální vzpruhy v životě moc nemám. Je to jediná věc, pro kterou stojí za to žít. A ještě se vypíšu z věcí, které nemůžu říkat lidem kolem sebe.

Vlastně se stýkám převážně s těmi, co se baví o lidech, které neznám nebo kteří mě vůbec nezajímají. Popřípadě co se kde v obchodě zdražilo nebo zlevnilo. Toho bych si třeba všimla, aniž by mi to někdo neustále připomínal. Prostě vlezu do obchodu, kouknu na cedulky, zjistím, že ta Studentská pečeť stojí zase o chlup víc. Ale stejně jí koupím. To si radši odpustím salám, ale čokoládu potřebuju. 

Nebo neustále atakují druhé s otázkami, co  mají zítra vařit. To je věc na kterou se klidně můžou zeptat umělé inteligence. Třeba takový Chat GPT občas dobře poradí. Nebo ještě lépe. Můžou si o tom pohovořit se svými rodinnými příslušníky. Ti přece nejlíp ví, jaké jídlo by si dali. A že jsou zmlsaní a nejraději by jedli každý den biftek a hranolky? Na to já odpovídám, aby je nechali takové dva až tři dny o hladu. Pak budou jíst i suchý chleba.

Ale dá se to řešit ještě jinak. Děda z Protivína bouchl rukou do stolu a my se ségrou musely jíst i to, co nám nechutnalo. I to, z čeho se nám skoro chtělo zvracet. Každá vůle jde nakonec zlomit. Avšak to už chce mít v sobě jistou dávku sadismu. Ale o tom jsem, myslím, mluvit vůbec nechtěla. 

Jen jsem tím potřebovala naznačit to, že  vlastně nemám s kým probrat to, jak na mě zapůsobila kniha "Utrpení mladého Werthera", jak válka na Ukrajině ovlivňuje poslouchání mých oblíbených ruských kapel. Jak mě dodnes bolí to, že dva slovanské národy bojují proti sobě. Je to jako když máte dva bratry a jeden druhého se snaží rozřezat motorovou pilou, přičemž vy jste nuceni se na to dívat. 

A zmínit se v práci před někým, že jsem nevolila v prezidentských volbách Babiše, to už má člověk teprv strach, aby mu někdo nezačal promlouvat do duše. Já přece nepopírám, že je schopný podnikatel a fajn premiér v dobách klidu. Ale krize on těžce nezvládá. Toho si už přece každý musel všimnout. To ale nikomu nevysvětlíte. Proto se do toho taky nechci pouštět. 

A nejtěžší level je, když šedesátileté kolegyni řeknete, že posloucháte metal a ona neví, co to je. Ale měla jsem tehdy dobrou vůli a pověděla jim, že je to takový tvrdší rock. Protože jsem doufala, že ví, co je rock. Och já naivní. Vzápětí v rádiu hráli Richarda Krajča. A ona se zeptala, jestli je to dost tvrdé, aby to byl metal. Že by někoho vůbec kdy napadlo považovat kapelu Kryštof za metal? Je to zábavné. A já už se děsila toho, že budu muset dlouze vysvětlovat, proč třeba Iron Maiden není rock. Takhle jen stačilo říct, že ta písnička od Krajča je úplně měkká a dál se tím nezabývat. Já ji nechám poslouchat jejich Karla Gotta a Helenu Vondráčkovou. To bude asi nejlepší. Ale kdyby mi bylo třeba patnáct, určitě bych se je pokusila zachránit od jejich obvyklého stylu. Ale z toho už jsem vyrostla. Ačkoliv ta touha občas vypluje v hlubin podvědomí ve formě regresu. 

Uvedu příklad. V práci máme hodně agenturních pracovníků z Moldavska. A jeden čas jsme tam měli skupinku, ktera si nahlas pouštěla dost zvláštní muziku. Něco mezi technem, hip hopem a ještě něčím dalším, co ani neumím pojmenovat. Jedna kolegyně to velice trefně nazvala hudbou z Marsu. Já už měla nutkání najít nějakou solidní Moldavskou metalovou kapelu kterou bych jim pustila, aby se mohli přeorientovat, a nemuseli se sebepoškozovat tímhle. A taky že jsem hledala. A našla jsem skupinu Esperoza. Ale neodvážila jsem se s tím vyjít na světlo světa. Stejně by asi pro nezkušeného posluchače byla neschůdná. Ale nás, co už jsme slyšeli ledacos, nevyvede z míry ani symphonic/extreme/gothic metal. Hudba z Marsu, ale z úplně opačného spektra. Ale baví mě to. :-)  

Také se ukázalo, že se v práci nejspíš nikdo nezajímá o vědecké poznatky ohledně vesmíru. Vsadím, se, že když jim řeknu, že Česko dostalo nabídku vyslat do kosmu svého astronauta, tak už za půl minuty to pustí z hlavy. A přitom je to taková důležitá vlastenecká informace. Ale beztak se na to neseženou peníze a nikdo nikam nepoletí. Škoda.

Zato s naprostou jistotou ví, co se stane v seriálu Ulice deset dílů dopředu. Mě baví seriály, kde je nějaký začátek a konec. A ráda se na ně podívám, když zjistím, že mají pevný počet epizod a jeho děj nekončí v křoví. Zvlášť, když má nějaké fantasy prvky, kvalitní humor, do detailů propracovanou zápletku... prostě nějakou přidanou hodnotu. 200 dílů a více odpouštím jenom jihoamerickým telenovelám. A i ty se časem doberou k nějakému cíli. Ale proč se dívat na dva tisíce hodin nudy? Češi neumí nekonečné seriály. Je mi líto.

Uf, myslím, že už jsem vyčerpala všechno, co mě tížilo. Alespoň vidíte, že veškeré moje delší články vždycky byla kritika všeho možného. Lidstvo, politika a hudební a filmový vkus druhých. Věčná témata, která se opakují v mé hlavě furt dokola. A ještě jsem se zapomněla zmínit o počasí. Ale to mě zrovna nenaštvalo. Alespoň ne tolik. :-)  

A co vy? Také jste někdy měli pocit, že prožíváte dobu temna, co se týče psaní? Pokoušeli jste se s tím bojovat, nebo jste čekali, až vás to přejde?