Po větru i proti němu

Zdravím, milí čtenáři. Týden se s týdnem sešel a já jsem tu s dalšími fotkami. Tentokrát z pátého listopadu. Ten den jsem byla na dvou kratičkých procházkách. První jsem měla dopoledne a druhou až odpoledne. 

Takže k té první procházce.
Na téhle fotce můžete vidět břízu rostoucí na vyvýšené mezi. Také je to jeden z těch stromů, který míjím prakticky denně a teprve teď mě ho napadlo vyfotit. Lépe by to vypadalo, kdybych při focení stála dál. Ale na zády jsem měla zídku, takže to nešlo.

Jinak, tohle je přesně ta fotka, u které se mi nepodařilo zachytit atmosféru přítomného okamžiku.

Konečně po dvou měsících ta panoramata vypadají alespoň trochu podzimně. Ta barevná kombinace listů, co lemuje skoro celý obraz, vypadá kouzelně.

Tentokrát jsem na vysoké mezi byla pro změnu já. O to více bližší i vzdálenější krajina.

A teď už jsme se přesunuli o pár hodin později a na úplně jiné místo. Slunce svítilo pod jiným úhlem. A ty mraky vypadají tak démonicky. Když jsem se dívala na meteoradar, zjistila jsem, že zhruba tímhle směrem prochází dost intenzivní dešťová přeháňka, která naší vesnici minula jen o vlásek. 

Tohle je ten samý směr. Jen jsem stála trochu vedle. Prostě ty mraky byly tak úchvatné, že jsem je tu potřebovala ještě jednou.

Při cestě domů jsem minula tento strom. Asi jsem ho ještě nikdy nefotila. Prostě mě ani nenapadlo o něj závodit pohledem. Jako by se jeho holé větve ve vší té zemi ztrácely a až teď vynikl. A beztak jsem ho zaznamenala jenom proto, že jsem pořád ještě sledovala tu černotu na obloze.